Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Kdo všechno jen si nevšímal života mravenců, kdo nepozoroval jejich práci! Byli dokonce lidé, kteří považovali mravence za vysoce organisované tvory, obdařené takřka rozumem.

Pravdu má však Mark Twain, jenž říká o mravenci: „Je to zvláštní, jak takový potřeštěný šarlatán dovedl po tolik staletí udržovat skoro celý svět v klamu!“ A dodává: „Mravenec pracuje dobře jen tehdy, když ho pozoruje nezkušený přírodovědec, který dělá pochybené závěry.

Tak často přece vidíme, jak mravenci, místo aby si navzájem účelně pomáhali, jeden druhému jenom překážejí.

Vrhnou se třeba se všech stran na nějaké zrníčko. Mají za úkol provést jednu jedinou věc: odnést zrníčko do mraveniště, do určitého skladiště. Ale oni jako by se domluvili, že si budou překážet: buď strkají zrníčko sem tam buď je jeden druhému vytrhává, nebo se vzájemně odstrkují od kořisti.

Ale jak to, že se náklad nakonec přece jen dostane na určené místo? Jenom proto, že každý mravenec, přes to, že překáží druhému, přece jen táhne náklad k rodnému mraveništi. Zrníčko, které mravenci táhnou, se nepohybuje přímo, nýbrž po neobyčejně rozmarné křivce, jak ho postrkují hned nalevo, hned zas napravo, dopředu, dozadu… A po celou tu dobu se zrníčko točí a převrací kolem dokola.

Na to všechno jsem si vzpomněl, když mne mravenci táhli pryč.

První mravenec mne na příklad srazil se stvolu na zem, ale já jsem se ihned zachytil nějakého součku a natáhl jsem nohu. Druhý mravenec mne za ni okamžitě chytil, uchopil mne a táhl vzhůru. Tím mne uchránil od náhlého pádu na zem.

Tak jsem neustále využíval nesmyslnosti jejich „vzájemné pomoci“ a vskutku jsem jim „dopomohl“ k tomu, že mne spustili na zem velice pečlivě a opatrně.

Teprve teď jsem zpozoroval, že ke křoviskům, na kterých se „pasou“ stáda mšic, vede vyšlapaná mravenčí stezka. Zřejmě se táhla od mraveniště. Cesta byla plná mravenců, kteří pospíchali k mšicím.

Mravenci mne tedy teď vlekli po dobře upravené silnici. Zde se k nim přidalo ještě několik mravenců.

Musím získat čas, řekl jsem si. Dumčev se vrátí a vysvobodí mne, anebo si něco vymyslím sám.

Čím více mravenců mne pomáhalo vléci, tím snadněji jsem jim v tom mohl bránit. Chvílemi jsem uskakoval dopředu, chvílemi zas nazpátek a občas jsem se položil na něčí záda.

Ale při tom jsem věděl, že mne přece jen táhnou do mraveniště. Jakmile se tam octnu, budu vydán na pospas strašnému mučení.

V mysli mi vyvstal obrázek z jedné staré učebnice přírodopisu: „Stěhovaví afričtí mravenci útočí na rohatou zmiji“ znělo vysvětlení pod obrázkem, na němž nepřehledné spousty a spousty mravenců za živa požíraly zmiji, svíjející se v křečích.

Ó, tohle dobře nedopadne! Bolela mne už záda a ruce jsem měl celé rozdrásané.

Ale co je to tamhle vpředu? Kopec? Ne, to je mraveniště. Vlekou mne k němu sice pomalu, ale přece jen jistě. Zmocnilo se mne zoufalství.

Tu jsem se však podíval na své pochopy a nemohl jsem jinak, než se dát do smíchu. Vždyť tohle všecko, co se se mnou děje, je především směšné.

Mám před sebou vlastně docela jednoduchý úkol: nepomáhat mravencům, kteří mne táhnou do mraveniště, a pomáhat těm, kteří jim v tom překážejí.

