Alexandr Běljajev: Ostrov ztracených lodí

Proti němu šel Gatling. Simpkins zapomněl na všechno kromě primitivního strachu a div se nevrhl v objetí toho, před nímž se právě zachraňoval jako myš v díře.

„Co je to?“ zeptal se písklavým šepotem — nervová křeč mu stáhla hrdlo — a chytil Gatlinga za ruku.

„Nevím víc než vy. Parník se lehce zhoupl na bok, potom klesla příď a znovu se zvedla. Rychle jsem se oblékl a jdu se podívat.“ Měsíc jasně osvětloval kus paluby. Poškozená část parníku se pohroužila do vody a paluba tu ležela téměř na úrovni s hladinou. „Podivné, podivné. Simpkinsi, sejděte sem přece, nebuďte zbabělec.“

„Děkuji vám, vidím dobře i odtud.“

„Simpkinsi, to jste vy? Co se tam stalo?“

„Slečno Kingmanová, prosím vás, pojďte sem,“ řekl Gatling, když uviděl Vivianu.

Došla ke Gatlingovi a za ní se osmělil sejít i Simpkins. Přítomnost dívky ho uklidňovala.

„Prosím, podívejte se, slečno!“

Vjasném svitu měsíce se zřetelně bělala paluba. A na bílém podkladu vystupovaly temné skvrny a stopy. Jako by nějaké obrovské zvíře vylezlo na palubu, opsalo půlkruh a svalilo se přes pravý okraj. Přitom zlámalo železné příčky zábradlí jako stébla.

„Všimněte si, že to vypadá jako stopy těžkého břicha, vlekoucího se po palubě. A po stranách otisky tlap, či spíše ploutví. Navštívila nás nějaká neznámá nestvůra.“

Simpkinsovi se znovu udělalo zle a začal nepozorovaně ustupovat po šikmé palubě.

„A co je tohle za smetí? Nějaké rostliny — zřejmě tu zůstaly po tajemném návštěvníkovi.“ Miss Kingmanová zvedla z podlahy mořskou řasu.

Gatling si ji pozorně prohlédl a nespokojeně pokýval hlavou:

„Sargassum, shluky červenohnědých vodních řas. Ano, omyl je vyloučen! Jsou to sargasové řasy. Vida, kam nás to zaneslo. K čertu! Věc začíná vypadat špatně. Musíme posoudit situaci.“

Všichni tři vystoupili na horní palubu. Nebezpečí je sblížilo. Simpkins mávl rukou nad svými „právy“, pochopil, že je mohou zachránit jen Gatlingovy vědomosti, zkušenost a energie.

Ze všeho nejvíc detektiva znepokojovala neznámá příšera. Nějakým sargasovým řasám nepřikládal důležitost.

„Gatlingu, co vy soudíte o našem nezvaném hostu?“ zeptal se, když usedli všichni do proutěných židlí.

Gatling pokrčil rameny a dál otáčel řasou v ruce.

„Není to chobotnice ani žralok, a také žádný jiný ze známých obyvatel moře. Možná že v tomhle tajemném koutku Atlantského oceánu žijí dosud nevídané příšery, nějací plesiosauři, kteří se tu uchovali z prehistorických dob.“

„A najednou vylezou z vody a začnou nás pronásledovat?“

„Musíme se připravit na všechno. Ale přiznám se, že mě ani tolik nelekají neznámé příšery, jako tady ta snítka,“ a ukázal vodní řasu. „Parník je příliš veliký a pevný i pro neznámé podmořské obry. Nemohou proniknout do našich úzkých kajut. A konečně, máme zbraně. Ale jaká zbraň zvítězí nad tímhle?“ A znovu ukázal na snítku mořské řasy. „Co strašného je na takové nicotné rostlince?“ zeptal se Simpkins. „To, že jsme zapadli do Sargasového moře, do tajemného moře, které se prostírá na západ od Azor. Je šestkrát větší než Německo a celou jeho plochu pokrývá hustý koberec mořských řas. Španělsky se řasy jmenují „sargasy’, a odtud má název i moře.“

„Jak to, moře uprostřed oceánu?“

„Tuhle otázku nerozřešili dosud ani vědci. Jak jistě víte, teplý Golfský proud teče ze zálivů Floridy na sever ke Špicberkám. Ale cestou se proud rozděluje a jedno rameno se vrací na jih, k Azorským ostrovům, vede k západním břehům Afriky, a konečně se půlkruhem vrací k Antillským ostrovům. Vzniká obrovský teplý kruh, který uzavírá, chladnou, klidnou vodu, Sargassové moře. Podívejte se na moře!“

Všichni se ohlédli a byli ohromeni: hladina oceánu ležela před nimi nehnutě jako stojatý rybník. Bez nejmenší vlnky, bez pohybu, bez jediného šplouchnutí. První paprsky vycházejícího slunce ozářily to podivné, ztrnulé moře, které vypadalo jako jednolitý koberec bledě zelených řas.

