Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 1963

Překlad: Miroslava Sedloňová

Velký zaoceánský parník Benjamin Franklin stál v janovském přístavu, připraven vyplout. Na břehu panoval obvyklý shon; ozývalo se různojazyčné volání a křik pestrého davu, ale na parníku už nastal okamžik onoho napjatého, nervózního ticha, které se bezděky zmocňuje lidí před dalekou cestou. Jenom na palubě třetí třídy byl zmatek a tlačenice, cestující se ve spěchu usazovali a ukládali své svršky. Pasažéři první třídy z výše své paluby mlčky shlíželi na to lidské mraveniště.

Řev lodní sirény naposledy otřásl vzduchem. Námořníci začali chvatně vytahovat schůdky.

V té chvíli doběhli k lodi dva muži. Ten, který šel vzadu, dal námořníkům rukou nějaké znamení a schůdky se zase spustily. Opozdilí pasažéři vystoupili na palubu. Dobře oblečený mladík urostlé postavy a širokých ramenou zastrčil ruce do kapes hlubokého pláště a rychle zamířil ke kajutám. Jeho hladce vyholená tvář byla úplně klidná. Avšak bedlivý pozorovatel mohl z povytaženého obočí a ironického úsměšku neznámého poznat, že klid jenom předstírá. V patách za ním šel tlusťoučký mužík. Buřinku měl pošinutou do týla. Zapocený povadlý obličej nesl stopy únavy a zároveň spokojenosti i napjaté pozornosti, jakou vidíme u kočky, když vleče v zubech myš. Ani na vteřinu nespouštěl svého společníka z očí.

Na palubě nedaleko schodů stála mladá dívka v bílých šatech. Na okamžik se její oči střetly s očima mladého opozdilce. Když podivný pár přešel, dívka v bílých šatech, miss Kingmanová, slyšela, jak námořník, který odstraňoval schody, řekl svému druhu: „Viděls? Starý známý, Jim Simpkins, newyorský tajný; chytil nějakého fešáka.“

„Simpkins?“ odpověděl druhý námořník. „Ten se za drobnou zvěří nehoní.“

„No jo, podívej se na ten ohoz. Nějaký specialista na bankovní sejfy, ne-li něco horšího.“

Miss Kingmanové začalo být úzko. Na stejném parníku s ní pojede celou cestu do New Yorku zločinec, možná dokonce vrah. Až dosud vídala portréty těchto tajemných a strašných lidí jen v novinách. Miss Kingmanová chvatně vystoupila na horní palubu. Zde, mezi lidmi své společenské vrstvy, na místě nedostupném pro obyčejné smrtelníky, cítila se poměrně v bezpečí. Zvrátila se v pohodlném proutěném křesle a oddala se nečinnému rozjímáni, které při cestě po moři je největšim požitkem pro nervy, unavené městským ruchem. Plachta napjatá nad palubou jí chránila hlavu před žhavými slunečními paprsky. Palmy v širokých květináčích mezi křesly tiše pohupovaly svými vějíři. Odněkud ze strany se nesla aromatická vůně drahého tabáku. „Zločinec. Kdo by si to pomyslil?“ šeptala dívka, vzpomínajíc ještě stále na setkání u schodů. A aby definitivně zaplašila nepříjemný dojem, vyňala malou přepychovou tabatěrku ze slonové kosti, japonskou práci s vyřezávanými květy na víčku. Zapálila si egyptskou cigaretu. Modravý proužek dýmu se vinul vzhůru ke koruně palmy. Parník odplouval, zvolna a obezřetně se vyplétal z přístavu. Zdálo se, že stojí na místě a kolem něho ubíhají kulisy jako na otáčecím jevišti. A tu se u boku lodi rozprostřel celý Janov, jako by se chtěl odjíždějícím ještě naposledy ukázat. Bílé domy sbíhaly s hor a tísnily se u pobřeží jako stádo ovcí u napajedla. Nad nimi strměly žlutohnědé kopce se zelenými skvrnami zahrad a pinií. Ale vtom jako by někdo vyměnil kulisu. Rozevřela se část zálivu — modrá zrcadlovka hladina s křišťálově průzračnou vodou. Vypadalo to, že bílé jachty jsou ponořeny do kousku blankytného nebe, spadlého na zem; tak jasně se obrážely všechny linie plavidla v průsvitné vodě. Nekonečná hejna ryb se střelhbitě míhala mezi žlutavými kameny — a nízkými porosty na bílém písčitém dně. Voda se postupně stávala modřejší a tmavší, až docela zakryla dno… „Jak se vám líbí, slečno, vaše kabina?“

