Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Vždyť pohyb reaktivního motoru se přece vůbec neuskutečňuje prostým nassáváním a vytlačováním vody jako u larvy vážky! Raketa se pohybuje v prostoru tak, že vymršťuje ze svého nitra masu stlačeného plynu, který se tvoří spalováním vhodného paliva.

Samovar vyhasl. Sousedka jej odnesla znovu roztopit.

Dumčev se po nás rozhlédl a řekl:

„Děkuji vám za ticho! Vždyť já je zase dostanu… ne hned.. ale za nějaký čas se mi vrátí… normální měřítka!“

„Jaká měřítka?“ zeptala se paní Bulajová.

„Proboha, neptejte se mne teď na nic. Až si trochu zvyknu… Je mi tak těžko… nedávejte mi žádné otázky.“ Dumčev sklonil hlavu.

Potom vstal od stolu a začal chodit po laboratoři. Díval jsem se na něho pozorně a viděl jsem, jak jeho krokům přibývalo na pevnosti a jistotě a jak se stále více podobaly obyčejné lidské chůzi.

Zastavil se před houslovým pouzdrem a dotkl se ho rukou. Potom vyňal housle z pouzdra a přitiskl je k bradě. Nehrál však. O čem asi přemýšlel?

Ozval se tichounký zpěv. Ze začátku jsem ani nevěděl, kdo to zpívá. Ve vzdáleném koutě seděla na taburetu opřena o zeď Naděžda Alexandrovna a tiše zpívala: „Bouře mlhou nebe kryje, sníh se žene vánicí…“

Zpívala tiše, spíš jako by promlouvala sama k sobě. Byla to víc vzpomínka než zpěv.

Je nevěsta — na hlavě má široký slaměný klobouk s modrou stuhou, zpod klobouku jí visí veliký cop. Je tichý jarní večer. Kvete šeřík. Zítra bude mít svatbu. Odchází a ohlíží se. A z okna věžičky se za ní dívá mladý Dumčev a melodie milovaného nápěvu se rozléhá soumrakem.

„Když pak poutník opozdilý k nám v okénko zaklepá…“

Tak zpívala.

A čím déle tak zpívala, tím víc se Dumčevova tvář rozjasňovala. Jako by porušený pořádek jeho zážitků přicházel poznenáhlu do normálních kolejí. Zdálo se, že jeho vnímání a pocity nabývají zase svých dřívějších, dávno zapomenutých forem.

Nervosním gestem zvedl ruku a přejel smyčcem po strunách.

Pečlivě a vytrvale odklepával nohou takt, sleduje pozorně zpěv paní Bulajové. Celý se zabral do úsilí zachytit melodii.

Znovu se zmocňoval písně, dávno známého motivu. Ještě chvíli — a milovaná píseň mu pomůže vrátit se k dřívějšímu životu.

Paní Bulajová zpívala stále jasněji a hlasitěji.

A Dumčevovy housle ji doprovázely stále jistěji.

„Tak, tak! Tak je to dobře!“ pravila Naděžda Alexandrovna, pokyvujíc hlavou.

Její oči hleděly kamsi do dálky a po tvářích jí tekly slzy. Vykročil jsem ke dveřím. Bylo mi těžko, bylo mi strašlivě těžko. Sousedka tiše plakala, opřena o veřeje. Pokyvovala tiše a smutně hlavou a šeptala:

„Opozdilý ženich! Opozdil se, opozdil!“

Byla už pozdní noc, když jsem se tiše, jenom kývnutím hlavy, rozloučil s paní Bulajovou a Dumčevem.

Vyšel jsem z domu a dlouho jsem stál na známých schůdkách.

Cítil jsem, že si musím vzpomenout na cosi velice důležitého, vážného… Co to jenom je?

Cestu do hotelu jsem znal dobře. Ale teď se mi všecko kolem dokola zdálo cizí a musil jsem se dlouho rozhlížet, než jsem si uvědomil, kudy mám jít.

Udělal jsem kroky dva a znovu jsem se zastavil. Tlumený šustot listí na plotu zahrádky mne polekal. Co je to? Najednou se mne zmocnil pocit, že jsem zase v Zemi obřích trav. Musím kohosi najít a zachránit. Rychle! Ovládl mne neklid a strach.

