Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

„Ale podaří se mi vůbec vypátrat, kde jste? Jak mám hledat člověka v trávě? Kde je Veliký potok? A ostrůvek, na kterém jste zůstal? Z potoka zbyl uzoučký pramének. Když jsem po dlouhém hledání našel na úsvitě v pramínku kámen, kolem kterého voda nanesla trochu písku, pochopil jsem, že je to náš ostrůvek. A na ostrůvku spal nepatrný tvoreček, zavinutý do pláště. Byl jste to vy, maličký, drobounký človíček. Teď už mi bylo jasné, proč jsem tak lehce a samozřejmě rozšlápl kouli a proč se chrobáci rozutekli… Pozorně a opatrně, protože jsem měl strach, abych vás nerozmáčkl, jsem vám vstrčil do úst nalezenou pilulku.“

Tak skončil Dumčev své vyprávění.

Stmívalo se. Ve městě začínala probleskovat světla.

Na břehu modrého moře leželo městečko.

Šli jsme pomalu kolem oken cizích domů. Někde už svítili, jinde bylo ještě tma. Z otevřených oken bylo slyšet úryvky hovoru, někde výbuch smíchu. Dumčev se co chvíli zastavoval.

Tady za oknem se sklánějí nad knihou dva rozcuchaní kluci. Jeden z nich jezdí prstem po mapě. Oči jim jen hoří. Kampak asi cestují?

A tamhle se zas pod velikým modrým stínidlem shromáždila celá rodina k večernímu čaji. Na vysoké stoličce sedí plavovlasá holčička, rozhazuje ručkama a něco žvatlá. Všichni okolo se smějí.

Kdo by věřil, že blizoučko odtud je země, kde na každém kroku číhá pohroma, dravci, strže, potoky, padající skály — Země obřích trav‹

Dumčev se rozhlíží a naslouchá. Nejde, spíš opatrně postupuje a často zůstává stát. Pozorně a dlouho se dívá. A pak zase udělá jeden nebo dva kroky. Snad ani nevěří, že je ve svém rodném městě.

Když z jednoho otevřeného okna zazněla z radia romance „Pro břehy otčiny daleké“, doktor Dumčev vztyčil hlavu do výše. Jako by hudba nevycházela z okna na úrovni jeho hlavy, ale odněkud z nebe. Zastavil se, chvíli poslouchal, pak vytrhl svou ruku z mé a rychle vyrazil vpřed.

„Kam utíkáte?“ dohonil jsem jej. „Běží za námi?“

„A kdo?“

„Neviditelný zpěvák!“

Vzal jsem Dumčeva opět pod paží.

Musilo mu to skutečně připadat nesmírně podivné, vždyť rádio se přece rozšířilo teprve v letech, kdy on už dávno žil v Zemi obřích trav. Za námi i vedle nás zněla další slova romance: „… zmizel i polibek shledání

Jako by jedno okno předávalo druhému předcházející sloku a následující okno začínalo novou: „… Ale čekám, až za tebou…

Slova i nápěv nás stále provázely. Vysvětlil jsem Dumčevovi klidně a podrobně podstatu radia.

„Ano, ano!“ řekl. „Rozumím!“

A hned začal tvrdit, že přenos radiem existuje také v Zemi obřích trav a uvedl dokonce jako příklad jistý druh motýlů, jejichž tykadla slouží jako antény.

Nestačil jsem ho ani vyslechnout do konce. Došli jsme právě k vile, v níž bydlila Naděžda Alexandrovna Bulajová.

Zde bydlil kdysi i on. Staré nachýlené schůdky vedoucí k domovním dveřím a vedle bílá emailovaná tabulka. Vystoupil jsem po schůdkách a chtěl jsem už zaklepat, ale neudělal jsem to.

„Sergeji Sergejeviči, cože jste se zastavil? Vždyť už jsme tu!“ Stál několik kroků od schodů a nehýbal se. Seběhl jsem dolů a vzal jsem ho za ruku: „Jsme na místě!“

Dumčev mlčel. Trvalo několik minut, než se ozval. Čekal jsem. Potom náhle začal mluvit sám k sobě, jak míval ve zvyku v Zemi obřích trav:

„Co se rozmýšlíš? Stojíš přece před svým rodným domem. Jsi v rozpacích? Bojíš se? Možná…“

Neohrožený cestovatel, který se nebál proniknout do strašného hnízda vos pro kousek papíru na dopis lidem! Odvážný lovec, který dovedl jednou ranou zabít dravou kudlanku, tu stojí u starých, nachýlených schůdků svého rodného domu a netroufá si vejít.

