Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Za čtvrt hodiny se Blotton, Amelie, Madelaine a Pinch, připravení na cestu, sešli u otvoru malé komory, do níž se sotva vešli.

Jejich obleky, které byly na Zemi neskladné, neforemné a těžké, zde vůbec nic nevážily. V rukou drželi části zrcadla. Poutníci měli na ramenou připevněné přenosné rakety v podobě batohu. U pasu měli zavěšeny otáčecí kotouče. Přílby měli spojené telefonními dráty, aby spolu mohli hovořit. Kromě toho viselo každému u pasu kolo ocelového drátu. Zander trval na tom, aby se kosmonauti připevnili tímto drátem k povrchu astroplánu. Prohlédl osobně obleky, přezkoumal, jak funguje zařízení dodávající kyslík a uvádějící do pohybu přenosné rakety, a přikývl, protože už ho nemohli slyšet.

Winkler zamkl těžké silné vnitřní dveře komory. Zahučel motor vakuového čerpadla. Jak se atmosféricky tlak v komoře zmenšoval, rozšiřovaly se obleky poutníků vlivem vnitřního tlaku o dvou třetinách atmosféry. Toto rozšíření mělo však jen určitou hranici.

Obleky měly kromě několika vrstev měkkého termoizolačního materiálu i vrstvu husté kovové sítě, která měla dvojí význam: zahříváním z akumulátorů izolovala obleky tepelně zevnitř a zároveň zvyšovala mechanickou trvanlivost látky.

Čtyři nafouklé postavy opravdu vypadaly jako obyvatelé neznámé planety.

Když vakuometr ukázal, že v komoře zůstala méně než tisícina atmosférického tlaku, otevřel Finger dvojité vnější kulaté dveře.

Kosmonauti jeden po druhém vylezli z rakety a konce svých drátů připevnili k očkům na jejím povrchu.

První se odrazil nohou od letadla Finger a vrhl se do vesmíru.

Hned za ním vyskákali „po hlavě“ ostatní.

Finger se už vyznal v pocitech tohoto nového světa (pomohla mu cvičení v Stormer-city).

Svaly na nohách fungovaly jako pera, odrazily nejen poutníky od rakety, ale i raketu od poutníků; protože však raketa byla mnohokrát větší než lidské tělo, změnil tento úder její pohyb jen nepatrně, zatím co cestující se odrazili značně rychle a všem připadalo, že se od rakety neoddělili oni, nýbrž že pohyb jejich nohy raketu od nich odrazil a oni zůstali na místě.

Finger se díval na raketu. Jak se od nich vzdalovala, byla stále menší a menší.

Ostatně vzdalovala se ona od nich nebo oni od ní? Finger si důkladně promyslel zákon relativního pohybu. Věděl, že pro ně se vzdaluje raketa a pro ty, kdo sedí v raketě, se zase vzdalují oni a obě tvrzení jsou správná, každé pro svého pozorovatele.

Z každého poutníka se teď stalo samostatné nebeské těleso se svým vlastním pohybem, trajektorií letu. Na tato nová nebeská tělesa se vztahovaly všechny zákony nebeské mechaniky.

Letí nebo stojí na místě? A letí-li, tak kam asi? Nahoru? Dolů?

Zde nebylo ani nahoře, ani dole. Raketa jim zůstávala pod nohama, letí tedy „nahoru“. Ale zářící zeměkoule jim ve vesmíru plula nad hlavou. Letí tedy na Zemi, to jest padají „dolů“. A jak je to s hvězdami? Od miliónů vzdálených hvězd se vzdalovali, k miliónům se přibližovali pod všemi možnými úhly. Když člověk přimhouří oči, zdá se mu, že se vůbec nepohybuje. Rovnoměrný a přímočarý pohyb je k nerozeznání od nehybnosti — tak to tvrdil zdá se Galileo?…

Kolikrát o tom Hans přemýšlel, když lítal „teoreticky“ ještě v Stormer-city, a teď, když je opravdu „uprostřed hvězd“, setkává se s relativností pohybu v praxi.

Telefony mlčí. Lidé jsou příliš sklíčení, ohromení, než aby mluvili.

Člověk a kosmos! Dosud nikdy nestáli tak blízko „tváří v tvář“.

Nepatrná zrnéčka vesmíru, mající všemocný rozum, dovedné ruce, které je povznesly ke hvězdám. Maličké, nevzhledné figurky se zmítaly v oceánu vesmíru.

Byl to svět věčného mlčení, naprostého, absolutního ticha a zimy. Hromový rachot všech raketových trysek tu není slyšet. Nejsou tu ani větry, ani oblaka, ani deště, ani mlhy, ani změny v teplotě, není tu „počasí“, ani střídání dne a noci, ani roční období…

A co je nejpodivnější, vesmír neudivoval tolik svou grandiózností, jako svou neobvyklostí.

