Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Pochopil jsem, že už zatím byl v obydlí včely zednářky a vzal odtamtud pilulku, která vrátí jednoho z nás k lidem.

„Kdyby byly v tomto mraveništi živé dveře, bylo by to pro nás horší,“ řekl Dumčev.

„Živé dveře?“

„Copak jste neslyšel o živých dveřích, které se vyskytují v mraveništích horkých krajů? Tam průlomy v mraveništích světlo vůbec nepropouštějí. Mravenci je ucpávají svými hranatými, klínovitými hlavami. Takové živé dveře se ovšem trochu chvějí. Mají také živé zásobárny, živé džbány na med. A těmi džbány jsou někteří mravenci. Do kulatá naběhlé bříško mravence prosvítá jantarovou žlutí. Je prostě nacpáno medem. Tak mravenci uchovávají své zásoby.“

„Sergeji Sergejeviči, srovnával jsem stavbu tohoto mraveniště se stavbami termitů, kterým někdy říkají ›bílí mravenci‹. Vzpomínám si, že jsem kdysi četl v jednom časopise, jak se v Indii jednoho krásného dne náhle sesul palác jakéhosi guvernéra, protože jej skrz naskrz prožrali termiti. Zmiňovali se tam také o jedné příhodě, která se mi zdála neobyčejně zajímavá. Nějaký Arab se na noc zabalil do pláště a usnul. A když se ráno probudil, viděl, že je nahý; termiti mu sežrali burnus.

Říká se, že stavitelské umění termitů je velice různotvárné a obdivuhodné. Místo, kde má stavba stát, vybírají termiti neobyčejně pečlivě. Někdy hloubí města pod zemí, někdy zas se stavby vypínají vysoko nad zem, sedm až osm metrů. Při tom má každé město svůj vlastní ráz, některé má tvar vysokého štíhlého kužele, jiné zas je vystavěno na způsob pyramidy.

Australští termiti budují svá města jako podle kompasu nebo podle poledníku. V takových stavbách můžeš rozeznat příčné a podélné zdi. Zdi jsou položeny tak, že podélná osa jde přesně od severu k jihu a příčná od západu k východu. Toto uspořádání zdí souhlasí s kompasovou ručičkou tak přesně, že zbloudilí cestovatelé se mohou podle nich orientovat. Termiti staví takovým způsobem pravděpodobně proto, aby města uchránili před přílišným zahřátím; podélné zdi tvoří totiž nejmenší plochu proti přímému slunečnímu žáru.“

Dumčev pozorně vyslechl mé nadšené vypravování o termitech. Podotkl však s jistou dávkou urputnosti:

„Termitům se nemá říkat mravenci. Nejsou dokonce ani jejich příbuzní. Je to naprosto primitivní řád hmyzu. Lidé se podivují rozměrům jejich staveb. A vás to, jak vidím, udivuje také.

Stavby termitů skutečně převyšují mnohatisícinásobně velikost svých původců. Ale to není důležité. Termiti prodělávají neúplnou přeměnu. Jejich larvy už v mnohém připomínají dospělý hmyz, sotva opustily vajíčko. Naši mravenci však prodělávají proměnu úplnou. Z vajíčka se sice také rodí larva, ale dospělému hmyzu se vůbec nepodobá. Je to beznohé stvoření, které vypadá jako pytel. Než se z ní stane mravenec, musí napřed prodělat celou řadu organických změn a musí nakonec projít obdobím úplného klidu — stadiem kukly. Mravenci musí toto potomstvo v různých stadiích vývoje ve svém městě rozmístit, ubytovat a krmit. Proto je v mraveništích taková spousta všelijakých chodeb, průchodů, místností a místnůstek, různých galerií a pater.“

Dumčev se odmlčel. Bylo vidět, jak před světlajícím východem přecházejí stráže. „Je čas!“

Sevřel jsem zbraň pevně v ruce a vyběhl jsem z mraveniště těsně za Dumčevem.

Neohlížejte se!“ uslyšel jsem za sebou Dumčeva.

