Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Jsem vaším dlužníkem,“ odpověděl dozorce. „A nejen to. Nemám velké vzdělání. Ale čtu noviny a vím, kdo je profesor Salvátor. Takový člověk nesmí zůstat v žaláři ve společnosti tuláků a zlodějů.“

„Moji učení kolegové,“ pronesl s úsměvem Salvátor, „dosáhli toho, abych se dostal do nemocnice jako duševně chorý.“

„Vězeňská nemocnice je totéž co vězení,“ namítl dozorce, „a možná snad ještě horší. Místo zločinců budou kolem vás blázni. Salvátor mezi blázny! Ne, ne, to nesmím dopustit!“ Ztišil hlas do šepotu a pokračoval:

„Všechno jsem promyslel. Neposlal jsem svou rodinu do hor zbůhdarma. Pomůžu vám k útěku a sám se taky někde ukryju. Zahnala mě sem nouze, ale tuhle práci nenávidím. Mě nenajdou a vy. vy odjedete z téhle prokleté země, kde vládnou kněží a kupci. A ještě něco vám chci říct,“ pokračoval po kratičkém zaváhání. „Prozrazuju tím služební tajemství, státní tajemství.“

„Nemusíte je prozrazovat,“ přerušil ho Salvátor.

„Ano, ale. já nemůžu. já nemůžu vykonat ten hrozný příkaz. Celý život by mi nedalo svědomí spát. A když to tajemství vyzradím, svědomí mě trápit nebude. Vy jste pro mě tolik udělal, a oni. Nejsem ničím zavázán svým představeným, kteří mě navíc ještě nutí ke zločinu.“

„Dokonce?“ podotkl stručně Salvátor.

„Ano, dověděl jsem se, že Ichtiandra nevydají ani Baltazarovi, ani poručníkovi Zuritovi, i když má písemné potvrzení. Stejně ho nedostane, ač tak štědře uplácel, protože. protože se rozhodli, že Ichtiandra zabijou.“ Salvátor sebou trhl. „Ano? Pokračujte!“

„No, tak se rozhodli. Nejvíc naléhal biskup, ačkoli slovo zabít ani jednou nevyslovil. Dali mi jed, tuším cyankáli. Dnes v noci ho mám nasypat do vody v Ichtiandrově kádi. Vězeňský lékař je podplacen. Dá dobrozdání, že Ichtiandra zahubila vaše operace, která z něho udělala obojživelníka. Když příkaz nesplním, naloží se mnou velmi krutě. A mám přece rodinu. Potom zabijí i mě a nikdo se o tom nedoví. Jsem úplně v jejich rukou. Dopustil jsem se kdysi prohřešku. menšího. téměř náhodně. Tak jsem se rozhodl, že uteču, a všechno mám už připraveno. Ale nemůžu a nechci zabít Ichtiandra. Zachránit oba — vás i Ichtiandra — v tak krátké době je těžké, skoro nemožné. Ale vás samotného zachránit můžu. Je mi Ichtiandra líto, ale váš život je cennější. Vy dokážete svým uměním udělat druhého Ichtiandra, ale nikdo na světě by nedokázal stvořit druhého Salvátora.“

Salvátor přistoupil k dozorci a stiskl mu ruku: „Děkuju vám, ale pro sebe tuto oběť nepřijmu.

Mohou vás chytit a soudit.“

„To není žádná oběť. Všechno jsem promyslel.“

„Počkejte. Pro sebe tu oběť přijmout nemohu. Ale zachráníte-li Ichtiandra, uděláte pro mě víc, než kdybyste mě osvobodil. Jsem zdravý a silný, všude najdu přátele, kteří mi pomohou dostat se na svobodu. Ale Ichtiandr musí neprodleně odsud.“

„Podřizuju se vašemu přání,“ odpověděl dozorce. Když odešel, Salvátor se usmál a řekl: „Tak to bude nejlepší. Ať se jablko sporu nedostane nikomu.“

Prošel se po místnosti, tiše zašeptal: „Ubohý chlapec!“, pak přistoupil ke stolu, cosi napsal, odešel ke dveřím a zaklepal:

„Pošlete sem vězeňského dozorce.“ Když dozorce vstoupil, Salvátor mu řekl: „Mám k vám ještě jednu prosbu. Nemohl byste mi zařídit setkání s Ichtiandrem — poslední setkání?“ „Nic není snazšího. Představení jsou pryč, můžeme si tu počínat úplně volně.“ „Výborně, ano, a ještě jedna prosba.“ „Jsem vám k službám.“

„Osvobodíte-li Ichtiandra, prokážete mi tím velkou službu.“ „Ale vy, profesore, jste pro mě udělal tolik.“

