Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Chci, abyste míň žvanil a více dělal. Nu tak, hněte sebou!“

„Řekněte, mister Gatlingu, jak to, že se loď nepotopila?“ ptala se miss Kingmanová, když spolu seděli na palubě v záři ranního slunce. Kolkolem, kam oko dohlédlo, prostírala se hladina oceánu jako smaragdová poušť.

„Dnešní zaoceánské parníky jsou opatřeny vnitřními přepážkami nebo stěnami,“ odpověděl Gatling. „Při trhlinách voda zatopí jen část parníku a dál neproniká. A není-li zkáza příliš rozsáhlá, parník se může udržet nad vodou i s velkými trhlinami.“

„Ale proč tedy cestující parník opustili?“

„Nikdo nemohl říci, zda loď vydrží, bude-li schopna udržet se nad hladinou. Pohleďte, kýl se potopil, záď vystoupila tak, že jsou vidět lopatky šroubů. Paluba je tak nakloněná, že svírá s hladinou oceánu skoro třicetistupňový úhel. Po takovém svahu se nechodí zrovna pohodlně, ale je to pořád lepší, než sebou plácat ve vodě. Vyvázli jsme ještě lacino. Na parníku jsou ohromné zásoby jídla a vody. A jestli nás to nezaneslo příliš daleko od zámořských cest, můžeme brzy potkat nějakou loď, která nás vezme na palubu.“

Ale čas ubíhal a blankytná poušť zůstávala pořád stejně mrtvá. Simpkins div si oči nevykoukal, jak zíral do mořské dálky. Přešlo mnoho jednotvárných dnů.

Viviana se brzy vpravila do role hospodyně. Starala se o kuchyni, prala prádlo, udržovala pořádek v jídelně i v malém útulném „salónu“, kde všichni tři rádi trávili večery před spaním.

Obtížná otázka, jak si počínat ve společnosti, která jí byla cizí, vyřešila se sama sebou. K Simpkinsovi se chovala s dobrosrdečnou ironií, s Gatlingem navázali prosté přátelské vztahy. Navíc ji zajímal Gatlingův tajemný osud i jeho záhadná povaha. Nejen že se z taktu nikdy nezeptali na jeho minulost, ale nedovolila ani Simpkinsovi, aby o tom hovořil, přestože se za Gatlingovy nepřítomnosti často pokoušel vyprávět o jeho strašném zločinu.

Rádi spolu besedovali za večerů při západu slunce, když skončili práci na svém malém hospodářství. Simpkins trčel ve věži pro strážného a pátral po kouři parníku, který mu měl zvěstovat spásu, profesionální slávu a slíbenou odměnu.

Z rozhovorů se miss Kingmanová mohla přesvědčit, že její společník je vzdělaný, taktní a dobře vychovaný muž. A bylo zřejmé, že i Gatlinga velmi těšily besedy s vtipnou dívkou. Vzpomínala na své cesty po Evropě a rozesmála ho vždycky přesnými charakteristikami všeho, co viděla.

„Švýcarsko? Horská pastva turistů. Sama jsem sjezdila celý svět, ale nenávidím tyhle dvounohé přežvýkavce s Průvodcem místo oháňky. Očima úplně rozžvýkali všechny krásy přírody. Vesuv? Takový mrňous, co hulí mizernou cigaretu a tváří se důležitě. Neviděl jste horské hřebeny Colorada? Ches Piek, Longs Piek, Arancho Piek — to jsou hory! A to nemluvím o takových obrech jako je Mount Everest, vysoký osm tisíc osm set metrů. Ve srovnání s ním je Vesuv štěně.

Benátky? Tam mohou žít leda žáby. Gondoliér mě vezl hlavním kanálem, snažil se mi ukázat město z nejlepší stránky, všechny paláce, sochy a ostatní krásy, které zezelenaly od vlhka i od pohledů všetečných Angličanek. Přikázala jsem mu, aby mne zavezl do některého z malých kanálů. Nevím, řekla-li jsem to správně, když jsem svou žádost opakovala, zamířil s gondolou neochotně do úzkého kanálu. Chtěla jsem vidět, jak žijí prostí Benátčané. Je to hrůza. Kanály jsou tak úzké, že můžete protějšímu sousedu podat ruku. Voda tam páchne plísní, na hladině plavou slupky z pomerančů a všechno možné smetí, co lidé vyhodí z oken. Slunce do těch kamenných uliček nikdy nezavítá. A děti, ubohé děti! Nemají si ani kde zaskotačit. Bledé, rachitické, sedí na okenních římsách, odkud mohou spadnout do špinavého kanálu, a s nedětským smutkem hledí na proplouvající gondolu. Nejsem si jista, dovedou-li vůbec chodit.“

„Ale co se vám v Itálii líbilo?“

Vtom byl jejich rozhovor nejnečekanějším způsobem přerušen:

„Ruce vzhůru!“

Ohlédli se a uviděli před sebou Simpkinse s revolverem namířeným na Gatlingovu hruď.