Kosmonautům se zdálo, že jsou uprostřed černě natřené koule.

Celou sféru obepínala Mléčná dráha, dělíc ji na dvě části. Hvězdy — nepatrná zrnéčka prachu — zářily bez mihotání jako smaragdy, ametysty, diamanty, rubíny, topasy. Bledým, studeným světlem zářily Plejády, které jasně vynikaly na temném nebi. Nahoře se rýsovala zeměkoule a vedle ní — Měsíc. Země byla z čtvrtiny v přítmí. Na osvětlené straně vynikaly známé obrysy Afriky. Vpravo hořelo Slunce; jeho světlo bylo oslnivě jasné.

Souhvězdí měla tutéž známou podobu jako se Země. Stejně se rozprostřel na nebi Velký vůz, stejně jako se Země vypadaly Cassiopeia, Andromeda, Pegas, Perseus, Orion. Tady však bylo najednou vidět souhvězdí jižní a severní polokoule.

„Sire, nemohl byste mě štípnout do ruky?“ přerušil první mlčení Pinch, používaje svého telefonu. „Řekněte mi, je to sen nebo skutečnost?“

„Prapodivná skutečnost!“ řekl Henry.

„Zdá se mi, že to je nejapný sen. Nevím, kdo naše sny vymýšlí, nebo vymýšlí-li se samy, ale tento výmysl se nepovedl.“

„Radím vám, mister Pinch, abyste si vymyslil lepší kosmos.

Můžete na tom dobře vydělat!“ řekla Amelie.

„Ech, co se teď asi děje na Piccadilly?… Jaké tam je osvětlení, kdepak kosmos! Tam je v noci jasněji než tady ve dne!“

Amelie a Madelaine se polekaně tiskly k povrchu rakety. Obě se kysele usmívaly.

„Požádejte, aby vám vrátili peníze,“ řekla Madelaine. „Třebaže máte pravdu. Mně se tenhle kosmos, jak vy ho nazýváte, také nelíbí.

To je divné, že nádherné mýdlo, kterým se vždycky myji, pojmenovali podle tohohle ponurého místa. Nezaslouží si to. Je tu sice hodně hvězd, daleko víc než na pozemském nebi. Ne.

Nevyměnila bych tento kosmos za výkladní skříň pařížského klenotníka. A pak — je tu tak pusto, neútulno, mrtvo. V tom s vámi souhlasím… Černooký básník Raul mi ukázal souhvězdí Orionu a Velkého vozu — ostatní neznám. A teď se na ně najednou dívám jako na známé krajany, s nimiž jsem se nenadále sešla v dalekých zemích… Milý Raule, och! Kde jsi? Víš-li pak, že tvá Madelaine je v nepohodlné korbě toho Vozu, který jsi jí ukazoval? Jsem mu tak blízko, že se ho mohu dotknout.“

„Měří snad vaše ruka, Fräulein, stovky bilionů kilometrů?“ zeptal se Hans. Toužil říct něco jiného: „Bylo snad nutné vynaložit lidského genia na to, aby pozvedl ke hvězdám pozemskou omezenost?“

Hans se ohlédl.

„Jak nás pocity klamou! Dokonalá iluze koule, ale člověk ví, že není ani žádné koule, ani hranice,“ řekl Pinch.

„A k tomu, aby člověk přeletěl z jednoho konce naší galaxie na druhý rychlostí světla, bude zapotřebí přes třicet tisíc let. My však vidíme i jiné galaxie!“ poznamenal Finger. Znal už astronomii důkladně.

„Řekl jste, monsieur Hans,»za naší galaxií«. Copak nevidíme celý svět?“ zeptala se Madelaine.

„Řekl jsem už,“ začal Finger, „že je nutno letět přes třicet tisíc let rychlostí světla, chceme-li přeletět naši galaktickou soustavu — soustavu Mléčné dráhy. Galaxie je seskupení třiceti miliard sluncí.

Myslím, že Piccadilly nemá tolik žárovek. Celý tento kolos má celkovou rotaci.

Je to Malý vesmír. V jeho vnější části jsou soustavy kulových hvězdokup — v každé stovky, tisíce miliónů sluncí. Dále, na vzdálenost miliónů světelných let — leží ostatní Mléčné dráhy, ostatní galaxie — vesmírné ostrovy. Počet těchto ostrovů, jak vypočítali astronomové, přesahuje milión. Přes milión galaxií a v každé desítky miliard sluncí. Seskupují se, tvoří»oblaka galaxií«. Je to nejvyšší strukturní útvar vesmíru, který v současné době známe.