Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Nastala tmavá lednová noc argentinského léta. Černé nebe bylo poseto hvězdami. Medúza klidně stála na kotvách. Ani pleskání vln, ani skřípot lanoví nerušily ticho. Zdálo se, že oceán spí hlubokým spánkem.

Na palubě škuneru leželi polonazí lovci perel. Převalovali se unavení prací a slunečním žárem, vzdychali a vykřikovali z těžké dřímoty. Jejich ruce a nohy sebou nervózně škubaly. Možná že viděli ve snu své nepřátele žraloky. V těch žhavých bezvětrných dnech byli lidé tuze unavení, a když skončil lov, taktak že vytáhli loďky na palubu. Ostatně to ani nebylo zapotřebí, protože nic nenasvědčovalo změně počasí. Loďky přivázané ke kotevnímu lanu zůstávaly tedy přes noc na vodě. Ráhna byla nevyrovnaná, lanoví nedbale utaženo, neskasaná kosatka se maličko zachvívala ve slabém vánku. Celá paluba od přídě až po záď byla zavalena hromadami perlorodek, úlomky korálů, lany, na nichž se lovci spouštějí ke dnu, plátěnými pytli, do nichž ukládají nazelenalé škeble, a prázdnými soudky.

Vedle vratiplachtového stožáru stálo veliké vědro s pitnou vodou a plechovou naběračkou na řetízku. Kolem vědra se na palubě černala tmavá skvrna rozlité vody. Občas se zvedl některý lovec a šlapaje spáčům po rukou i po nohou, potácel se v polospánku k vědru s vodou. Se zavřenýma očima vyprázdnil naběračku a svalil se, kam se dalo, jako by nevypil vodu, ale čistý líh. Lovce trápila žízeň, ráno před prací nebylo radno jíst, protože ve vodě je člověk vystaven příliš velkému tlaku, pracovali tedy celý den, dokud se ve vodě nesetmělo, na lačný žaludek, a teprve před spaním se mohli najíst; krmili je soleným masem. V noci měl hlídku Indián Baltazar. Byl to nejbližší pomocník kapitána Pedra Zurity, majitele škuneru Medúza.

Baltazar býval v mládí proslulý lovec perel: vydržel pod vodou devadesát, ba i sto vteřin, dvakrát tak dlouho než průměrný lovec.

„Proč? Protože za našich časů bylo jinačí učení. Vtloukali nám to do hlavy už od dětství,“ vyprávěl Baltazar mladým lovcům perel. „Hned jako desetiletého kluka mě táta dal do učení na tendr k Josému. Ten měl dvanáct učedníků. Učil nás takhle: Hodí do vody bílý kámen nebo škebli a poručí: „Potop se, přines!“ A hází pokaždé hlouběji. Nepřineseš-li, spráská tě tenkým lanem nebo karabáčem a hodí do vody jako štěně. „Potop se znova!“ Tak nás naučil, jak se potápět.

Potom nás učil vydržet déle pod vodou. Starý zkušený lovec se spustí na dno a přiváže na kotvu vrš nebo síť. A my se pak potápíme a pod vodou to odvazujeme. Dokud to neodvážeš, neukazuj se nahoře. Ukážeš-li se, dostaneš karabáčem nebo lankem.

Bili nás nemilosrdně. Moc nás to nevydrželo. Ale ze mne se stal nejlepší lovec široko daleko. Vydělával jsem hromadu peněz.“

Když Baltazar zestárl, zanechal nebezpečné živnosti lovce perel. Levou nohu mu znetvořily žraločí zuby, bok pošramotil kotevní řetěz. V Buenos Aires měl malý krámek, kde prodával perly, lastury a jiné mořské rarity. Ale život na břehu ho nudil, a proto se občas vydával na lov perel. Podnikatelé věděli, jakou má pro ně cenu. Laplatský záliv, jeho pobřeží a místa, kde se vyskytují perlorodky, neznal nikdo lépe než on. Lovci si ho vážili. Uměl vyhovět všem, lovcům i pánům.

Mladé lovce zasvěcoval do všech tajemství lovu; jak zadržovat dech, jak odrážet útoky žraloků, a v dobré chvíli dokonce i poradil, jak schovat před šéfem vzácnou perlu. Podnikatelé, majitelé škunerů ho dobře znali a cenili si ho proto, že uměl na první pohled odhadnout hodnotu perly a rychle vybírat ty nejlepší. Proto ho rádi brávali s sebou jako pomocníka a rádce.