Když jsem se trochu vzpamatoval, pokračoval jsem v cestě. Nade mnou se klenulo nebe, klidné, hluboké a hvězdnaté. Hluboká noc nad malým tichým městečkem. Jaké ticho! Proč se mi však zdá, že to ticho je neustále přerýváno všelijakými zvuky, šelestěním a šramotem? Nebude to tím, že mne pořád ještě nechce opustit horečné napětí a pocit blízkého nebezpečí? Znovu jsem se zastavil a přitiskl jsem se na okamžik ke zdi doslova proto, abych se stal neviditelným a zachránil se před záhubou. Když jsem se zase vzpamatoval a ušel kus cesty, musil jsem se zastavit znovu. Dostal jsem najednou hrozný strach, co bude s Dumčevem zítra, až vyjde na ulici a jeho očím se představí celý ten svérázný, nový a neznámý svět.

Já jsem prožil v Zemi obřích trav sotva dva dny, a přece si stále nemohu zvyknout, že jsem se vrátil a že jsem zase v tomto tichém městečku. A vůbec těžko chápu, že tady, za těmihle okny, spí pokojným a klidným spánkem lidé.

Co teprve Dumčev?

Jak pečlivě a opatrně zvykají na světlo pacienta, kterému v nemocnici vrátili zrak, jak přísně a svědomitě jsou plněny příkazy lékaře! Přesný počet dní musí pacient pobýt v zatemněné místnosti, potom v polotemné a teprve pak mu dovolí, aby se díval na okolní svět. Ale pořád ještě nesmí vyjít na jasné sluneční světlo.

Když jsem šel do hotelu, bylo všude kolem ticho, hvězdy klidně svítily, kdesi docela blízko bezstarostně zakokrhal kohout a mírumilovně zahafal pes, takže se nakonec rozplynulo mé vzrušení a úzkost o Dumčevův osud.

Pamatuji se, že když jsem vcházel do hotelu, byl jsem, pokud se týče Dumčeva, už úplně klidný. Cítil jsem jenom lítost nad tím, že brzo odcestuji a že se s ním budu musit rozloučit.

V malém domečku hned vedle hotelu hořela stolní lampa. Naďa asi dostala od Pavla přece jen nakonec opravdový dopis. A teď jej s tichou radostí čte a znovu pročítá… po kolikáté?

V hotelu jsem našel dopis od Taraseviče. Psal mi:

„Milý příteli, byl jsem pozván na krajskou konferenci. Je mi velice líto, že mne už nezastihnete. Chemik Obodov mi vyprávěl o výsledku rozboru a o tom, že jste od něho šel rovnou do města. Ale uběhly už dva dny a doposud jste se nevrátil. Nějaká žena z Okresního střediska pro obchod se zeleninou oznámila do města, ›že jste roztál a zmizel před jejíma očima. Co je to za nesmysl! Doufám, že mi sám všechno vysvětlíte, až se šťastně vrátíte. Protože však podle zprávy občanky Černikovová všechny vaše šaty zůstaly u kamenolomu, pomohl jsem organisovat pátrání a odjíždím s velikými obavami o Vás. S pozdravem Váš Tarasevič.“

Minula noc. Když jsem se dost pozdě probudil a rozhlédl se světlým hostinským pokojem, tu jsem v první chvíli ani dobře nechápal, proč jsem měl včera o Dumčeva takové obavy.

Ihned jsem se k němu vypravil, ale najednou jsem ho uviděl v jedné ulici. Nikoho si nevšímal, ztracen pro celý svět, stál na rohu a díval se na stavbu jakéhosi velkého domu.

Nedaleko stála Naděžda Alexandrovna a její sousedka a nespouštěly Dumčeva s očí. Sousedka mi dala znamení, abych k nim přistoupil. Dověděl jsem se od ní, jak ráno zaslechla bouchnutí domovních dveří a viděla, že Dumčev odchází z domu. Měla starost, že se Sergej Sergejevič ještě ani nenapil čaje a kdoví na jak dlouho odchází, a tak zavolala Naděždu Alexandrovnu a obě se pustily za ním. Stále se chystaly, že na něho zavolají, ale nemohly se k tomu odhodlat. A on se najednou zastavil tady u toho domu a teď tu stojí a dívá se a dívá.

Co je tu vlastně k vidění? Nebo snad nikdy neviděl, jak se staví velký dům?

Dumčev stál dlouho a nehybně na jednom místě. Pak, jakoby zachvácen jakousi netrpělivostí a sám se sebou nespokojen, začal rychle přecházet sem a tam a díval se s různých míst.