Už jsme proběhli kolem stráží a octli jsme se na jakési tiché pěšince, daleko od mraveniště. Vzpomínám si na ostrý šramot, který mne ohlušil, když jsme vybíhali z mraveniště. Vzpomínám si také, jak jsem se oháněl svým kopím, jehlicí z borovice, jak jsem jím udeřil jednoho i druhého strážného, jak jsem skočil přes kameny a nakonec se octl na této tiché a klidné cestičce.

Dumčev mne dohonil.

„Rychle za mnou! Ještě nejsme zachráněni!“

A opravdu, mravenci nezůstali daleko za námi, skoro nás již doháněli.

Před námi se objevil písečný svah. Dumčev už chtěl stoupnout na okraj, v tom mne však chytil za ruku a strhl zpátky. „Pryč od kraje!“

Obešli jsme půlkruhem trychtýřovitý svah a octli jsme se u okraje na protější straně. Tím jsme mravence zmátli.

Pronásledovatelé se teď objevili přesně na tom místě, z něhož jsme před okamžikem odbočili. Běželi husím pochodem, jeden za druhým.

„Sergeji Sergejeviči! Podívejte, mravenec… Už je strašně blízko!..“

„Kartáč!“ vykřikl náhle zuřivě Dumčev. „Pal!“

Co je to za nesmysl, blesklo mi hlavou. Má to být snad vtip? Podivínství? Nebo snad zešílel?

„Kartáč!“ vykřikl Dumčev znovu, až skoro zachraptěl. „Kartáč! Pal!“ velel jako u děla.

A tu se stalo něco nepochopitelného. Na naše pronásledovatele se sneslo krupobití kamenů. A Dumčev křičel znovu a znovu: „Kartáč! Pal!“

A „písečné granáty“ se skutečně sypaly na nepřítele a drtily jednoho mravence po druhém… Ale odkud a jak? Kdo se nás to ujal, kdo nás to zachránil?

Nechápal jsem nic, ale viděl jsem, jak mravenci, kteří nás pronásledovali, jsou zasypáváni pískem, jak kloužou po svahu, jak se kutálejí a padají do jakési jámy. A z tohoto „okopu“ vyletují nové a nové kameny veliké jako mravenčí hlavy a zasahují nepřítele.

Míří k nám noví pronásledovatelé, jakmile však doběhnou ke svahu, ani jeden se neudrží na okraji. Krupobití písku mu podráží nohy a země se pod ním sesuje. Padá, snaží se vyškrábat ven, ale zasáhne ho nová vlna krupobití a mravenec padá do jámy, odkud někdo na Dumčevův povel střílí po našich pronásledovatelích. Opravdu, ani jednomu z nich se nepodařilo na písčitém hřebenu udržet; pod každým se sesul písek a všichni se nakonec skutáleli do „okopu“, z něhož vycházela palba.

Byl jsem jako u vidění.

Dumčev se na mne potutelně podíval a dal se do hlasitého smíchu. Ale když pak kanonáda ustala a ani jeden z pronásledovatelů nezůstal na živu, vzal mne za ruku a opatrně mne zavedl k písečnému srázu, odkud před chvílí zuřila palba.

„Pohleďte!“

V písku trčela tlustá, neforemná ploská hlava. Měla čelisti jako rohy, ostré a dlouhé. Ostatní tělo obludy bylo zcela ukryto v písku.

„Co je to za nestvůru?“ zeptal jsem se.

„Náš zachránce!“ odpověděl Dumčev.

„A co ta střelba, která tak přesně zasahovala? To krupobití kamení?“

„To všechno on — mravkolev!“

„Mravkolev?“

„Ano, larva mravkolva. Je to dravý a loupeživý hmyz. Prodělává řadu proměn a nakonec se z něho vyklube tamhleta mdlá, líně poletující vážka.

Poslouchal jsem Dumčeva pozorně — ale jak najít spojitost mezi střelbou, záhubou mravenců a touhle nestvůrou?

„Dávejte pozor! Podívejte se. Tamhle běží ještě jeden mravenec. Dívejte se!“

Sotva mravenec stoupl na svah, začal se mu pod nohama sypat písek a kaménky a on padal do jámy. V tom okamžení se začala veliká ploská hlava se silnými svaly střídavě sklánět a zas vymršťovat jako nějaký středověký prak, kropila mravence proudem písku a kamení. Mravenci ujely nohy. Snažil se povstat, ale zřítil se do písčitého trychtýře.