Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Jak chcete, abych to chápal, zase obrazně?“ zeptal se Simpkins a rozestavoval figurky. „Jak je vám libo.“

„Opravdu, houpá to důkladně,“ řekl detektiv a táhl. V kabině bylo horko a dusno. Ležela pod čárou ponoru, nedaleko strojírny, která jako mohutné srdce lodi otřásala stěnami nejbližších kajut a naplňovala je rytmickým hukotem. Hráči zmlkli, snažili se udržet šachovnici v rovnováze.

Houpání se stupňovalo. Moře nebouřilo žertem. Parník se položil na levý bok a pomalu se zvedal. Pak znovu. A ještě. jako opilý.

Šachy se rozkutálely. Simpkins upadl na zem. Gatlinga zadržel řetěz, ale bolestivě mu trhl rukou v zápěstí, kde měl „náramek.“

Tajný zaláteřil a posadil se na podlaze.

„Zde je to jistější. Víte, Gatlingu, není mi dobře. nejspíš. mořská nemoc. Ještě nikdy jsem nezažil tak ďábelské houpání. Lehnu si. Ale. neutečete, když mi bude zle?“

„Určitě,“ odpověděl mladý muž. „Přervu řetěz a uteču. vrhnu se do vln. Dávám přednost společnosti žraloků.“

„Žertujete, Gatlingu,“ Simpkins se doplazil k posteli a s hekáním ulehl. Ale nestačil se ani natáhnout, když ho vyhodil z postele strašlivý náraz, který otřásl celým parníkem. Kdesi to praskalo, zvonilo, šumělo, houkalo. Shora sem zaléhal křik a dusot nohou, a náhle celý ten povyk přehlušila poplašná siréna, svolávající všechny cestující na palubu. Simpkins se přidržoval stěn, a přemáhaje slabost a únavu, zamířil ke dveřím. Byl k smrti poděšený, ale snažil se to před svým společníkem skrýt.

„Gatlingu! Něco se tam stalo. Jdu se podívat. Odpusťte, musím vás zamknout,“ vykřikoval.

Mladík vrhl na detektiva pohrdavý pohled a neodpověděl. Parník se dál zmítal na vlnách, bylo už zjevné, že jeho příď klesá. Za několik minut se ve dveřích objevil Simpkins. S pláštěnky mu stékaly proudy vody. Tvář měl zkřivenu hrůzou, kterou se už nesnažil zakrýt. „Katastrofa. Potápíme se. Parník dostal trhlinu. Nikdo zatím nic přesného neví. Připravují čluny. Je nařízeno obléknout záchranné pásy. Ale do člunů ještě nikoho nepouštějí. Říkají, že loď má nějaké vodotěsné přepážky, možná že se ani nepotopíme, jestli tam udělají něco. čertvíco. Cestující se rvou s námořníky, kteří je odhánějí od člunů. Ale já, co já mám dělat?“ zakřičel a vrhl na Gatlinga pohled, jako by on zavinil celé to neštěstí. „Co tedy poroučíte, abych dělal já? Mám se zachránit a sledovat vás? Můžeme se dostat do různých člunů a vy pak třeba utečete.“

„Copak tohle vás neuklidňuje?“ zeptal se Gatling posměšně a ukázal na řetěz, jímž byl připoután.

„Nemůžu přece zůstat s vámi, čert aby to vzal.“

„Krátce řečeno, chcete zachránit sebe, mne, i těch deset tisíc dolarů, které vám slíbili, když mě dostanete? Plně chápu vaši obtížnou situaci, ale nemohu vám nijak pomoci.“

„Můžete, můžete. Poslyšte, můj milý.“ detektivův hlas začal být úlisný. Simpkins se celý nahrbil jako žebrák prosící o almužnu. „Dejte mi slovo, dejte mi jenom slovo, že mi na břehu neutečete, a já v tu ránu odemknu řetěz a sejmu vám ho s ruky. Jen mi dejte slovo. Věřím vám.“

„Děkuji za důvěru. Ale žádné slovo vám nedám. Ostatně ne, uteču při první příležitosti. To vám mohu slíbit.“

„Ó…! Viděl kdo takového.? Ale co když vás tu nechám, paličáku?“ a aniž čekal na odpověď, Simpkins se vrhl ke dveřím. Motal se, padal a zase vstával, až se po příkrém schodišti vyhrabal na palubu, jasně osvětlenou obloukovými lampami. Okamžitě ho zalila dešťová clona, rozstřikovaná prudkým vichrem. Simpkins se rozhlédl po palubě a zjistil, že kázeň, která tu panovala ještě před několika minutami, padla jako lehká přehrada pod zběsilým náporem primitivního živočišného instinktu, jemuž se říká pud sebezáchovy. Vybraně oblečení muži, kteří ještě včera galantně prokazovali dámám drobné úsluhy, teď dupali po jejich tělech a pěstmi si probíjeli cestu ke člunům. Vítězil silnější. Hlas sirény se mísil s nelidským řevem pominutého stáda dvounožců. Tu a tam bylo vidět rozdrcená těla, kusy mrtvol a cáry šatů.

