Alexandr Běljajev: Ostrov ztracených lodí

Vědomí, že nejsou sami, že v té zelené poušti existuje další živá lidská bytost, všechny vzrušilo. Simpkins i Gatling hlasitě zavolali a zamávali rukama. Člověk v rudé čapce, se stále stejným úsměvem, máchl také rukou, ale nějak divně, jako by ukazoval na něco za sebou. A ruka mu okamžitě klesla jako cár. Měsíc zašel za mrak a člověka už nebylo vidět. Ale briga připlouvala pořád blíž a blíž k parníku. Nakonec se briga skoro dotýkala trupu lodi. V té chvíli vyšel měsíc a ozářil podivný, hrůzný obraz.

Ke trosce stěžně byl přivázán kostlivec. Zachovaly se na něm ještě cáry šatů. Paže držely dosud pohromadě, ale ostatní kosti už dávno vypadaly z ramenních kloubů a válely se po palubě. Kůže na obličeji se uchovala, vysušená žhavým sluncem. Na pergamenové tváři lebky svítil úsměv. Temeno pokrývala napůl ztrouchnivělá čapka. Okamžik, a Gatling skočil na palubu brigy.

„Co děláte, Gatlingu? Briga se může od parníku vzdálit. Pak zahynete!“

„Nemějte obavy, slečno, stačím se vrátit. Je tu cosi zajímavého.“ Gatling přiběhl ke kostlivci, uchopil zapečetěnou láhev a skočil na palubu parníku ve chvíli, kdy briga odplula už skoro o metr. „Vy jste zešílel,“ uvítala ho pobledlá Viviana, potěšená, že se šťastně vrátil. „Kvůli čemu jste vlastně tak riskoval?“ ptala se, hledíc na láhev. „Téhle dobroty máme u nás dost.“

„Tak se podíváme.“ Gatling urazil hrdlo láhve a vytáhl polozpráchnivělý svitek modravého papíru. Vybledlá, téměř zrzavá písmena se dala ještě rozluštit.

V listě, psaném zřejmě husím brkem, s podivnými ozdobami a kudrlinkami, stálo:

„Ať jsi kdokoliv, křesťan či nevěřící, do jehož rukou se dostane tato láhev, prosím a zapřísahám té, vyplň mou poslední vůli! Najdeš-li mě po mé smrti na brize, vezmi peníze, co leží v bílém koženém válku v kapitánské kajutě, 50 tisíc holandských guldenů ve zlaté. 10 tisíc ponech sobe a 40 tisíc guldenů odevzdej mé ženě, Martě Tesselové v Amsterodamu, Námořní ulice, vlastní dům. Jestli se briga potopí a najdeš v moři samotnou láhev, pošli Martě Tesselové, ženě mé, můj poslední pozdrav. Ať mi odpustí, jestli jsem ji kdy zarmoutil. Všichni naši zemřeli. Celá posádka do posledního námořníka. Kar a Hubert první. Já jediný žiji. zatím. Týden. bez jídla. Připoutám se ke stěžni. Kdo zpozoruje. Buďte sbohem. Gustav Tessel, briga Marta, 1713, 15. den měsíce října.“

Když Gatling dočetl, rozhostilo se mlčení.

„Jak je to děsivé a zvláštní! Nebožtík si přeje, abychom vyřídili pozdrav jeho ženě, která je už nějakých dvě stě let mrtvá.“ Dívka se zachvěla a dodala: „Kolik hrozných tajemství střeží tohle moře!“

„Padesát tisíc guldenů,“ uvažoval Simpkins nahlas a sledoval pohledem uplouvající brigu. „Kolikpak to asi bude podle dnešního kursu.?“

„Země! Země! Slečno Kingmanová! Gatlingu! Pojďte sem honem! Blížíme se k nějakému přístavu. Už jsou vidět vrcholky stěžňů a komíny parníků. Tamhle! Tady se dívejte. víc doleva!“ Gatling se podíval dalekohledem.

„Přístav, který jste objevil, vypadá po čertech divně, Simpkinsi. Ten váš přístav se táhne na mnoho mil; samé stěžně, komíny, a znovu stěžně. Ale všimněte si, že ani jediný komín nekouří, a stěžně. jejich lanoví, plachty? Podívejte se, slečno Kingmanová,“ a Gatling jí podal dalekohled.

„Ano, je to spíš jakýsi hřbitov lodí,“ zvolala Viviana. „Stěžně a komíny jsou polámané, z plachet zůstaly jen cáry. A pak. kde je země? Vůbec nic nechápu.“

„Nedá se říci, že by mi bylo všechno jasné, slečno,“ odpověděl Gatling, „ale domnívám se, že věc vypadá asi tak: Sargasové moře, ten stojatý rybník, má zřejmě vlastní proudy, i když hodně zpomalené řasami. Patrně jsme narazili na jeden z nich, který nás bohužel zanesl k tomuto „tichému útočišti“. Vidíte, do jakého přístavu vplouváme. Hle, kdo nás vítá,“ a posunkem ukázal kolem sebe.