Baltazar seděl na soudku a pomalu kouřil tlustý doutník. Světlo svítilny připevněné ke stožáru mu dopadalo na tvář. Byla to podlouhlá tvář Araukána bez vyčnělých lícních kostí, s pravidelným nosem a velkýma krásnýma očima. Víčka mu těžce klesala a pomalu se zvedala.

Dřímal. Ale spaly-li jeho oči, uši nespaly. Ostražitě bděly a upozorňovaly na nebezpečí i ve chvílích hlubokého spánku. Teď však Baltazar slyšel pouze vzdechy a bručení spáčů. Od břehu se táhl zápach hnijících škeblí měkkýšů; nechávali je hnít, aby snáze mohli vybírat perly, protože škeble živého měkkýše se špatně otvírají. Nováčkovi by tento zápach připadal odporný, ale Baltazar ho vdechoval téměř s požitkem. Jemu, tulákovi, hledači perel, připomínal radosti nespoutaného života a vzrušující nebezpečí moře. Když vybírali perly, přinášeli největší škeble na Medúzu. Zurita byl vypočítavý; prodával škeble do továrny, kde z nich vyráběli knoflíky a sponky.

Baltazar spal. Brzy mu vypadl z ochablých prstů i doutník. Hlava mu klesla na prsa. Ale tu zasáhl jeho vědomí jakýsi zvuk doléhající sem z dálek oceánu. Zvuk se ozval znovu o něco blíž. Baltazar otevřel oči. Bylo to, jako by kdosi troubil na roh a vzápětí jako by mladý lidský hlas zvolal: „Á“ a potom o oktávu výš: „Á-a!“

Melodický zvuk rohu se nepodobal ostrému houkání lodní píšťaly a veselé volání vůbec nepřipomínalo křik tonoucího o pomoc. Bylo to cosi nového, neznámého. Baltazar se zvedl, zdálo se mu, jako by se rázem ochladilo. Přistoupil k zábradlí a bystře obhlédl hladinu oceánu. Ani živáčka. Ticho. Šťouchl nohou Indiána ležícího na palubě, a když se muž zvedl, řekl mu tiše: „Křičí. Je to jistě on.“

„Nic neslyším,“ stejně tiše odpověděl Indián kmene Hurónů, který naslouchal v kleče.

Najednou opět přerušil ticho zvuk rohu a volání:

„Á-a!“

Když Hurón zaslechl tento zvuk, schoulil se jako pod ranou biče. „Ano, to je jistě on,“ řekl a zuby mu jektaly strachem.

Procitli i ostatní lovci. Připlazili se k místu osvětlenému svítilnou, jako by v slabých paprscích nažloutlého světla hledali ochranu před tmou. Stulili se k sobě a všichni napjatě naslouchali. V dálce se ještě jednou ozval zvuk rohu a hlas. Potom všechno utichlo. „To byl on…“

„Mořský ďábel,“ šeptali rybáři. „Musíme ihned odtud!“ „Zavolejte šéfa!“

Bylo slyšet pleskání bosých nohou. Na palubu vyšel Pedro Zurita, šéf, a podrbával se na zarostlých prsou. Byl bez košile, pouze v plátěných kalhotách; na širokém koženém opasku mu viselo pouzdro s revolverem. Přikročil blíž k mužům. Svítilna osvětlila jeho ospalou, do bronzova ožehnutou tvář, husté kučeravé vlasy spadající v pramenech do čela, knírek nakroucený vzhůru a malou prošedivělou bradku. „Co se stalo?“

Jeho obhroublý klidný hlas a sebejisté pohyby Indiány uklidnily. Baltazar zvedl ruku na znamení, aby se všichni ztišili, a řekl: „Slyšeli jsme hlas. mořského ďábla.“

„Něco se vám zdálo,“ odpověděl Pedro ospale a hlava mu klesla na prsa. „Ne, nezdálo. Všichni jsme slyšeli „á-á a zvuk rohu!“ křičeli rybáři. Baltazar je stejným pohybem ruky znovu umlčel a pokračoval:

„Sám jsem ho slyšel. Takhle umí troubit jenom „ďábel'. Nikdo na moři tak nekřičí a netroubí. Musíme rychle odtud.“

„Báchorky,“ stejně mdle odpověděl Pedro Zurita. Nechtělo se mu nakládat z břehu na loď dosud neprohnilé smrduté škeble a zvedat kotvy. Ale přemluvit Indiány se mu nepodařilo. Rozčileně mávali rukama a výhružně křičeli, že nezvedne-li Zurita v noci kotvy, všichni hned zítra vystoupí na břeh a vydají se pěšky do Buenos Aires.