Čas plynul. Konečně vystoupil Dumčev pomalu a opatrně na schůdky.

Zvedl jsem opět ruku, abych zaklepal na dveře.

„Počkejte ještě!“ chytil mne Dumčev. „Počkejte, já… já jsem se ještě nevzpamatoval.“

Byl úplně zmaten. Viděl jsem to a chápal jsem jej.

Město ponenáhlu utichalo. Světla zhášela jedno po druhém a bylo slyšet, jak bouchají okenice.

Dumčev jako by se mi za cosi omlouval:

„Hned, hned. Ještě chvíli, hned se osmělím!“

Bylo ticho. Zdálo se mi, že slyším, jak Dumčevovo srdce divoce buší.

Čekal jsem.

„Nu dobrá, tak tedy zaklepejte!“ řekl Dumčev hluše a jakoby z dálky.

Zaklepal jsem a Naděžda Alexandrovna otevřela dveře.

Sousedka vykukovala se svíčkou v ruce ze dveří své světnice.

„Tak už jsme tady!“ pronesl jsem tak prostě a přirozeně, jako bych byl na rozkaz Naděždy Alexandrovny seběhl dolů do parku pozvat doktora Dumčeva na čaj.

Všichni mlčeli.

Naděžda Alexandrovna se náhle zachytila rukama za skříň. Ustrašena, vylekána a v rozpacích se zahleděla do Dumčevovy tváře a zašeptala: „Ne, ne! To přece není možné!“

Snažil jsem se chovat nenuceně, zasmát se, říci něco, ale nedařilo se mi to, cítil jsem se jako svázaný a jakékoli slovo mi v této chvíli připadalo falešné.

Všechny nás z trapné situace vysvobodila sousedka:

„Samovar! Honem, rychle musíme postavit samovar! Postavím svůj… Prosím, vážení hosté! Račte, Sergeji Sergejeviči! A kam půjdeme? Snad k vám do věžičky. Já tam samovar přinesu!“

Byl jsem jí vděčen.

Našeho podivného oblečení si teď nikdo nevšímal.

Podařilo se mi ještě říci Naděždě Alexandrovně:

„Nevyptávejte se Sergeje Sergejeviče na nic! Šetřte ho. Až přijde čas a on se trochu vzpamatuje, bude vám sám vypravovat, kde byl. Teď se ho na to neptejte.“

Sousedka nás vyprovázela ke dveřím laboratoře a při tom neustále srdečně a pohostinně vykládala:

„Můj samovar vaří rychle! Uhlí mám dobré a třísky suché. Voda se bude vařit jedna dvě! Hned ho přinesu. Naděždo Alexandrovno! Co je s vámi, sousedko? Pořád jste čekala, čekala, a teď byste hostovi ani čaje nepodala?“

Dveře do laboratoře se za námi zavřely.

Moje dřívější návštěvy zřejmě oloupily obyvatelky tohoto domu o klid. Všechno tu bylo vymyto, vyčištěno a uklizeno.

Dumčev otevřel velmi opatrně skříň, dlouho se do ní díval a vyndal odtud nakonec svůj starý oblek. Pomohl jsem mu s oblékáním. Po celý čas neřekl ani slova. Jenom se stále na všechno díval. Pak šel ke stolu, vzal do ruky jakousi stříkačku, podíval se na ni a pronesl: „Sršeň! Sršeň!“

Do laboratoře vstoupila tiše paní Bulajová. Pohlédla na mne nechápavě: „Proč sršeň?“

Já jsem se však dovtípil. Přístroj měl dutou jehlu. Jako žihadlo.

Sousedka přinesla samovar a posadili jsme se k čaji. Cukr byl v kostkách a Dumčevovi podali kleštičky na cukr. Vzal je do ruky a řekl:

„Roháč!“

Někde v dálce zahoukala lodní siréna.

„Přijeli jste parníkem, že ano?“ zeptala se sousedka.

„Parníkem?“ opakoval Dumčev. „Parník! To se tedy ještě používá páry? A co larva vážky, raketový motor?“

Paní Bulajová a sousedka sena něj udiveně podívaly.

Vzpomněl jsem si na slova, která si Dumčev zapsal na jednu kartičku v této laboratoři: „Ciolkovskij — larva vážky“ a vzpomněl jsem si také na Dumčevovu poznámku na ostrůvku Velikého potoka, když jsme se dívali na larvu, jak se lehce pohybuje ve vodě. Teď jsem konečně pochopil jeho myšlenku, ale zároveň jsem si také uvědomil, jak se mýlí.