Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Biskup se odmlčel. Spokojen účinkem, který měla jeho řeč na prokurátora, chvíli mlčel a pak znovu tiše promluvil, postupně zvyšuje hlas:

„Řekl jsem, že nejvíc mě zajímá osud Salvátorův. Ale copak mohu zůstal lhostejný k osudu Ichtiandrově? Vždyť ten tvor nemá ani křesťanské jméno, neboť Ichtiandr neznamená v řečtině nic jiného než člověk ryba. I když Ichtiandr sám není vinen, i když je pouhou obětí, přece jen je to bytost rouhačská, Bohu nemilá. Pouhou svou existencí může mást mysl lidí, vzbuzovat hříšné úvahy, uvádět v pokušení malověrné a narušovat jejich víru. Nejlepší by bylo, kdyby ho Bůh povolal k sobě, kdyby ten nešťastný jinoch zemřel na své neblahé zmrzačení.“ Biskup se při těchto slovech významně podíval na prokurátora. „V každém případě musí být obžalován, odklizen, zbaven svobody. Přece se taky dopustil různých přestupků: bral rybářům jejich úlovek, ničil jim sítě a konečně je tak vystrašil, jak si jistě vzpomínáte, že rybáři nechali lovu a město bylo bez ryb. Bezbožník Salvátor a odporný výtvor jeho rukou, Ichtiandr, jsou drzou provokací proti církvi, proti Bohu, proti nebi! A církev neustane v boji proti nim, dokud nebudou zničeni.“

Biskup pokračoval ve své obžalobě. Prokurátor seděl před ním sklíčený, se sklopenou hlavou a ani se nepokusil zarazit proud jeho výhružných slov.

Když biskup konečně zmlkl, prokurátor povstal, přistoupil k němu a řekl bezbarvým hlasem: „Jako křesťan se očistím ze světa hříchu ve zpovědnici, abyste mi odpustil. A jako úřední osoba vám vřele děkuji za pomoc, kterou jste mi poskytl. Teď jasně vidím Salvátorovu vinu. Bude obžalován a po zásluze potrestán. Ichtiandra rovněž nemine spravedlivý trest.“

Doktora Salvátora soudní proces nezlomil. Choval se ve vězení klidně, sebevědomě, se znalci a vyšetřujícími soudci mluvil se vznešenou shovívavostí jako dospělý s dětmi. Nedovedl žít nečinně. Mnoho psal, provedl několik skvělých operací ve vězeňské nemocnici. Mezi jeho vězeňskými pacienty byla i žena žalářníka. Zhoubný nádor ji ohrožoval na životě. Salvátor ji zachránil právě v okamžiku, kdy lékaři pozvaní na konzultaci odmítli svou pomoc s prohlášením, že zde je věda bezmocná. Nastal den soudního líčení.

Obrovská soudní dvorana nemohla pojmout všechny, kdo si přáli zúčastnit se soudu. Obecenstvo zaplnilo chodby, náměstí před budovou a nahlíželo do otevřených oken. Mnoho zvědavců vylezlo na stromy, které rostly kolem soudní budovy.

Salvátor klidně usedl na lavici obžalovaných. Choval se tak důstojně, až vzbuzoval dojem, že není obžalovaný, nýbrž soudce. Obhájce odmítl.

Stovky zvědavých očí se na něj upíraly se zájmem. Ale málokdo vydržel jeho upřený pohled. Ichtiandr vzbudil nemenší zájem, ale přelíčení se nezúčastnil. V posledních dnech mu bylo velmi špatně a téměř neustále dlel ve vodní nádrží, skryt před dotěrnýma, zvědavýma očima. V Salvátorově procesu byl jenom svědkem obžaloby, spíše věcným důkazem podle vyjádření prokurátora.

Za své osobní přestupky měl být Ichtiandr souzen zvlášť, po Salvátorově procesu. Prokurátor byl nucen takto postupovat proto, že biskup naléhal, aby se Salvátorova pře vyřídila co nejrychleji, a sbírání důkazů proti Ichtiandrovi vyžadovalo více času. Prokurátorovi lidé zatím přičinlivě, ale opatrně sháněli v hostinci Palma svědky budoucího procesu, kde měl Ichtiandr vystoupit jako obžalovaný. Přesto však biskup nepřestával naznačovat prokurátorovi, že nejlepším východiskem by bylo, kdyby si Bůh vzal nepodařeného Ichtiandra k sobě. Taková smrt by byla nejlepším důkazem toho, že lidská ruka dokáže boží dílo jen zkazit.

Tři učení znalci, univerzitní profesoři, přečetli své prohlášení. Posluchačstvo vyslechlo názory vědců s obrovským zájmem dbajíc, aby mu neušlo jediné slovo.

„Na žádost soudu,“ začal už nemladý profesor Šejn, hlavní soudní znalec, „jsme vyšetřili zvířata a jinocha Ichtiandra, které operoval profesor Salvátor ve své laboratoři. Provedli jsme pátrání v jeho nikterak rozsáhlých, ale důmyslně zařízených laboratořích a operačních sálech. Profesor Salvátor používal při svých operacích nejen nejnovějších, nejdokonalejších výtvorů chirurgické techniky, jako jsou elektrické nože, dezinfekční ultrafialové paprsky a podobně, ale viděli jsme tam takové nástroje, které chirurgie ještě nezná. Zřejmě byly zhotoveny podle jeho návodu. Nebudu se dlouho zabývat pokusy, které profesor Salvátor prováděl na zvířatech. Tyto pokusy se vyznačují neobyčejně smělou myšlenkou a skvělým provedením; vesměs tu šlo o přemístění tkáně i celých orgánů, o umělý srůst dvou zvířat, o přeměnu ryb dvojdyšných na jednodyšné a opačně, dále o přeměnu samic v samce a o nové omlazovací metody. V Salvátorových sadech jsme našli mladé příslušníky různých indiánských kmenů od několikaměsíčních dětí až po čtrnáctileté výrostky.“ „V jakém stavu jste našli děti?“ zeptal se prokurátor.