A hned začala zábava. Pomáhal jsem hned těm, hned zas oněm. Tak jsem se ocital střídavě na obou okrajích silnice. A pak zas uprostřed.

Brzy jsem však cítil, že se v té hře ponenáhlu vyčerpávám z posledních sil. A kopec mraveniště se stále blížil.

Náhle jsem uslyšel křik:

„Držte se! Ničemu se nedivte!..“

To volal doktor Dumčev. Zřejmě se už vrátil, a když mne nenašel na starém místě, pospíchal mi na pomoc.

„Sergeji Sergejeviči, co mám dělat?“

„Šetřte síly!“

„Mraveniště!.. Táhnou mne k mraveništi!“

„Rozumím! Vidím!“ křičel Dumčev. „Mraveniště je blízko! Nic si z toho nedělejte! Povolte mravencům!

„Ale tam mne čeká smrt!“

V té chvíli mne mravenci zrovna strčili na druhou stranu, takže jsem nerozuměl, co Dumčev odpověděl.

„Sergeji Sergejeviči! Podívejte se, podívejte, jak jeden druhému překáží!“

„Ano, ano! To dělají vždycky! Ale mraveništi neujdete.“

„Co mám tedy dělat?“

„Lomechusa vás zachrání.“

„Kdo?“

„Lo — me — chu — sa!“ dolétlo ke mně. „Nerozumím! Co to je?“

Marná otázka, Dumčev se už neozval. Schoval se někam. Potom se znovu objevil opodál silnice. Hnal před sebou dlouhou holí jakéhosi rezavého tvora s protáhlou hlavou a s dlouhými tykadly zduřelými jako kyje.

Divný brouček! Náhle zahnal Dumčev broučka s okraje přímo na cestu.

„To je ta lomechusa?“ křikl jsem.

„Ne, lomechusa teprve přijde. Tohle je kyjorožec. Lomechusa tu bude za chvíli.“

Strčil brouka rovnou do mravenčího houfu. Brouček se převalil na záda skoro přímo přede mnou. Mravenci se naň okamžitě sesypali. Dumčev volal zpovzdálí:

„Hleďte se dostat co nejblíže k broučkovi!“

„Proč?“

„Hned uvidíte!“

Brouček nastavil mravencům bříško, poplácával je tykadly a ti pro něho vyvrhovali potravu. Dělo se přibližně totéž, co jsem viděl před chvílí, když sytý mravenec krmil hladového. Mravenci se tísnili kolem broučka v celých zástupech. Ve vzduchu se šířila vůně éteru.

Poslechl jsem Dumčeva a prodral jsem se k broučkovi. Jak se mravenci tlačili k broučkovi a pochutnávali si na aromatické tekutině, kterou vyměšoval, postříkali mne celého pěnou a slinami.

A to mne zachránilo. Sveřepý nápor mravenců znatelně ochaboval. Ještě do mne sice strkali, ale už ne tak prudce a zuřivě.

Ale co až ostrý pach mravenčí kyseliny vyčichne?

„Dumčeve!“ zvolal jsem. „Co bude dál?“

„Lomechusa vás zachrání!“

„Nerozumím!“

Ale stařec se už neozval.

Tu přede mnou vyvstala obrovská hora. Čněla až do nebes a zachvívala se miliony pohybů.

„Mraveniště!“ zašeptal jsem. Uvědomil jsem si, že můj konec je neodvratný. Odkudsi z daleka zalétlo ke mně opět to divné slovo:

„Lomechusa! Lomechusa!“

Marně jsem se ohlížel. Dumčeva nebylo nikde vidět. Zdálo se mi však, že volání vychází už odtamtud, z hlubin černé hory.

Naposled jsem se ohlédl a podíval jsem se na slunce. Vpředu se šklebila černočerná tma. Mravenci mne vstrčili do mraveniště.