Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Larra pochopil, že další námitky jsou bezpodstatné. Zavrtěl hlavou, vzdychl si, vytáhl z rezavé aktovky papír a z náprsní kapsy vytrhl plnicí pero.

Netrvalo dlouho a žaloba na Salvátora, jenž si nezákonně přisvojil Baltazarova syna a zmrzačil ho, byla sepsána.

„Naposledy ti říkám: rozmysli si to,“ řekl Larra.

„Dej to sem,“ odpověděl Indián a natáhl ruku pro žalobu.

„Odnes to hlavnímu prokurátorovi. Rozumíš?“ poučil Larra svého klienta a zabručel si pod nos: „Kdybys tak zakopl na schodech a zlomil si nohu!“

Když Baltazar vycházel od prokurátora, srazil se na velkém bílém schodišti se Zuritou. „Co tu pohledáváš?“ zeptal se Zurita a podezřívavě si změřil Indiána. „Snad sis nebyl na mě stěžovat?“

„Na vás na všechny bychom si měli stěžovat,“ odpověděl Baltazar, maje na mysli Španěly, „ale nemáme komu. Kde skrýváš mou dceru?“

„Cože se mi opovažuješ tykat!“ vzplanul Zurita. „Kdybys nebyl otcem mé ženy, ztloukl bych tě holí.“ Hrubě odstrčil Baltazara,vyběhlpo schodech a zmizel za velikými dubovými dveřmi.

Prokurátora v Buenos Aires navštívil vzácný host, převor místního kapitulního chrámu biskup Juan de Garcillaso.

Prokurátor, tlustý, malý, živý človíček s očkama zarostlýma tukem, krátce ostříhanými vlasy a nabarveným knírem, povstal ze svého křesla, aby přivítal biskupa. Starostlivě usadil milého hosta do masivního koženého křesla vedle svého stolu.

Biskup s prokurátorem se sobě málo podobali. Prokurátor měl masitý zarudlý obličej, tlusté rty a nos tvaru hrušky. Jeho prsty připomínaly tlusté krátké špalíčky a knoflíky na zakulaceném břiše hrozily, že se co chvíli utrhnou a že už neudrží živelně rozkolísanou hroudu tuku.

Biskupova tvář byla nápadně hubená a bledá. Vyzáblý nos s hrbolkem, špičatá brada a tenké, téměř modré rty nezapřely pravého jezuitu. Biskup se nikdy nedíval do očí svému společníku, přesto však ho bystře pozoroval. Měl dalekosáhlý vliv a s chutí se vytrhoval z církevních záležitostí, aby řídil složité politické machinace. Když se pozdravil s hostitelem, bez otálení přikročil k účelu své návštěvy. „Zajímalo by mě,“ tiše začal biskup, „jak to vypadá se záležitostí profesora Salvátora?“

„Tak i vy, Vaše Eminence, máte zájem o ten případ!“ sladce zvolal prokurátor. „Ano, je to mimořádně zajímavý proces!“ vzal ze stolu silnou složku, a probíraje se v ní, pokračoval: „Na udání Pedra Zuriy jsme provedli prohlídku u profesora Salvátora. Zuritovo prohlášení, že profesor prováděl podivuhodné operace na zvířatech, se ukázalo naprosto pravdivé. V Salvátorových sadech jsme objevili hotovou továrnu na všelijaké obludy. Je to přímo neuvěřitelné. Například.“

„Výsledky prohlídky znám z denního tisku,“ přerušil ho jemně biskup. „Co jste udělali se Salvátorem? Je zatčen?“

„Ano, je zatčen. Kromě toho jsme přivezli do města jako věcný důkaz i mladíka jménem Ichtiandr, to on je mořský ďábel. Koho by napadlo, že slavný mořský ďábel, který tak dlouho vzbuzoval naši pozornost, je jedna ze zrůd Salvátorova zvěřince. Slovutní odborníci, univerzitní profesoři se teď zabývají jejich studiem. Nemohli jsme ovšem přivézt do města celý zvěřinec, všechny živé důkazy. Ale Ichtiandra jsme přivezli a umístili ho ve sklepení soudní budovy. Působí nám nemalé starosti. Představte si, museli jsme pro něho zřídit velkou nádrž, poněvadž nemůže žít bez vody. Opravdu mu bylo velmi špatně. Salvátor provedl nějaký neobyčejný zákrok v jeho organismu, který z chlapce udělal člověka obojživelníka. Naši vědci podají v této věci dobrozdání.“