Tajný už dlouho poslouchal jejich rozhovor, a čekal, zda se Gatling zmíní o svém zločinu. Když zjistil, že hovor je docela nevinný, rozhodl se vystoupit v roli varovatele, dychtícího zamezit dalším zločinům. „Miss Kingmanová,“ začal nabubřele, „je mou služební povinností i povinností čestného člověka varovat vás před nebezpečím. Nemohu nadále připustit tyto hovory o samotě. Musím vás upozornit, že Gatling je nebezpečný zločinec. A nebezpečný především pro vás, ženy. Zavraždil mladou lady, když ji nejdřív zapletl do tenat své výmluvnosti. Zabil ji a prchl, ale chytil jsem ho, já, Jim Simpkins —“ Domluvil a hrdě hleděl, jaký dojem jeho řeč způsobila. Nedá se říci, že dosáhl očekávaného efektu.

Slečna Kingmanová byla opravdu zmatená, rozčilená a uražená, ale spíš jeho nečekaným a hrubým vpádem, než tím, co říkal. A Reginald Gatling se vůbec nepodobal zničenému zlosynu, kterého právě odhalili. S obvyklým klidem přistoupil k Simpkinsovi. Nevšímaje si namířeného ústí, vyrval mu po krátkém boji revolver, odhodil jej stranou a tiše řekl:

„Vám zřejmě nestačí těch slíbených deset tisíc dolarů za to, že by mě někteří lidé moc rádi viděli na elektrickém křesle. Jen přítomnost slečny mi brání, abych se s vámi po zásluze vypořádal!“ Hádku přerušila miss Kingmanová:

„Slibte mi,“ pravila, když k nim přistoupila — obracela se hlavně k Simpkinsovi — „že se podobné scény nebudou opakovat. O mne se neznepokojujte, pane Simpkinsi, nepotřebuji ochranu. Schovejte si své účty, až vystoupíme na pevninu. Jsme tu tři, jenom tři lidé uprostřed nekonečného oceánu. Kdoví, co nás ještě čeká? Možná že každý z nás bude pro druhého nepostradatelný ve chvíli nebezpečí. Začíná být vlhko, slunce zašlo. Musíme se už rozejít. Dobrou noc!“ A odešli do svých kabin.

Jim Simpkins té noci spal špatně. Převracel se na lůžku ve své kajutě a naslouchal. Pořád se mu zdálo, že je Gatling někde nablízku, že se nepozorovaně plíží, aby se s ním vypořádal, pomstil se, možná aby ho zabil. Jsou slyšet něčí kroky. Kdesi vrzly dveře. Detektiv se v hrůze posadil na posteli.

— Ne, všude je ticho, zdálo se mi to. Eh, k čertu, jaká dusná noc! A ke všemu moskyti a komáři nedají člověku pokoj. Kde se mohla vzít všechna ta křídlatá havěť uprostřed oceánu? Bud třeštím, neboje nablízku země? Neměl bych se jít osvěžit?

Už nejednu noc se chodil Simpkins „osvěžovat“ do prostoru v kýlu parníku, kde byly zásoby konzerv a vína.

Prolézal ve tmě po hmatu známými přechody, až se dostal šťastně na místo; zhltl už pěkný doušek rumu, když náhle zaslechl podivný šramot.

Vtom labyrintu bylo těžké určit, odkud zvuky přicházejí. Simpkinse zamrazilo v prsou.

— Hledá. Tomu říkám pěkná hra na schovávanou. Jen aby mě nenašel do rána. Ale pak musím požádat o přímluvu slečnu Kingmanovou.

A se zatajeným dechem se začal plížit do nejodlehlejšího kouta, téměř u samého bednění. A právě tam uslyšel pojednou šramot, jako by se ze dna oceánu vynořila neznámá mořská příšera a třela se drsnou kůží o bok lodi. Tajemné zvuky zesílily. A vtom Simpkins ucítil, jak se pod měkkým nárazem zhoupl celý parník. Vlny ani podmořské skály nemohly způsobit takový zvláštní záchvěv. Za prvním nárazem následovalo ještě několik dalších, a zároveň se ozvalo tlumené zaúpění. Detektiva zachvátila ledová hrůza vzdálených zvířecích předků člověka, hrůza před neznámem. Běda tomu, kdo ji nedokáže hned potlačit, neboť slepé instinkty hasí každou myšlenku, ochromují vůli i sebekázeň. Simpkins ucítil v týlu mrazivý závan, vlasy na hlavě se mu zježily, zdálo se mu, že cítí napjatý každý chlup zvlášť. S divokým řevem, klopýtaje a padaje, řítil se vzhůru, na palubu.