Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Vezmu s sebou Leadinga. Ponese mi věci. Copak bych se mohl rozloučit s Leadingem? Jistě se mu po mně stýská.“

„Nevím, komu se stýská víc,“ usmál se opět Salvátor. „Tedy Leading. Výborně. Až se dostaneš k souostroví Tuamotu, musíš vyhledat osamělý korálový ostrov. Poznáš ho podle toho, že se na něm tyčí stožár a na stožáru místo korouhvičky veliká ryba. To si lehko zapamatuješ. Možná že ho budeš hledat dva tři měsíce, ale nevadí. Voda je tam teplá a o ústřice nebudeš mít nouzi.“

Salvátor naučil Ichtiandra, aby ho pozorně poslouchal a neskákal mu do řeči, ale když došel k tomuto místu svého výkladu, Ichtiandr se již nezdržel: „A co najdu na ostrově s rybou na stožáru?“

„Přátele. Věrné přátele, kteří se o tebe budou starat a budou tě mít rádi,“ odpověděl Salvátor. „Žije tam můj starý přítel, vědec Armand Villebois. Francouz, proslulý oceánograf. Seznámili jsme se a spřátelili, když jsem byl před mnoha lety v Evropě. Armand Villebois je neobyčejně zajímavý muž, ale teď není čas, abych ti o něm vyprávěl. Doufám, že se s ním seznámíš a uslyšíš přímo od něho příběh, který ho přivedl na osamělý ostrov v Tichém oceánu. Ale nežije tam osaměle. Je s ním jeho žena, milá a dobrá paní, a syn i dcera. Oba se narodili na ostrově, jí bude teď asi sedmnáct let a chlapci pětadvacet. Znají tě z mých dopisů a doufám, že se tě ujmou jako vlastního syna.“ Salvátor se zajíkl. „Ovšem budeš teď muset většinu času trávit ve vodě. Ale několik hodin denně budeš moci pobývat na břehu a sejít se s přáteli. A možná že se tvé zdraví zlepší natolik, že budeš moci být na vzduchu stejně dlouho jako ve vodě. Armand Villebois ti nahradí otce. A ty mu budeš nenahraditelným pomocníkem v jeho vědeckých výzkumech. Už tvé dnešní znalosti oceánu a jeho obyvatel by stačily na desítky profesorů.“ Salvátor se usmál. „Divím se znalcům, že se tě u soudu vyptávali podle šablony, který je dnes den, kolikátého je, který měsíc. Nemohls jim odpovědět prostě proto, že je to mimo okruh tvých zájmů. Kdyby se zeptali třeba na podmořské proudy, na teplotu vody, slanost Laplatského zálivu a jeho okolí, mohli by z tvých odpovědí sestavit celý naučný slovník. A jak teprve budeš moci prohloubit své znalosti a sdělit své poznatky lidem pod vedením tak zkušeného a znamenitého vědce, jakým je Armand Villebois. Věřím, že vy dva společně sestavíte takové pojednání z oboru oceánografie, které bude mezníkem v rozvoji této Vědy a ohromí celý svět. A tvoje jméno se bude stkvít vedle jména Armanda Villeboise, jak ho znám, nedá jinak. Budeš sloužit vědě a tím i lidstvu.

Kdybys však zůstal tady, přinutili by tě sloužit nízkým zájmům nevzdělaných ziskuchtivců. Jsem přesvědčen, že v čistých, průzračných vodách atolu a v rodině Armanda Villeboise najdeš klid a štěstí.

Ještě poslední radu. Jakmile se octneš v oceánu, možná že to bude již dnes v noci, odeber se podmořským tunelem bezodkladně domů (je tam pouze věrný Jim), vezmi si navigační přístroje, nůž a ostatní věci, vyhledej Leadinga a vydej se na cestu, dřív než vzejde slunce nad oceánem.

Sbohem, Ichtiandře: Ne, na shledanou!“

Salvátor poprvé v životě Ichtiandra pevně objal a políbil. Potom se usmál, poklepal mu na rameno a řekl:

„Takový junák se neztratí!“ a spěšně vyšel z cely.

Olsen se právě vrátil z továrny na knoflíky a pustil se do oběda. Vtom kdosi zaklepal na dveře.

„Kdo je?“ zeptal se rozmrzen, že ho někdo vyrušuje. Dveře se otevřely a vešla Guttiere.

„Guttiere! Ty? Kde se tu bereš?“ zvolal Olsen radostně překvapen a vyskočil ze židle. „Buď zdráv, Olsene,“ řekla Guttiere. „Nevyrušuj se z jídla.“ Opřela se o dveře a prohlásila: „Nemohu dále žít s mužem a s jeho matkou. Zurita. se mě opovážil uhodit. A já od něho odešla. Nadobro, Olsene.“ Po této zprávě zapomněl Olsen na oběd.