„Mne zajímá více osud Salvátorův,“ stejně tiše pronesl zase biskup. „Z čeho se bude zodpovídat? A co myslíte, bude odsouzen?“

„Salvátorův případ je vzácný právnický oříšek,“ odpověděl prokurátor. „Přiznám, že jsem se ještě nerozhodl, pod jaký paragraf zařadím jeho zločin. Nejjednodušší by ovšem bylo obžalovat Salvátora z nezákonných vivisekcí a ze zmrzačení, které způsobil tomu mladíkovi.“ Biskup se zamračil:

„Domníváte se, že v Salvátorových činech nenajdete nic, co by potvrzovalo zločin?“ „Je vinen, ale čím?“ pokračoval prokurátor. „Dostal jsem ještě jedno oznámení od jakéhosi Indiána Baltazara. Tvrdí, že Ichtiandr je jeho syn. Důkazy jsou slabé, ale snad budeme moci použít tohoto Indiána jako svědka obžaloby, jestliže znalci potvrdí, že Ichtiandr je skutečně jeho syn.“

„V nejlepším případě bude tedy Salvátor obviněn pouze z porušení lékařských stanov a bude souzen proto, že provedl operaci na dítěti bez dovolení rodičů.“

„A snad ještě za zmrzačení. To už je vážnější. Ale věc má jeden háček. Věci — není to ovšem jejich poslední slovo — se kloní k názoru, že normálnímu člověku by nemohlo napadnout, aby mrzačil takovým způsobem zvířata a prováděl tak podivné operace. Znalci mohou prohlásit Salvátora za neodpovědného pro duševní chorobu.“

Biskup seděl mlčky se stisknutými rty a díval se na roh stolu. Potom řekl docela tiše: „Tohle jsem od vás nečekal.“ „Co, Vaše Eminence?“

„Dokonce i vy, strážce spravedlnosti, schvalujete Salvátorovo počínání a uznáváte jeho operace do jisté míry za účelné.“ „Ale co je na tom špatného?“

„A nevíte, kam zařadit jeho zločiny. Církevní soud — nebeský soud — pohlíží na Salvátorovo počínání jinak. Dovolte, abych vám byl nápomocen svou radou.“ „Prosím vás o to,“ v rozpacích pronesl prokurátor. Biskup začal tiše, ale postupně zvyšoval hlas jako kazatel, jako žalobce:

„Říkáte, že Salvátorovo počínání je svým způsobem účelné? Domníváte se, že zvířata i člověk, které zmrzačil, tím dokonce získali nějaké přednosti, které předtím neměli. Co to znamená? Což Tvůrce stvořil lidi nedokonalé? A je zapotřebí, aby profesor Salvátor jakýmisi zákroky zdokonaloval lidské tělo?“

Prokurátor seděl bez hnutí, oči sklopeny. Před tváří církve se sám octl na lavici obžalovaných. Toho se nenadal.

„Cožpak jste zapomněl, co je psáno v Písmě svatém v první knize Mojžíšově, kapitola první, verš dvacátý šestý: „Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho'. Dále pak verš dvacátý sedmý: 1. stvořil Bůh člověka k obrazu svému.“ A Salvátor si troufá ten obraz i podobenství znetvořit a vy — dokonce i vy! — to shledáváte účelné!“ „Odpusťte, svatý otče.,“ zakoktal prokurátor.

„Což Hospodin neshledal svůj výtvor krásný a dokonalý?“ pokračoval biskup nadšeně. „Chováte v dobré paměti zákony lidské a zapomínáte na zákony boží. Vzpomeňte si na verš třicátý první téže první kapitoly Genese: „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré.“ A váš Salvátor se domnívá, že musí vylepšovat, předělávat, mrzačit, že z lidí se musí stát obojživelníci, a i vám to připadá důmyslné a účelné. Copak to není hanobení Boha? Copak to není rouhání? Copak naše občanské řády již netrestají náboženské přestupky? A co když po vás všichni začnou opakovat: Ano, Bůh stvořil člověka špatně. Musíme ho dát profesoru Salvátorovi, aby ho předělal. Copak to není hrozný hřích proti náboženství? Bůh shledal, že všechno, co stvořil, je dobré, všechno tvorstvo. Ale Salvátor vyměňuje zvířatům hlavy, dává jim jinou srst, vytváří vskutku mrzké obludy jako by se chtěl Tvůrci vysmívat. A vy nemůžete v jeho skutcích najít zločin!“