Miss Kingmanová se ohlédla. Před ní stál kapitán, který do okruhu svých povinností řadil i vlídnou pozornost k „nejdražším“ pasažérům. „Děkuji vám, mister.“

„Brown.“

„Mister Brown, výborně. Zastavíme v Marseille?“

„New York je první zastávka. Ostatně, možná že se několik hodin zdržíme v Gibraltaru. Chtěla jste navštívit Marseille?“

„Ó ne,“ spěšně a s určitým strachem pronesla mladá dáma. „Evropa se mi k smrti zprotivila.“ Chvíli mlčela a pak se zeptala: „Řekněte mi, kapitáne, na našem parníku. je zločinec?“

„Jaký zločinec?“

„Nějaký vězeň.“

„Možná že je jich dokonce několik. To je obvyklá věc. Vždyť tihle lidé mají ve zvyku upláchnout před evropskou spravedlností do Ameriky a před americkou zase do Evropy. Ale detektivové je vyslídí a dopravují zbloudilé ovečky do vlasti. Jejich přítomnost na parníku není nijak nebezpečná, můžete být docela klidná. Přivádějí je bez pout jen proto, aby neupoutávali pozornost veřejnosti. Ale v kajutě jim okamžitě navlékají na ruce železa a přikovají je k lůžkům. „To je děsné!“ zvolala miss Kingmanová. Kapitán pokrčil rameny.

Je to strašné, že přikovávají lidi na řetěz jako divou zvěř — uvažoval kapitán, i když pokládal takové opatření za rozumné. Je to strašné, že ten mladý člověk, který se tak málo podobá zločinci a ničím se neliší od lidí její vrstvy, bude celou cestu sedět přikován v dusné kabině. To byla podvědomá myšlenka, která tak vzrušovala miss Kingmanovou.

Vtáhla do sebe silně kouř z cigarety a pohroužila se v mlčení. Kapitán odešel nepozorovaně. Čerstvý mořský vítr si pohrával koncem bílé hedvábné šerpy a čechral dívce kaštanové kadeře. Až sem, několik mil od přístavu, zalétala vůně magnólií, jako poslední pozdrav janovského břehu. Obrovský parník neúnavně rozřezával modrý povrch a nechával za sebou dlouhou zčeřenou stopu. Ale stehy vln spěchaly zacelit, brázdu, která se vytvořila na stříbřité mořské hladině.

„Šach. Šach a mat.“

„Aby vás žralok spolkl! Hrajete mistrovsky, pane Gatlingu,“ řekl znamenitý newyorský detektiv Jim Simpkins a zlostně se podrbal za pravým uchem. „A já přece jen hraji líp než vy. Porazil jste mě v šachu, ale jak velkolepý šach a mat jsem připravil já vám, Gatlingu, tam v Janově, kde jste jako šachový král přečkával obléhání v odlehlém koutku zbořeného domu. Chtěl jste se přede mnou schovat Marně! Jim Simpkins vás najde i na dně moře.. Tu máte šach a mat,“ dopadl do křesla spokojen sám sebou a zapálil si cigaretu. Reginald Gatling pokrčil rameny.

„Měl jste příliš mnoho pěšců. Zburcoval jste celou janovskou policii a útočili jste podle všech pravidel. Žádný šachista nevyhraje partii s pouhým králem proti všem figurám protivníka. Ostatně, pane Jime Simpkinsi, naše partie dosud. neskončila.“

„Myslíte? Tenhle řetízek vás ještě nepřesvědčil?“ — detektiv se dotkl lehkého, ale pevného řetězu, který poutal Gatlinga ke kovové tyči lůžka. „Jste naivní, jako mnoho geniálních lidí. Copak řetězy jsou logický důkaz? Ostatně, nebudem se pouštět do filosofie.“

„A dáme se znovu do hry. Žádám si odvetu,“ zakončil Simpkins. „To se vám sotva podaří. Houpání sílí a může nám smíchat figury dřív, nežli dohrajeme.“