Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Po jasném jitřním nebi plulo rameno jeřábu s nádrží naplněnou rozmíchaným betonem. V lehkém větříku se třepotaly veliké rudé plátěné pruhy, narážely na ohradu a hned se zase vznášely do výše. Nesly nápis: „Zavazujeme se, že splníme a překročíme půlroční plán výstavby obytných domů.“ A z otevřeného okna se k obloze nesla píseň:

„… po kaménkách… po žlutém písečku…“

Věta se přetrhla v půli, bylo slyšet jenom vytrvalý doprovod a arie začala zase znovu:

„… po kaménkách… po žlutém písečku…“

Zpěvačka v sousedním domě asi cvičila arii Nataši z opery „Rusalka“. Její vysoký hlas se rozléhal ve svěžím vzduchu.

Když přestala, bylo slyšet, jak děvčata, která stála v oknech a natírala rámy, zpívají nějakou svou. Slova písně byla sice smutná a dojímavá, ale děvčata ji zpívala bezstarostně a dokonce jaksi uličnicky, takže to nakonec vyznělo vesele.

A na jitřním, jasně modrém vysokém nebi plulo rameno jeřábu s nádrží. Teď se dal do pohybu i jeřáb a jel pomalu podél stavby. Lana se spustila dolů. Ale už jdou zas nahoru a rameno jeřábu krouží nad stavbou… Krouží nad novostavbou bez lešení.

K jednopatrovému domu, u něhož Dumčev stál, přišel mladík a dvě děvčata. Nechal vrátka vrátky, přeskočil nízký plot, za nímž se hustě rozrůstaly šípkové i růžové keře, a volal:

„Olgo, Olinko! Pospěš si! Jdeme plachtit na jachtě, jak jsme se včera domluvili.“

„Už jdu!“ odpověděl čísi zvonivý hlásek.

Mladík a děvčata se posadili na lavičku u zahrádky. Dumčev k nim přistoupil docela blízko. Mladík vstal a nabídl Dumčevovi místo. Dumčev si však nesedl. Zdálo se, že tu mládež přímo. studuje. Jak upřímně a jasně se dovedou smát! Jak vesele spolu hovoří!

Bouchla vrátka a ze zahrádky vyběhla Olga v bílých šatech se světlemodrým šátkem v ruce. Na uvítanou začala s písničkou:

Všichni se přidali, vzali se za ruce a běželi k moři.

Dumčev se za nimi dlouho díval.

Zpívala zpěvačka, zpívaly natěračky a z daleka doléhal slábnoucí zpěv Olgy a jejích přátel.

Na jitřním nebi se rameno jeřábu zdálo skoro průhledné, jako z krajkoviny. Lehce, plavně a vesele kroužilo na vysokém nebi nad staveništěm.

Dumčev se vydal k domovu.

Šli jsme za ním, ale on nás ani nezpozoroval. Vedl samomluvu.

„Zpívají! Všichni zpívají! Jsi tím překvapen… A co ten dům? Kam se schovali zedníci, budovatelé domu? Samá mechanika… Ale všichni zpívají. Odkud se vzala taková radost? Jak tomu všemu mám rozumět?“

Tak hovořil Dumčev sám k sobě. A kdesi daleko zpívala zpěvačka:

„Utíkala, utíkala bystrá říčka…“

Dumčev se zavřel ve své pracovně a vůbec odtamtud nevycházel. Rozhodli jsme se, že ho necháme na pokoji. Tak uplynul den.

Byl jsem značně unaven vším, co jsem prožil, a byl už také čas, abych se vrátil do Moskvy.

„Sergej Sergejevič mluví stále o takových podivných věcech, že mu vůbec nerozumím,“ postěžovala si mi paní Bulajová. „Řekněte mi, prosím vás, kde žil po celá ta léta a odkud se vlastně vrátil?“

Já jsem však nepospíchal s odpovědí. Musím, a to hned, dnes nebo zítra, projít s Dumčevem ještě jednu cestu. Musím s ním projít celá desítiletí, po cestách, které obyvatelé naší země už dávno prošli. Musím ho uvést do našeho života. Musím volit správná slova, abych mu mohl všechno dobře vysvětlit. Až uvidí a pochopí všechno, co se za ta desítiletí událo, pak se může dovědět i paní Bulajová o Zemi obřích trav. Ale teď by ho všechny rozhovory a dotazy jenom zbytečně rozčilovaly.

