Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Jste nenapravitelný, Floresi. Přece jsme nemohli násilím odvléci bezbrannou ženu.“

„Rytířství! Galantnost! Fergus ti to tvé rytířství vykreslí. Vidíš?“ Přehodil si zbraň přes paži a kývl hlavou k zábradlí, přes něž právě přeskakovali Gatling i zmáchaný Simpkins, obalený řasami a ověšený kraby, kteří se mu přichytili na šaty. „A co je tohle za vodníka?“

Začalo dohadování. Gatling by neváhal změřit síly se dvěma otrhanci. Ale nelžou-li, boj by nic nespravil. Na ostrově, jak oni tvrdí, žije celé osazenstvo, třiačtyřicet dobře ozbrojených lidí. Síly nejsou vyrovnané, vítězství by musilo zůstat na jejich straně.

Gatling nechal Simpkinse na palubě jako zálohu a odešel se poradit o situaci s miss Kingmanovou. I ona souhlasila, že boj nemá význam. Rozhodli, že se půjdou všichni společně „představit“ kapitánu Fergusovi.

Ukázalo se, že Ostrov ztracených lodí má docela slušné dopravní spoje. Když přešli starou třípalubovou fregatu, Řípa, jdoucí první, vyvedl zajatce „na cestu“. Byly to mosty, klenoucí se mezi koráby a nad propadlými palubami. Podél celé cesty se táhl jakýsi drát, připevněný k nízkým sloupům a zachovaným stěžňům.

„Sem, sem! Pozor, ať špatně nešlápnete, slečno,“ upozorňoval přívětivě miss Kingmanovou. Za ní šel Gatling a Simpkins. Zamračený Flores, se sombrerem vraženým do čela, uzavíral průvod. V půli cesty začali potkávat ostrovany, oděné v cáry. Byli zarostlí a opálení; seveřané s bledou pletí, snědí obyvatelé jihu, několik černochů, tři Číňané.

Všichni s dychtivou zvědavostí hleděli na nové přírůstky. Uprostřed ostrova, mezi nevelkými plachetnicemi všech dob a národů, se tyčila velká, dosti zachovalá fregata „Elisabeth.“

„Gubernátorovo sídlo,“ pronesl uctivě Řípa.

Na palubě rezidence stálo čestnou stráž šest námořníků v zachovalých stejnokrojích a se zbraněmi v rukou. Gubernátor přijal hosty ve velké kajutě.

Po stísňujícím pohledu na zničené lodi, tato kabina člověka mimoděk udivovala.

Vypadala úplně jako obytná místnost. A byla zařízena skoro přepychově. Jen určitá pestrost stylů svědčila o tom, že sem bylo sneseno všechno nejlepší ze všech lodí, které kdy přirazily k podivnému ostrovu. Drahé perské koberce pokrývaly podlahu. Na stojanech stálo několik pěkných čínských váz. Tmavé vyřezávané stěny z černého dubu zdobily nádherné obrazy holandských, španělských a italských mistrů, Velasqueze, Ribeira, Rubense, Tiziana i vlámského krajináře Tenierse. Byla tu studie psa číhajícího na zvěř, a hned vedle visel překrásný japonský obraz vyšitý hedvábím, představující v Goshunově slohu jeřába na zasněženém pařezu a kužel hory Fudžijamy. Na velkém kulatém stole stály broušené benátské vázy ze šestnáctého století, francouzské bronzové svícny z dob Direktoria a několik vzácných růžových mušlí. Těžký vyřezávaný nábytek, potažený prolamovanou vepřovici se zlatým lemováním, dodával kajutě solidní vzhled. Opřený o knihovnu stál gubernátor ostrova, kapitán Fergus Sleyton. Od ostatních obyvatel ostrova se výhodně lišil pevnou postavou, hladce vyholenou tváří a bezvadným kapitánským stejnokrojem. Poněkud rozpláclý nos, masivní brada a smyslná ústa působily dost nepříznivým dojmem. Šedé, chladné oči se upřely na příchozí. Hleděl na ně mlčky a klidně, jako by je zkoumal a cosi rozvažoval. Byl to pohled člověka, který si zvykl rozhodovat o osudech lidí, aniž se staral o jejich osobní přání, záliby nebo zájmy. Zavadil pohledem o Simpkinse, a neuznávaje ho patrně za hodna pozornosti, zahleděl se dlouze na miss Kingmanovou, pak přenesl zrak na Gatlinga, a znovu na Vivianu. Ta mlčenlivá prohlídka přiváděla dívku do rozpaků a Gatlinga začala dopalovat.

