Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

V těch chvílích, kdy mužstvo pronásledovalo Zuritu, začal Ichtiandr prohledávat potopenou loď.

Obrovským otvorem v horní palubě proplul dolů, nad schody, které připomínaly schodiště obrovského domu, a dostal se do rozlehlé chodby. Bylo tu téměř tma. Otevřenými dveřmi sem vnikalo jen slabé světlo.

Ichtiandr proplaval otevřenými dveřmi a octl se v salóně. Velké okrouhlé iluminátory matně osvětlovaly obrovský sál, kam se mohlo vejít několik set lidí. Ichtiandr usedl na přepychový lustr a rozhlédl se. Byla to zvláštní podívaná. Dřevěné židle a nevelké stolky vyplavaly nahoru a pohupovaly se u stropu. Na menším pódiu stál klavír s otevřeným víkem. Podlaha byla pokryta hebkými koberci. Stěny vykládané červeným lakovaným dřevem se místy bortily. U jedné stěny stály palmy.

Ichtiandr se odrazil od lustru a plaval k palmám. Najednou se v údivu zastavil. Proti němu plaval jakýsi člověk a opakoval jeho pohyby. Zrcadlo, dovtípil se Ichtiandr. Obrovské zrcadlo zabíralo celou stěnu a matně odráželo ve vodě zařízení salónu.

Tady by se žádné cennosti nenašly. Ichtiandr vyplaval na chodbu, spustil se na dolejší palubu a dostal se do místnosti stejně přepychové a obrovské jako salón, pravděpodobně do jídelny. Na bufetech i pultech i pod nimi na zemi se povalovaly láhve vína, konzervy. Tlakem vody byly četné zátky vraženy hlouběji do lahví a plechovky byly promáčknuté.Stůl byl prostřen, ale část nádobí, stříbrných vidliček a nožů se válela na podlaze. Ichtiandr se vydal do kajut.

Prohlédl již několik kajut zařízených s nejnovějším americkým komfortem, ale nespatřil ani jednoho mrtvého. Teprve na třetí palubě uviděl v jedné kajutě napuchlou mrtvolu, pohupující se u stropu.

Zřejmě se jich hodně zachránilo v člunech, pomyslel si Ichtiandr.

Když se však spustil ještě níž, na palubu pro cestující třetí třídy, uviděl hrůzný obraz: v těchto kajutách zůstali muži, ženy i děti. Byly tu mrtvoly bělochů, Číňanů, černochů a Indiánů. Posádka parníku se především snažila zachránit bohaté cestující z první třídy a ostatní ponechala jejich osudu. Do některých kajut se Ichtiandr ani nedostal, dveře byly pevně zahrazeny mrtvolami. Lidé se ve zmatku vzájemně rdousili, tlačili se u východu, navzájem si překáželi a připravovali se o poslední možnost záchrany. V dlouhé chodbě se zvolna pohupovali mrtví. Voda vnikala do otevřených iluminátorů a kolébala napuchlé mrtvoly. Ichtiandrovi bylo najednou úzko a snažil se co nejrychleji uniknout z podmořského hřbitova. Cožpak Guttiere nevěděla, kam mě posílá? uvažoval Ichtiandr. Copak mohla od něho požadovat, aby obracel na ruby kapsy utopenců a páčil jejich zavazadla? Ne, toho by nebyla schopná! Zřejmě padl opět Zuritovi do pasti. Vyplavu na hladinu, rozhodl se Ichtiandr, a vyžádám si, aby Guttiere vyšla na palubu a potvrdila svou prosbu. Jako ryba klouzal po nekonečných přechodech z paluby na palubu a rychle vyplaval na hladinu.

Bystře se přibližoval k Medúze. „Zurito!“ volal. „Guttiere!“

Ale nikdo mu neodpovídal. Medúza se němě houpala na vlnách.

Kam se všichni poděli? přemýšlel Ichtiandr. Co má Zurita ještě za lubem? Opatrně připlaval ke škuneru a vystoupil na palubu. „Guttiere!“ zvolal znovu.

„Jsme tady!“ zaslechl Zuritův hlas, slabě sem doléhající od břehu. Ichtiandr se ohlédl a uviděl Zuritu opatrně vykukujícího z křoví na břehu.

„Guttiere je nemocná! Pojď k nám, Ichtiandře!“ zvolal Zurita.

Guttiere je nemocná! Za okamžik ji uvidí. Ichtiandr skočil do vody a rychle plaval ke břehu. Když vystoupil z vody, zaslechl přidušené volání Guttiere: „Zurita lže! Zachraň se, Ichtiandře!“

Ichtiandr se chvatně otočil a plaval pod vodou. Když byl již hodně vzdálen od břehu, vyplul na hladinu a ohlédl se. Uviděl, že se na břehu mihlo cosi bílého. Možná že to Guttiere vítala jeho záchranu. Uvidí j i ještě někdy?.