„To jsou mi novinky,“ zvolal. „Posaď se! Sotva stojíš na nohou. Ale jak to? Přece jsi říkala: Co bůh spojil, člověk nerozlučuj! A teď jsi ho opustila? To jsem rád. Vrátila ses k otci?“ „Otec nic neví. U něho by mě Zurita našel a odvedl zpátky k sobě. Bydlím u přítelkyně.“ „A co. co podnikneš dál?“

„Půjdu do továrny. Přišla jsem tě poprosit, Olsene, abys mi pomohl najít práci v továrně. Ať už je to cokoliv.“

Olsen ustaraně pokývl hlavou.

„Teď je to moc těžké. Ale zkusím to, ovšem.“ Chvíli uvažoval a pak se zeptal: „A co tomu řekne tvůj muž?“

„Nechci o něm už ani slyšet.“

„Ale on se bude zajímat, kde je jeho žena,“ řekl s úsměvem Olsen. „Nezapomínej, že žiješ v Argentině. Zurita tě vypátrá, a pak. Sama víš, že tě nenechá na pokoji. Má na své straně zákon i veřejné mínění.“

Guttiere se zamyslela a pak odhodlaně prohlásila: „Tak co! Odejdu tedy do Kanady, na Aljašku.“

„Do Grónska, na severní pól!“ Potom řekl Olsen již vážněji: „Musíme to promyslet. Pro tebe by to tady nebylo bezpečné. Já sám se již dávno chystám odsud odejít. Proč jsem sem vůbec jezdil? Tady v Latinské Americe ještě vládnou kněží. Škoda že se nám nepodařilo uprchnout už tenkrát. Ale Zurita se tě zmocnil a naše lístky i peníze jsou pryč. Teď jistě ani ty nemáš peníze na lístek do Evropy, stejně jako já. No, nemusíme jet do Evropy. Kdybychom — říkám my, protože tě nemůžu opustit, dokud nebudeš v bezpečí — kdybychom se dostali aspoň do sousední Paraguaye nebo raději do Brazílie, tam už by tě Zurita tak snadno nenašel a měli bychom čas připravit se k odjezdu do Spojených států nebo do Evropy. Víš, že doktor Salvátor je ve vězení spolu s Ichtiandrem?“

„Ichtiandr? On se našel? A proč je ve vězení? Mohla bych ho vidět?“ zahrnula Guttiere Olsena otázkami.

„Ano, Ichtiandr je ve vězení a mohl by opět padnout do Zuritova otroctví. Je to ošklivý proces, proti Salvátorovi a Ichtiandrovi byla vznesena nepěkná obžaloba.“ „To je strašné! A není možné ho zachránit?“

„Celou dobu jsem se o to pokoušel, ale bez úspěchu. Teď však se stal naším nenadálým pomocníkem vězeňský dozorce. Dnes v noci musíme Ichtiandra vysvobodit. Právě jsem dostal dvě zprávy, jednu od Salvátora, druhou od vězeňského dozorce.“ „Chtěla bych Ichtiandra vidět,“ řekla Guttiere. „Můžu jít s tebou?“ Olsen se zamyslel.

„Myslím, že ne,“ odpověděl. „I pro tebe bude líp, když ho neuvidíš.“ „Ale proč?“

„Protože je nemocný. Je nemocný jako člověk, ale zdravý jako ryba.“ „Tomu nerozumím.“

„Ichtiandr už nemůže dýchat plícemi. A kdyby tě zase spatřil, bude to pro něho hrozně těžké, a možná i pro tebe. Zatouží tě vidět a pobyt na vzduchu ho nadobro zahubí.“

Guttiere sklopila hlavu.

„Ano, snad máš pravdu,“ řekla po chvíli.

„Mezi ním a ostatními lidmi se vytvořila neproniknutelná přehrada — oceán. Ichtiandr je odsouzen žít ve vodě. Od nynějška je moře jeho jediným domovem.“

„Ale jak tam bude žít? Sám v nekonečném oceánu, člověk mezi rybami a mořskými obludami?“

„Bylšťastný vesvémpodmořskémsvětě,dokud.“ Guttiere se začervenala.

„Teď už ovšem nebude tak šťastný, jako býval.“ „Přestaň, Olsene,“ smutně řekla Guttiere.

„Ale čas je nejlepší lékař. Možná že dokonce znovu najde ztracený klid. Ano, bude žít mezi rybami a mořskými obludami. A jestliže ho nepohltí žralok, dožije se vysokého stáří. A smrt? Smrt je všude stejná.“