„Dovolte, abychom se představili: Reginald Gatling, slečna Viviana Kingmanová a pan Jim Simpkins, cestující z parníku Benjamin Franklin, který ztroskotal.“

Sleyton nevěnoval Gatlingovi pozornost a dál hleděl na Vivianu. Potom k ní přistoupil, vlídně ji pozdravil, podal přezíravě ruku Gatlingovi i Simpkinsovi a vybídl je, aby usedli. „Ano, vím,“ pronesl, „vím.“

Gatling byl nesmírně překvapený, když Sleyton přesně ukázal, kde a kdy jejich parník ztroskotal. O tom nikdo z nich ostrovanům neříkal. Sleyton se obracel skoro výhradně k miss Kingmanové. „Zanesla-li vás náhoda na tento smutný ostrov, slečno, pak my, ostrované, musíme jen blahořečit osudu za tak skvělý dar,“ plácl nemístně nemotornou poklonu, bez nejmenšího úsměvu. „Já, bohužel, nehodlám děkovat osudu, který se mnou tak naložil,“ odpověděla Viviana.

„Kdoví, kdoví,“ opáčil záhadně Sleyton. „Nežije se zde tak špatně, jak se snad na první pohled zdá. Pěstujete hudbu, zpíváte?“

„Ano.“

„Výborné! Skvělé! Najdete zde nádherný érardovský klavír a bohatou notovou knihovnu. Knih máme také dost. Mezi našimi ostrovany jsou zajímaví lidé. Třeba takový Řípa. Pravda, pořádně zpustl, ale hodně viděl, mnoho zná, a kdysi měl pěkné postavení. Teď už je směšný, nicméně je zajímavý. A pak Luders, Němec. Je to náš historik a vědec. Studuje historii lodního stavitelství; vždyť náš ostrov je skutečné muzeum, nemám pravdu?“

„Historii lodního stavitelství? To je zajímavé,“ řekl Gatling.

„Souvisí to nějak s vaším povoláním?“ zeptal se lhostejně Sleyton a pohlédl na něho přimhouřenýma očima.

„Ano, jsem lodní inženýr,“ odpověděl Gatling.

Viviana k němu udiveně vzhlédla. Neměla o tom ani tušení.

„Pak tedy budete mít zajímavého společníka, pane.“

„Gatling.“

„Pane Gatlingu. Luders sebral nejzajímavější bibliotéku z lodních žurnálů i posmrtných zápisků lidí, kteří na okolních korábech zemřeli. Ale. takový materiál vám neradím číst. Stačil by sice pro desítky romanopisců, ale je příliš chmurný, přespříliš. Sargasové moře se vám po přečtení bude zdát jedním z okruhů Dantova pekla.“

„Zřejmě jste na lodích našli i mnoho. všelijakých vzácností?“ prohodil Simpkins.

Sleyton se na něho pozorněji zadíval, jako by ho v duchu odhadoval, a řekl:

„Ano, jsou tu i.“ záměrně učinil stejnou pomlku jako Simpkins — „vzácnosti. Máme celé muzeum. Ukážu vám je někdy, zajímáte-li se o vzácnosti. Ale čeho se nám, bohužel, nedostává,“ obrátil se Sleyton znovu k miss Kingmanové, „je dámská společnost. Po smrti mé paní,“ Sleyton povzdechl, „zůstaly na ostrově jenom dvě ženy: Maggie Floresová a Ida Daudetová čili Řípová, jak u nás říkají jejímu muži. Je to stará poctivá žena. Svěřím vás její péči.“

„Jídlo je na stole,“ oznámil černý sluha, přistrojený na počest nových osídlenců do fraku a bílých rukavic.

„Prosím, abyste se mnou trochu pojedli na oslavu vašeho příjezdu,“ a gubernátor odvedl hosty do jídelny k pěkně prostřenému stolu. Při přesnídávce Sleyton znovu udivil Gatlinga svou informovaností o všem, co se děje ve světě. Sleyton věděl i nejnovější zprávy. Gubernátor zpozoroval překvapené pohledy a poprvé se ješitně usmál. „Jsme, chcete-li, Robinsoni, ale Robinsoni dvacátého století. Všimli jste si drátů připevněných ke stěžňům a sloupům? Ostrov ztracených lodí má telefonní spojení. Mohli bychom zřídit i elektrické osvětlení, ale nemáme dost paliva. Zato máme radiovou přijímačku, a dokonce i reproduktor. To všechno jsme získali z radiofikovaných lodí, zanesených k ostrovu v posledních letech. Chcete si poslechnout?“ Sleyton zapnul přijímač. A v kajutě staré fregaty, uprostřed Ostrova ztracených lodí, zazněla náhle moderní píseň v přednesu známé zpěvačky z New Yorku, kterou miss Kingmanová nejednou poslouchala. Ještě nikdy ji tóny písně tak nedojaly.