Čím blíže připlouval parník k nezvyklému přístavu, tím častěji potkával žalostné trosky lodí. Byla tu rozbitá, zmrzačená a poloshnilá plavidla všech zemí a národů. Zde se houpala briga z jediného kusu dřeva, tam zase kostra rybářské bárky. Vnější bednění odpadlo, lodní žebra z ní trčela, kýl připomínal rybí páteř. A stále dál se zjevovaly více či méně zachovalé bárky, plachetnice, tendry, fregaty, galéry. Zrezavělý novodobý parník stál bok po boku s portugalskou karavelou ze šestnáctého století. Měla krásně prohnuté linie. Nízké okraje zvyšovaly důmyslné nástavby na špici i zádi. Osa kormidla procházela celou zádí, vprostřed boků byly otvory pro vesla. „Santa Maria“ hlásal zřetelný nápis na korábu.

„Podivuhodné!“ zvolal Gatling. „Téměř na stejné lodi plul Kolumbus, a jedna z jeho karavel se také jmenovala Santa Maria, ostatní dvě Pinta a Nina. Podívejte se tamhle,“ a ostrozraký Gatling přečetl na boku řadové lodi název „Henri“. „A tam dál, vidíte, třípalubový koráb „Vládce moří“ s letopočtem 1637. A mezi nimi kolový parník z první poloviny devatenáctého století, ne delší než padesát metrů.“ Průchod mezi loďmi byl čím dál užší. Parník se několikrát zastavoval, narážel na ostré úlomky lodí, až se konečně zastavil docela a přilehl těsně k jednolité mase nahromaděných korábů, které tvořily tento svérázný ostrov.

Trojice spolucestovatelů mlčela. Všichni měli pocit, jako by je zaživa přivezli na hřbitov.

„Když už nás sem osud zanesl, musíme se s neobyčejným ostrovem seznámit. Simpkinsi, pojďme!“

Ale Simpkinse zjevně nelákala exkurze po chmurném pohřebišti. „Jaký to má smysl?“ snažil se Gatlinga odradit. „Simpkinsi, buďte přece muž! Kdoví, co ostrov tají. Možná že má dokonce obyvatele.“

„Snad přízraky starých holandských mořeplavců, ne?“

„To uvidíme. Ať už tu bydlí kdokoli, v každém případě bude lépe, dovíme-li se o nich my první. Ostrov se může stát naším hrobem, ale kdoví, možná že tu najdeme prostředek k záchraně. Musíme prozkoumat lodi, zda by některá nebyla schopna plavby.“

„Prozkoumat lodi!“ Simpkins si vzpomněl na „Martu“ s jejími padesáti tisíci zlatých guldenů. Váhal.

„Jak bychom tu mohli nechat slečnu samotnou?“

„O mne strach nemějte. Nebojím se přízraků,“ odpověděla.

„Víte, co uděláme, slečno,“ navrhl Gatling, „dejte na ohniště slámu; bude-li vám hrozit nějaké nebezpečí, podpálíte ji; my uvidíme dým z komína a pospíšíme vám na pomoc. Jdeme!“

Gatling přelezl na vedlejší tříplachetnici „Victorii“ z osmnáctého století. Simpkins ho neochotně následoval. Pomalu se prodírali do nitra ostrova.

Nikde na světě snad neexistovala žalostnější podívaná nad tento hromadný hřbitov. Moře pochovává ztroskotané lodi, země lidi. Ale zdejší hřbitov nechával své mrtvé nepohřbené, v plném jasu žhavého slunce. Bylo třeba stoupat velmi opatrně. Prohnilé desky se chvěly pod nohama. Každou minutu se poutníci vydávali v nebezpečí, že se propadnou do hlubiny. Proto měli oba s sebou provaz, aby si v nouzi mohli vzájemně pomoci. Zábradlí se dávno zřítila. Útržky plachet se při sebemenším doteku rozpadaly v prach. Všude ležela vrstva dějícího prachu a hnilobné zeleně. Na mnoha palubách se povalovaly kostry, svítící na slunci vybělenými kostmi, na některých se dosud temněla kůže nebo cáry oděvu. Z polohy koster a proražených lebek se dalo soudit, že lidé před smrtí zešíleli, a pak se hádali, rvali a druh druha surově ubíjeli, jako by se chtěli pomstít za všechna utrpení a zničený život. Každá loď byla svědkem veliké tragédie, která se na ní odehrála před padesáti, sto nebo dvěma sty lety.