Navečer druhého dne jsem zaklepal na dveře Dumčevovy laboratoře. Velmi mne udivilo, když jsem na Dumčevově tváři spatřil naprosto neočekávaný úsměv. Byl to úsměv poněkud ironický, dokonce trochu dětsky šibalský. Hrál mu v koutcích úst a hned zase zableskl v očích. Jako kdyby mu první seznámení s naším životem rozjasnilo tvář.

„Milý příteli,“ začal Dumčev. „Viděl jsem něco takového, že nemohu hned ani nalézt slova, abych to vyjádřil.“

„Právě proto jsem k vám přišel, Sergeji Sergejeviči! Doufám, že vám pomohu, abyste dobře pochopil a procítil všechno, co uvidíte.“

„Děkuji vám za vaši dobrou vůli, ale já nejsem žáček z gymnasia, který zůstal pozadu.“

Pochopil jsem ho. Žil strašlivě dlouho bez jakéhokoli styku s lidmi, zvykl si žít v Zemi obřích trav bez nejmenší pomoci a naučil se bojovat se vším sám.

„Vy mi dobře nerozumíte, Sergeji Sergejeviči. Máte teď před sebou úplně nový život…“

„A právě proto chci do toho života vstoupit sám, bez cizí pomoci. Sám chci všechno pochopit a procítit. Je to otázka mé cti, mé hrdosti!“ A Dumčev rychle začal hovořit o něčem jiném. „Podívejte se sem,“ ukázal na úzké dlouhé lístky papíru, rozložené do půlkruhu na velkém stole. „Začal jsem vypisovat zážitky a zkušenosti ze svého dlouhého putování v Zemi obřích trav. Chci, aby vědecký svět posoudil moje pozorování a věda ať vyvodí důsledky z mých závěrů.“

A já jsem mu s velikým zápalem navrhl:

„Dovezu zápisky do Moskvy a odevzdám je v redakci časopisu ›Věda a technika‹!“

„Děkuji vám. Ze srdce vám za to děkuji!“

Do laboratoře tise vešla Naděžda Alexandrovna. Rozsvítila lampu a spustila rolety. Klidně, beze spěchu postavila na volný kraj stolu šálky s kávou a malou podlouhlou mísu s lívanci.

Dumčev pokračoval ve vypravování o Zemi obřích trav, o jejích pozoruhodných obyvatelích a jejich podivných tvarech. Vystoupí prý s takovými novými poznatky a závěry, že přimějí vědecký svět, aby kriticky prověřil celou historii techniky. A více než to: jeho závěry a zjištěné skutečnosti ukážou docela nové cesty k dalším vynálezům.

Po celý ten večer i po všechny následující nemluvil o ničem jiném než o svém pojednání, které přivede v úžas celý svět.

„A pro časopis sestavím ze zápisů prozatím jen stručný přehled konspekt.“

Slovo „konspekt“ znělo z Dumčevových úst jaksi zvlášť výrazně, jako by v něm byl ukryt nějaký hluboký smysl, kterému rozumí jenom on sám.

Jeho oči zářily radostí a oduševněním. „Děkuji! Z celého srdce vám děkuji!“

Mnohokrát to opakoval. Byl zřejmě dojat a v rozpacích. Přiznal se, že neví, jak by se mi odvděčil.

Několikrát jsem měl na jazyku otázku o složení onoho podivuhodného prášku a pilulek, které měly takový zázračný vliv na lidský vzrůst, a také bych se byl rád Dumčeva zeptal, jestli by se ty přípravky nedaly znovu vyrobit.

Cožpak se svět to tajemství vůbec nedoví?

Ale nezeptal jsem se.

Možná, že by ho má otázka rozčilila, vzpomněl by si třeba na den své svatby, kdy jej náhoda a uleknutí zmátly tak, že vynález se stal pohromou pro samého vynálezce.

Zeptám se ho na to až později, teď by to nebylo vhodné.

A Dumčev stále opakoval:

„Brzo, brzičko se už svět doví o mých objevech! Vy jste mne vrátil k lidem… Děkuji vám za to! Ale celou velikost vašeho šlechetného činu cítím teprve teď, kdy mi nabízíte svou pomoc Děkuji vám, že chcete předat lidem mé objevy ze Země obřích trav.“