„Všechny byly zdravé a veselé. Dovádějí v sadu a hrají si tam. Mnohým z nich zachránil život. Indiáni mu věřili a vodili k němu děti i z nejodlehlejších končin, od Aljašky po Ohňovou zemi. Byly tam děti Eskymáků, Jaghanů, Apačů, Taulipangů, Sanapanů, Botokudů, Panů a Araukánů.“ V sále se ozval čísi povzdech.

„Všechny indiánské kmeny nosily své děti k Salvátorovi.“

Prokurátor začínal pociťovat nepokoj. Po rozmluvě s biskupem, která nově usměrnila jeho mysl, nemohl klidně vyslechnout Salvátorovu chválu, a proto se zeptal znalce:

„Snad se nedomníváte, že Salvátorovy operace byly účelné a prospěšné?“

Ale předseda soudu, šedivý stařec s přísnou tváří, v obavě, aby znalec neodpověděl kladně, chvatně namítl:

„Soud se nezajímá o osobní názory znalců ve vědeckých otázkách. Prosím, pokračujte. Jaký byl výsledek prohlídky jinocha Ichtiandra z kmene Araukánů?“

„Tělo měl pokryto umělými šupinami,“ pokračoval znalec, „z jakési neznámé pružné, ale naprosto pevné hmoty. S rozborem této hmoty nejsme dosud hotovi. Ve vodě používal Ichtiandr obvykle brýlí se zvláštními skly z olovnatého skla, která měla téměř dvojnásobný úhel lomu. To mu umožňovalo dobře vidět pod vodou. Když jsme Ichtiandrovi svlékli jeho šupiny, spatřili jsme pod oběma lopatkami kulaté otvory asi deseticentimetrového průměru, pokryté pěti tenkými proužky připomínajícími žraloci žábry.“ Sál tiše zahučel údivem.

„Ano,“ pokračoval znalec, „zdá se to neuvěřitelné, ale Ichtiandr má lidské plíce a k tomu ještě žraločí žábry. Proto může žít na zemi i pod vodou.“

„Člověk obojživelník?“ zeptal se ironicky prokurátor.

„Ano, svým způsobem člověk obojživelník.“

„Ale jak přišel Ichtiandr k žraločím žábrám?“ zeptal se předseda.

Znalec široko rozhodil ruce a odpověděl:

„Je to záhada, kterou snad nejlépe objasní profesor Salvátor. Náš názor je takový: podle Hackelova biogenetického zákona opakuje každý živý tvor ve svém rozvoji všechny formy, kterými prošel daný druh živé bytosti během svého staletého života na zemi. Lze s jistotou tvrdit, že člověk pochází z předků, kteří svého času dýchali žábrami.“ Prokurátor povstal ze židle, ale předseda ho zarazil pohybem ruky.

„Na lidském zárodku můžeme pozorovat ve dvanáctém dni jeho vývoje čtyři žaberní záhyby. Ale později se žaberní aparát na lidském zárodku začíná měnit; z prvního žaberního oblouku se vytvoří sluchový kanálek se sluchovými kůstkami a Eustachovou trubicí; ze spodního žaberního oblouku se vyvine dolní čelist; z druhého oblouku se utvoří výrůstky a hlavní část jazylky; z třetího oblouku se pak vyvine štítová chrupavka hrtanu. Nezdá se nám, že se profesoru Salvátorovi podařilo zadržet Ichtiandrův vývoj v jeho zárodečném stadiu. Věda ovšem zná případy, kdy se dokonce u naprosto dospělého člověka vyskytuje nezarostlý žaberní otvor na krku, pod dolní čelistí. Jsou to takzvané krční fistule. Ale s takovými pozůstatky zaber nelze samozřejmě žít pod vodou. Kdyby se zárodek vyvíjel nenormálně, mohlo by dojít jedině k dvěma důsledkům: buď by se vyvinuly žábry, ovšem na úkor vývoje sluchového orgánu a jiných anatomických změn. Ale tehdy by se z Ichtiandra stala obluda s nevyvinutou hlavou napůl rybí a napůl lidskou, nebo by se vyvinul normální člověk a pak by žábry musely zaniknout. Avšak Ichtiandr je normálně vyvinutý mladý muž s dobrým sluchem, bezvadnou dolní čelistí a normálními plícemi, jenže kromě toho má dokonale vyvinuté žábry. Zatím jsme však nezjistili, jak žábry a plíce fungují, v jakém jsou vzájemném poměru, protéká-li voda ústy a plícemi do žaber, nebo vniká-li do zaber nevelkým otvorem, který jsme objevili na Ichtiandrově těle nad okrouhlým žaberním otvorem. Na tyto otázky bychom mohli odpovědět jedině v tom případě, kdybychom provedli anatomické šetření. Opakuji znovu, že tuto záhadu nám může vysvětlit jedině profesor Salvátor. Profesor Salvátor nám musí vysvětlit, jak vznikli psi podobní jaguárům a všechna ta podivná zvířata a obojživelné opice, Ichtiandrovi dvojníci.“ „Jaký je váš obecný závěr?“ zeptal se předseda.