Simpkins ztratil hlavu, horký nával krve mu zalil mozek. Byl okamžik, kdy se sám chystal vrhnout do rvačky. Ale myšlenka na deset tisíc dolarů mu i v této chvíli bleskla hlavou a zadržela ho. Skočil střemhlav se schodiště, vletěl do kajuty, upadl, skutálel se ke dveřím, po čtyřech dolezl k lůžkům a mlčky, třesoucíma rukama začal odemykat řetěz. „Nahoru!“ detektiv pustil Gatlinga napřed a dal se v patách za ním. Když se dostali na palubu, zařval Simpkins v bezmocné zuřivosti — byla prázdná. Na obrovských vlnách, v záři světel se míhaly poslední čluny, přeplněné lidmi. Nebylo ani pomyšlení, že by k nim člověk doplaval. Okraje člunů byly posety rukama tonoucích. Rány noži, údery vesel, kulky z revolverů se sypaly na hlavy nešťastníků a vlny je pohlcovaly. „Všechno kvůli vám!“ zakřičel Simpkins a šermoval Gatlingovi pěstí před nosem.

Ale Gatling nevěnoval detektivovi sebemenší pozornost; přistoupil k hrazení paluby a pozorně se díval dolů. Těsně u parníku pohazovaly vlny tělem ženy. Z posledních sil vztahovala ruce, a když ji vlny přirazily k parníku, marně se snažila zachytit za železné roubení. Gatling shodil plášť a vrhl se přes palubu.

„Chcete utéci? To si zodpovíte!“ Simpkins vytáhl revolver a zamířil na mladíkovu hlavu. „Budu střílet, jakmile se pokusíte vzdálit od parníku.“

„Nemluvte hlouposti, a rychle mi hoďte provaz, idiote!“ křikl v odpověď Gatling a zachytil ruku tonoucí ženy, která už ztrácela vědomí.

„On se ještě rozčiluje,“ ječel detektiv a točil neuměle koncem lana.

„Urážka úřední osoby při výkonu služebních povinností!“

Viviana Kingmanová se vzpamatovala až v kabině. Hluboce povzdechla a otevřela oči. Simpkins se galantně poklonil:

„Dovolte, abych se představil; policejní agent Jim Simpkins. A tohle je mister Reginald Gatling, nacházející se. abych tak řekl. pod mou ochranou.“

Miss Kingmanová nevěděla, jak se chovat v přítomnosti agenta a zlosyna. Ona, dcera miliardáře, musí sdílet společnost s takovými lidmi! Ke všemu jednomu z nich vděčí za svou záchranu! Musí mu poděkovat. Ale podat ruku zločinci? Ne, ne! Naštěstí je dosud příliš slabá, nemůže zvednout paži. nu ovšem, nemůže. Pohnula rukou, aniž ji zdvihla a řekla slabým hlasem: „Děkuji vám, zachránil jste mi život.“

„To je povinnost každého z nás,“ odpověděl Gatling bez okázalosti. „Ale teď si potřebujete odpočinout. Můžete být klidná, parník dobře drží na vodě a nepotápí se.“ Zatahal Simpkinse za rukáv a řekl: „Jdeme.“

„Jakým právem jste začal o mně rozhodovat?“ vrčel tajný, ale následoval Gatlinga. „Nezapomínejte, že jste — trestanec, podle zákona vám mohu kdykoliv nasadit želízka a zbavit vás svobody.“ Gatling přistoupil těsně k Simpkinsovi a klidně, leč s důrazem řekl: „Poslyšte, Simpkinsi, jestli nepřestanete žvanit hlouposti, chytím vás za límec, takhle, a hodím vás přes palubu jako slepé kotě i s vaší automatickou pistolí, která mě omrzela právě tak jako vy. Rozumíte? Schovejte okamžitě svou bouchačku do kapsy a pojďte za mnou! Musíme připravit pro slečnu snídani a najít lahvičku dobrého vína.“

„To je hrůza! Chcete ze mne udělat komornou a kuchařku? Čistit jí střevíce a podávat jehlice?“