„Dejme tomu, že tím budeme vyrovnáni,“ přerušil ho Salvátor. „Ale mohl bych a chci pomoci vaší rodině. Vezměte si tenhle papírek. Je na něm pouze adresa a jediné písmeno „S“ — Salvátor. Obraťte se na tu adresu. Je to spolehlivý člověk. Kdybyste potřeboval dočasný úkryt nebo peníze.“ „Ale.. “

„Žádné ale. Rychle mě zaveďte k Ichtiandrovi.“

Salvátorův příchod Ichtiandra překvapil. Ještě nikdy ho neviděl tak smutného a něžného. „Ichtiandře, synu můj,“ řekl Salvátor. „Musíme se rozloučit, dřív než jsem se domníval, a možná nadlouho. Tvůj osud mi dělá starosti. Obklopuje tě tisíceré nebezpečí. Kdybys tu zůstal, mohlo by tě to stát život. V nejlepším případě by ses stal zajatcem Zurity nebo jiného stejného ziskuchtivce.“ „A ty, otče?“

„Jistě budu odsouzen a nemine mě vězení, kde si posedím asi dva roky a možná i déle. Dokud budu ve vězení, musíš se skrývat v bezpečném místě, co nejdál odsud. Znám takové místo, ale je to velmi daleko, na západ od břehů Jižní Ameriky, v Tichém oceánu, na jednom z ostrovů Tuamotu, zvaných též Nízké ostrovy. Nebude to pro tebe snadná cesta, ale všechny nesnáze, s kterými se setkáš, se nedají přirovnat k těm, kterým by ses vystavoval tady doma, v Laplatském zálivu. Snáz dopluješ k těm ostrovům a snáz je najdeš, než bys zde unikl sítím a nástrahám zákeřného vraha.

Jak se tam na západ nejlépe dostaneš? Můžeš obeplout Jižní Ameriku od severu nebo od jihu. Obě cesty mají své přednosti a své nedostatky. Severní cesta je poněkud delší. Krom toho, kdyby sis ji vybral, musel bys plavat z Atlantského do Tichého oceánu Panamským průplavem, a to je nebezpečné; mohli by tě chytit, zvláště v propustích, anebo by tě při sebemenší neopatrnosti mohl rozdrtit parník. Průplav není zvlášť široký ani hluboký; dosahuje nejvýš jedenadevadesáti metrů šíře a dvanácti a půl metru hloubky. Nejnovější zaoceánské parníky s hlubokým ponorem se kýlem téměř dotýkají dna. Zato bys celou dobu plaval v teplých vodách. Kromě toho od Panamského průplavu směřují na západ tři velké oceánské cesty: dvě k Novému Zélandu a jedna k ostrovům Fidži a dál. Kdybys zvolil prostřední z nich a držel se směru parníků, případně se jich i občas zachytil, dostal by ses téměř až na místo. Obě cesty k Novému Zélandu se dotýkají zóny ostrovů Tuamotu. Jenom bys musel nakonec odbočit trochu víc na sever.

Cesta kolem jižního výběžku je kratší, ale musel bys plavat ve studených jižních vodách, na pomezí plovoucích ker, zvláště kdybys obeplouval mys Horn na Ohňové zemi, nejjižnější výběžek Jižní Ameriky. Magalháesův průliv je kromě toho neobyčejně bouřlivý. Pro tebe není ovšem tak nebezpečný jako pro lodě a parníky, ale bezpečný přece jen není. Stal se doslova hřbitovem parníků. Na východě je široký a na západě úzký, plný skalních útesů a ostrůvků. Zběsilé západní větry ženou vodu k východu, tedy proti tobě. V těch vírech bys mohl i ty ztroskotat v hlubinách.

Proto ti radím, abys raději zvolil delší cestu a obeplul mys Horn, než abys plaval Magalháesovým průlivem. Voda se v oceánu ochlazuje postupně a doufám, že si na ni pozvolna zvykneš a že ti neuškodí na zdraví. O zásoby jídla se starat nemusíš, potravin i vody budeš mít kolem sebe dostatek. Od dětství sis zvykl pít mořskou vodu. Najít cestu od mysu Horn k ostrovům Tuamotu bude pro tebe poněkud obtížnější, od Panamského průplavu bys ses tam dostal snáz. Od mysu Horn na sever nesměřují široké zaoceánské cesty s rušným lodním provozem. Určím ti přesně délku a šířku; budeš si ji ověřovat zvláštními přístroji, které jsem ti dal zhotovit. Ale ty přístroje tě trochu zatíží, omezí volnost tvého pohybu.“