„Nechci vás lekat, Simpkinsi, ale běda lodi, která zapadne do té „kádě vodních řas’, jak nazval Sargasové moře Kolumbus. Šroub, i kdybychom jej měli v pořádku, nemohl by pracovat, protože by namotal řasy a zastavil by se. Vodní řasy zadržují plachetnice, nedovolují dokonce ani veslovat. Krátce řečeno, pevně drží svou oběť.“

„Co tedy s námi bude?“ zeptal se Simpkins.

„Pravděpodobně to, co s ostatními. V Sargasovém moři je úsek, kterému se říká hřbitov lodí. Málokomu se poštěstí dostat se odtud. Jestliže lidé neumřou hladem, žízní nebo na žlutou zimnici, žijí, dokud se jejich loď nepotopí tíhou narůstajících polypů nebo následkem trhliny. A moře pomalu přijímá novou oběť.“ Miss Kingmanová pozorně naslouchala.

„Hrozné!“ zašeptala s očima upřenýma na nehybnou zelenou plochu.

„V každém případě jsme na tom líp, než mnozí naši předchůdci. Parník se dobře drží na vodě. Třeba se nám podaří spravit trhlinu a vypumpovat vodu. Zásoby potravin pro nás tři stačí na několik roků.“

„Roků!“ vykřikl Simpkins a nadskočil na židli.

„Ano, milý Simpkinsi, možná, že několik roků budete muset čekat na slíbenou odměnu. Vzmužte se!“

„Kašlu na odměnu, jen kdybych se dostal z té břečky!“

Jeden jako druhý se vlekly úmorné horké dny. Mračna neznámého hmyzu stála nad nehybným močálem. V noci nedali člověku moskyti spát. Jindy se na moře položila mlha jako smuteční závoj. Naštěstí byla na parníku pěkná knihovna. Miss Kingmanová hodně četla. Po večerech se všichni scházeli ve velkém příjemném salónu. Viviana zpívala a hrála na klavír. Simpkins se na těchto večerních sedánkách objevoval stále častěji s lahví vína. Ze žalu začal pít. Gatling musil zamknout vinný sklep. Simpkins se pokoušel protestovat, ale Gatling byl neúprosný.

„To by tak ještě scházelo, abychom s sebou vozili opilce v deliriu tremens. Pochopte přece, hloupý člověče, že se co nejdříve zahubíte, jestli nepřestanete!“

Simpkinsovi nezbývalo, než se podrobit.

Zdálo se, že parník stojí bez pohnutí. Ale jakýsi pomalý proud ho zřejmě unášel doprostřed Sargasového moře; stále častěji potkávali poloshnilé, zezelenalé trosky lodí. Zjevovaly se jako umrlci s obnaženými žebry a polámanými stěžni, nějakou dobu sledovaly parník a pomalu uplouvaly do dáli. Za nocí strašily Simpkinse „přízraky“. Ze zelené mořské hladiny vystupovaly náhle podivné sloupy bledé mlhy, podobající se lidem v savanách, pomalu klouzaly, houpaly se a rozplývaly. To unikaly páry v místech, kde v jednolitém koberci vodních řas byla nepokrytá hladina. Jedné měsíčné noci se přiblížila k parníku polozhroucená briga holandské výroby. Byla natřena černou barvou se zářivým zlacením. Stěžně a část lodních košů byly strženy, kotevní viják rozbitý. Se smíšeným pocitem zvědavosti a hrůzy hleděla Viviana na mrtvý koráb. Možná že je to jejich budoucnost; přijde čas, a jejich parník bude právě tak brázdit moře, neoživený ani jedinou lidskou bytostí. A vtom zvolala:

„Pohleďte, pohleďte, Gatlingu!“

Opřený o zlámaný stěžeň, stál tam člověk v rudé čapce. V temné, skoro černé tváři mu v jasném svitu měsíce zářily zuby. Usmíval se, široce se usmíval. U nohou mu ležela láhev.