Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Profesor Šejn, sám velmi proslulý vědec a chirurg, odpověděl upřímně:

„Přiznávám se, že celá věc je pro mne záhadou. Mohu jen říci, že to, co dělal profesor Salvátor, dokáže jedině génius. Salvátor zřejmě usoudil, že jeho chirurgická dovednost dostoupila takové dokonalosti, že může rozbírat, skládat a uzpůsobovat tělo zvířete i člověka, jak se mu zlíbí. A třebaže to v praxi skvěle uskutečnil, přece jen odvaha a šíře jeho záměrů hraničí. se šílenstvím.“

Salvátor se opovržlivě usmál.

Nevěděl, že mu znalci chtějí ulehčit jeho úděl a pokusit se, aby byl prohlášen za nepříčetného, neboť by pak měli možnost dostat ho z vězení do nemocnice.

„Netvrdím, že je šílený,“ pokračoval znalec, když zpozoroval Salvátorův úsměv, „ale rozhodně by měl být obžalovaný podle našeho názoru umístěn v sanatoriu pro duševně choré a podrobit se tam delšímu pozorování lékařů psychiatrů.“

„Soud dosud neuvažoval o nepříčetnosti obžalovaného. Tato nová okolnost bude dodatečně zvážena,“ řekl předseda. „Profesore Salvátore, přejete si podat vysvětlení k některým otázkám znalců a prokurátora?“

„Ano,“ odpověděl Salvátor. „Podám vysvětlení. Ale bude to zároveň i mé poslední slovo.“

Salvátor klidně povstal a zahleděl se do sálu, jako by kohosi hledal. V řadách diváků viděl Baltazara, Kristu a Zuritu. V první řadě seděl biskup. Salvátorův pohled se u něho okamžik pozdržel. Na jeho tváři se objevil sotva viditelný úsměv. Potom se dál pozorně rozhlížel po sále, jako by kohosi hledal.

„Nemohu najít v tomto sále poškozeného,“ řekl nakonec.

„Já jsem poškozený!“ zvolal náhle Baltazar a vyskočil z místa. Kristo škubl bratra za rukáv a stáhl ho zpátky.

„Koho máte na mysli?“ zeptal se předseda. „Zvířata, která jste zmrzačil, tu soud nehodlá vystavovat. Ale Ichtiandr, člověk obojživelník, je v soudní budově.“ „Mám na mysli pánaboha,“ klidně a vážně odpověděl Salvátor.

Když předseda uslyšel tuto odpověď, odklonil se zaraženě na opěradlo křesla: Copak se Salvátor doopravdy zbláznil? Nebo si chce hrát na blázna, aby se dostal ze žaláře? „Co tím chcete říct?“ zeptal se.

„Myslím, že soudu to může být zcela jasné,“ odpověděl Salvátor. „Kdo je tu hlavní a jediný poškozený? Samozřejmě pánbůh. Podle mínění soudu podrývám jeho autoritu, vměšuji se do jeho pravomoci. Byl spokojen se svými výtvory a najednou si přijde nějaký doktor a říká:

,Tohle je uděláno špatně.“ A začne přešívat boží výtvor podle svého.“

„To je rouhání! Žádám, aby se výroky obviněného zapsaly do protokolu,“ řekl prokurátor a tvářil se jako člověk uražený ve svých nejsvětějších citech.

Salvátor pokrčil rameny:

„Tlumočím pouze podstatu obžaloby. Cožpak k tomu nesměřují všechna obvinění? Četl jsem protokol. Zpočátku jsem byl obviněn pouze proto, že prý provádím vivisekce a mrzačím živé tvory. Později přibylo další obvinění: z rouhačství. Odkud vane vítr? Nemyslíte, že od kapitulního chrámu?“ Profesor Salvátor se zadíval na biskupa.

„Sami jste zahájili proces, ve kterém je neviditelně přítomen jako žalobce pánbůh v úloze poškozeného a na lavici obžalovaných spolu se mnou Charles Darwin v roli obžalovaného. Snad rozhořčím ještě další osoby v tomto sále, ale tvrdím dál, že živočišný, dokonce i lidský organismus je nedokonalý a vyžaduje různé opravy. Doufám, že přítomný převor kapitulního chrámu biskup Juan de Garcilasso potvrdí má slova.“ Tento výrok překvapil celý sál.

„V patnáctém roce, těsně před mým odjezdem na frontu,“ pokračoval Salvátor, „musil jsem maličko poopravit organismus veleváženého biskupa a uříznout mu appendix, zbytečný a škodlivý přívěsek tlustého střeva. Když ležel můj duchovní pacient na operačním stole, nic nenamítal, jak se jistě pamatuje, proti tomuto pokažení obrazu a podobenství božího, kterého jsem se dopustil svým nožem, když jsem vyřízl část biskupova těla. Nemám pravdu?“ zeptal se Salvátor a podíval se úkosem na biskupa.

