Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Soumrak houstl, v pokoji už bylo skoro tma. „No, musím jít,“ řekl Olsen a vstal. „Smím se na něho podívat alespoň zdálky?“ zeptala se. „Ovšem, nesmíš však prozradit svou přítomnost.“ „Ano, slibuju.“

Bylo již docela tma, když Olsen přestrojen za rozvažeče vody přijel na vězeňské nádvoří z ulice Koronel Diaz.

Hlídač na něho křikl: „Kam jedeš?“

„Vezu ďáblovi mořskou vodu,“ odpověděl Olsen podle návodu vězeňského dozorce.

Všichni hlídači věděli, že mají v žaláři neobyčejného vězně, mořského ďábla, který sedí v kádi, do níž je napuštěna mořská voda, poněvadž říční vodu nesnáší. Mořskou vodu čas od času vyměňovali a dováželi ji ve velikém sudě umístěném na valníku.

Olsen dojel k věznici, zabočil za roh, kde byla kuchyně a vchod pro zaměstnance. Dozorce všechno předem zařídil. Hlídači, kteří stávali u vchodu a v chodbě, byli odesláni pryč pod rozličnými záminkami. Ichtiandr v doprovodu dozorce klidně vyšel z vězení. „Tak skoč honem do sudu!“ řekl dozorce.

Ichtiandr poslechl bez váhání.

„Jeď!“

Olsen švihl opratěmi, vyjel z vězeňské brány a pak zvolna ujížděl po Avenue de Alvear, kolem nádraží Ritero a nákladového nádraží. Opodál za ním se kmital ženský stín.

Když Olsen vyjel z města, byla již temná noc. Cesta vedla podle mořského břehu. Vítr sílil. Vlny dorážely na břeh a s hukotem se tříštily o kamení.

Olsen se ohlédl. Cesta byla liduprázdná. Jen v dálce se třpytila světla rychle ujíždějícího automobilu. Až projede.

Vůz se přehnal kolem, uháněje k městu, na okamžik je oslnil světly, ohlušil houkačkou a zmizel v dálce.

„Teď!“ Olsen se obrátil a dal znamení Guttiere, aby se skryla za balvany. Potom zaklepal na sud a zvolal: „Jsme na místě! Vylez!“ Ze sudu se vynořila hlava.

Ichtiandr se rozhlédl, rychle vylezl a seskočil na zem.

„Děkuju, Olsene!“ řekl a mokrou rukou pevně stiskl obrovu pravici.

Dýchal rychle, jako by se dusil.

„Není zač! Sbohem! Buď opatrný. Neplav blízko ke břehu. Chraň se lidí, aby ses nedostal do zajetí.“

Ani Olsen nevěděl, jaké příkazy dal Ichtiandrovi Salvátor.

„Ano, ano,“ řekl přerývaně Ichtiandr. „Poplavu hodně daleko, k tichým korálovým ostrovům, kam lodě vůbec nejezdí. Děkuju, Olsene!“ Ichtiandr se rozběhl k moři. Když se přiblížil k vodě, obrátil se ještě a zvolal:

„Olsene, Olsene! Uvidíte-li někdy Guttiere, pozdravujte ji ode mě a vyřiďte jí, že na ni nikdy nezapomenu!“

Vrhl se do moře a s výkřikem: „Sbohem, Guttiere!“ zmizel ve vlnách.

„Sbohem, Ichtiandře,“ tiše odpověděla Guttiere, která stála za balvanem.

Vítr sílil a téměř podrážel lidem nohy. Moře burácelo, písek šustil a kameny rachotily.

Čísi ruka stiskla paži Guttiere.

„Pojďme, Guttiere,“ vyzval ji Olsen laskavě.

Vyvedl ji na silnici.

Mladá žena se ještě jednou ohlédla na moře a opřena o Olsenovu paži vykročila k městu.

Salvátor si odbyl trest, vrátil se domů a znovu se pohroužil do vědecké práce. Chystá se na jakousi dalekou cestu. Kristo u něho slouží dál.

Zurita si pořídil škuner a loví perly v Kalifornském zálivu. I když není nejbohatším mužem v Americe, přece si nemůže na svůj osud naříkat. Konce jeho kníru jako ručička barometru ukazují stále vysoký tlak.

Guttiere se s mužem rozvedla a vzala si Olsena. Odstěhovali se do New Yorku a pracují v továrně na konzervy. Na pobřeží Laplatského zálivu už nikdo nevzpomíná na mořského ďábla.

Jen když za dusných nocí staří rybáři zaslechnou v noční tišině neznámý zvuk, říkávají mladým:

„Takhle troubil na mušli mořský ďábel,“ a začnou o něm vyprávět legendy. Pouze jediný člověk v Buenos Aires nemůže na Ichtiandra zapomenout. Všichni chlapci ve městě znají starého, pomateného, chudého Indiána. „Tamhle jde otec mořského ďábla!“ Ale Indián si chlapců nevšímá.

Když potká staroch Španěla, pokaždé se za ním obrátí, odplivne si a mumlá jakési kletby. Policie však nechává starého Baltazara na pokoji. Je to tichý blázen, nikomu neublíží. Jen když se moře rozbouří, pociťuje starý Indián prudký neklid.

Pospíchá na pobřeží a nedbaje nebezpečí, že ho vlny mohou spláchnout do moře, stojí na pobřežních kamenech a volá, volá ve dne v noci, dokud se bouře neztiší: „Ichtiandře! Ichtiandře! Synu můj!..“

Leč moře nevydá své tajemství.