Ichtiandr rychle plaval na volné moře. V dálce spatřil nevelikou loď. Obklopená pěnou mířila k jihu, brázdíc hladinu ostrou přídí.

Jen dál od lidí, pomyslel si Ichtiandr, ponořil se do hloubky a skryl se pod vodou.

Baltazar byl po neúspěšné plavbě na ponorce v nejchmurnější náladě. Ichtiandra nenašli. Zurita kamsi zmizel i s Guttiere.

„Zatracení běloši!“ bručel staroch, osaměle vysedávaje ve svém krámku. „Vyhnali nás z naší půdy a udělali z nás své otroky. Mrzačí naše děti a unášejí naše dcery. Chtějí nás všechny do posledního vyhladit.“

„Buď zdráv, bratře!“ uslyšel hlas Kristův. „Nesu ti velkou novinku! Ichtiandr se našel.“ „Co?!“ Baltazar rychle povstal. „Povídej, honem!“

„Všechno ti povím, jenom mi neskákej do řeči, nebo zapomenu, co jsem chtěl říct. Ichtiandr se našel. Dobře jsem tenkrát hádal: byl na potopené lodi. Když jsme odpluli, vyplaval a zamířil domů.“

„A kde je? U Salvátora?“

„Ano, u Salvátora.“

„Půjdu k němu, k Salvátorovi, a požádám ho, aby mi vrátil syna.“

„Nedá ti ho!“ namítl Kristo. „Salvátor Ichtiandrovi zakázal plavat v oceánu. Občas ho tajně pustím…“

„Musí mi ho dát! Kdyby ne, tak Salvátora zabiju. Pojďme teď hned.“ Kristo polekaně zamával rukama: „Počkej aspoň do zítřka. Vyprosil jsem si, aby mi Salvátor dovolil navštívit „vnučku'. Je teď hrozně podezřívavý. Div mě očima neprobodne. Prosím tě, počkej do zítřka.“

„Dobrá. Zítra půjdu k Salvátorovi. A teď půjdu tam, k zálivu. Třebas aspoň zdálky uvidím v moři svého syna.“

Celou noc proseděl Baltazar na skále u zálivu a upřeně se díval do vln. Moře burácelo. Studený jižní vítr srážel svými nárazy pěnu z hřebenů vln a rozmetával ji po pobřežních útesech. Na břehu hřměl příboj. Měsíc se schovával za mraky, které se hnaly po obloze, chvílemi se skrýval. Ať se Baltazar sebevíc namáhal, ve zpěněném oceánu nemohl nic rozeznat. Už svítalo a staroch stále ještě nehybně seděl na pobřežním útesu. Před chvíli černý oceán teď zešedl, ale byl stejně pustý a prázdný jako dřív.

Najednou se Baltazar zachvěl. Svým bystrým zrakem zpozoroval, že se na vlnách pohupuje jakýsi tmavý předmět. Člověk! Možná utopenec! Ne, leží klidně na zádech a ruce má založeny za hlavou. Není to snad on? Nemýlil se. Byl to Ichtiandr.

Baltazar povstal, přitiskl si ruce na prsa a hlasitě zavolal:

„Ichtiandře! Synu můj!“ a se vztaženýma rukama se vrhl do moře.

Skokem ze skály se ponořil do velké hloubky. A když vyplaval na hladinu, nikdo tam už nebyl. Baltazar zaútočil proti vlnám a ponořil se znovu, ale obrovská vlna ho zvedla, převrátila, vyhodila na břeh a s dutým hukotem se valila zpátky.

Baltazar celý zmáčený vstal, podíval se do vln a hlasitě vzdychl.

„Copak se mi to jen zdálo?“

Když vítr a slunce vysušily Baltazarův oblek, odebral se ke zdi střežící Salvátorovo panství a zabušil na železná vrata.

„Kdo je tam?“ zeptal se černoch a vyhlédl pootevřenou špehýrkou. „Jdu k doktorovi, v důležité věci.“

„Doktor nikoho nepřijímá,“ odpověděl černoch a okénko se zavřelo.

Baltazar bušil dál na vrata, křičel, ale nikdo mu nepřišel otevřít. Za zdí bylo slyšet jen hrozivý štěkot psů.

„Počkej, ty zatracený Španěle!“ pohrozil Baltazar a vydal se do města. Poblíž soudní budovy byla pulkerie Palma, starý přízemní bílý hostinec se silnými kamennými zdmi. Před vchodem byla malá verandička krytá pruhovanou plachtou; stály tam stolky a kaktusy v modrých kořenáčích. Veranda ožívala až k večeru. Za dne sedávalo obecenstvo raději v chladných nízkých pokojíčcích. Pulkerie byla jakousi součástí soudní budovy. Když zasedal soud, přicházeli sem žalobci, žalované strany, svědkové i obžalovaní, kteří ještě nebyli zatčeni.