Juan de Garcilasso seděl nehybně. Jeho bledé tváře jen maličko zrůžověly a tenké prsty se lehce chvěly.

„A co kdybych uvedl jiný případ z doby, kdy jsem ještě provozoval soukromou praxi a prováděl omlazovací operace? Což se na mne tehdy neobrátil se žádostí, abych ho omladil, vážený prokurátor seňor Augusto de.“

Prokurátor chtěl protestovat, ale jeho slova přehlušil smích obecenstva. „Prosím k věci,“ přísně řekl předseda.

„Tato slova by měla být spíše adresována soudu,“ odpověděl Salvátor. „Ne já, nýbrž soud staví takto otázku. Cožpak by leckoho z přítomných nepoděsila myšlenka, že všichni, kdo tu sedí, jsou bývalé opice nebo dokonce ryby, které nabyly schopnosti mluvit a slyšet, poněvadž se jejich žábry změnily v mluvní a sluchové orgány? A nejsou-li přímo opice nebo ryby, tedy jsou alespoň jejich potomci.“ Salvátor se obrátil k prokurátorovi, který dával najevo netrpělivost, a řekl: „Uklidněte se! Nehodlám tu s nikým diskutovat ani nemíním přednášet teorii vývoje.“ Po malé odmlce prohlásil: „Neštěstí není v tom, že člověk pochází ze zvířete, nýbrž v tom, že nepřestal být zvířetem. Hrubým, zlým, nerozumným. Můj učený kolega vás nadarmo strašil. Zbytečně mluvil o vývoji zárodku. Nezabýval jsem se ani působením na zárodek, ani křížením zvířat. Jsem chirurg. Jediný můj nástroj byl nůž. A jako chirurg jsem měl příležitost pomáhat lidem, léčit je. Když jsem operoval nemocné, musil jsem často přesazovat tkáň, žlázy. Abych tuto metodu zdokonalil, zkoušel jsem ji na zvířatech. Dlouho jsem pozoroval operovaná zvířata ve své laboratoři a snažil jsem se zjistit, vyzkoumat, co se děje s orgány, přesazenými na nové, někdy velmi neobvyklé místo. Když jsem byl se svým pozorováním hotov, přesídlilo zvíře do sadu. Tak vznikl můj podivný zvěřinec. Zvláště mě zaujala výměna a přesazení tkání u naprosto odlišných živočichů; například u ryb a savců a naopak. A zde se mi podařilo dosáhnout takových výsledků, které vědci pokládají za nemožné. Co je na tom tak neobyčejného? To, co jsem dnes udělal já, budou zítra provádět řadoví chirurgové. Profesor Šejn jistě ví o posledních operacích německého chirurga Sauerbrucha. Podařilo se mu nahradit nemocnou kyčli holení.“ „Ale co Ichtiandr,“ zeptal se znalec.

„Ano, Ichtiandr. To je má pýcha. Při Ichtiandrově operaci nešlo jen o technické potíže. Musel jsem změnit celou činnost lidského organismu. Šest opic zahynulo při předběžných pokusech, než jsem dosáhl svého cíle a mohl operovat děcko, aniž jsem se strachoval o jeho život.“ „V čem záležela ta operace?“ zeptal se předseda.

„Voperoval jsem dítěti žábrymladého žraloka a tak získal Ichtiandr schopnost žít na zemi i pod vodou.“

V obecenstvu se ozvaly udivené výkřiky. Novináři přítomní přelíčení se vrhli k telefonům, aby zatepla sdělili svým redakcím tuto novinku.

„Později se mi podařilo dosáhnout ještě většího úspěchu. Moje poslední práce, obojživelná opice, kterou jste viděli, může žít bez újmy na zdraví libovolně dlouho na zemi či ve vodě. Ale Ichtiandr nesmí zůstat bez vody déle než dva tři dny. Dlouhý pobyt na zemi bez vody je pro něho škodlivý; plíce se přepracují a žábry vysýchají; chlapec začíná pociťovat bolestivé píchání v bocích. Za mé nepřítomnosti Ichtiandr bohužel nedodržoval stanovený pořádek. Zůstával příliš dlouho na vzduchu, namohl si plíce a v důsledku toho vážně onemocněl. Rovnováha v jeho organismu je porušena a on musí většinu času trávit ve vodě. Z člověka obojživelníka se změnil v člověka rybu.“