Alexandr Běljajev: Ostrov ztracených lodí

Jakou nelidskou hrůzu, jaké strasti musily zakusit živé bytosti, jejichž lebky tu cenily zuby ve slunečním žáru! A všechny se usmívaly, usmívaly se od ucha k uchu.

I Gatlingovi se dělalo nanic z těch vyceněných zubů, ale Simpkinsem třásla zimnice.

„Pojďme odtud!“ prosil. „Nemohu už dál!“

„Počkejte, tamhle je docela zachovalá loď. Bude zajímavé sestoupit do kajut.“

„Po schodech, které se vám proboří pod nohama!“ Simpkinse náhle popadl vztek. „Gatlingu! Neudělám víc ani krok. Už toho mám dost. Žádám vás, abyste mi přestal poroučet. Zapomněl jste, kdo jste vy, a kdo jsem já! Kam mě vedete? Proč? Abyste mě někde shodil, a tak se mne bez hluku zbavil. Ó, já vím, že vám překážím!“ Gatlinga ta řeč rozzuřila.

„Mlčte, Simpkinsi, nebo vás opravdu hodím přes palubu!“

„To není tak snadné,“ procedil Simpkins jízlivě, opřel se o dřevěné hrazení a namířil na Gatlinga ústí revolveru, Gatling rychle pokročil kupředu, ale než mohl Simpkinse chytit za ruku, ozval se výstřel a zvuk bortícího se zábradlí. Kulka prolétla Gatlingovi nad hlavou. V té chvíli uviděl, jak Simpkins nesmyslně máchl rukama ve vzduchu a sletěl přes palubu, současně s troskami prohnilého pažení. Voda za lodí dutě pleskla. ticho. pak bylo slyšet Simpkinsovo frkání. Gatling pohlédl dolů. Detektiv se čvachtal v zelené kaši vodních řas. Visely mu s hlavy jako girlandy, omotávaly mu paže a držely pevně svou oběť. Simpkins napjal všechny síly, aby se zachytil za bednění korábu. Po mnoha pokusech se mu to podařilo. Ale ruce měl zesláblé a řasy ho táhly dolů, mnoho nechybělo, a šel by ke dnu. Gatling odstoupil, usedl na sud a zapálil si dýmku. „Gatlingu, odpusťte. Byl jsem hloupý osel,“ slyšel Simpkinsův hlas, ale kouřil mlčky dál.

„Gatlingu. zachraňte. Gatlingu!“

Gatling přistoupil k brlení. Rozmýšlel se. Přece jen člověk prosí o pomoc. Ale jaký člověk? Prodejný detektiv, špehoun, který ani po zachránění nebude váhat a odevzdá Gatlinga úřadům, jen aby dostal svých třicet stříbrných.

„Ne, ne,“ Gatling si znovu sedl a začal zuřivě kouřit. „Gatlingu, zapřísahám vás! Gatlingu! Gatlingu!“ sténal Simpkins. Gatling dál bafal dýmku.

„Ga-a-t…“ a náhle křik přešel v jakýsi zalykavý nářek.

Gatling zaskřípal zuby, odhodil dýmku, rychle rozmotal konec provazu a hodil jej tonoucímu.

Posledními silami Simpkins zachytil provaz, ale jakmile ho Gatling začal vytahovat, padl zpátky do vody, neboť řasy ho pevně držely a v rukou už neměl sílu.

„Uvažte si provaz kolem těla!“ křikl na něho Gatling. Simpkins se jakž takž omotal, udělal uzel a začal se vznášet k palubě. Když konečně stál před Gatlingem, byl tak dojat, že bez přestání jenom opakoval: „Gatlingu, Gatlingu, Gatlingu,“ a podával mu ruku. Gatling se kabonil, ale když uviděl v očích zachráněného upřímnou, živelnou radost, dobrácky se usmál a pevně stiskl mokrou ruku. „Gatlingu, nemohu vám vyjádřit.“

„Počkejte.“ zarazil se náhle Gatling a rychle vytrhl svou ruku. „Heleďte, na našem parníku se kouří z komína. Slečna Kingmanová nás volá. Něco se tam stalo. Poběžme!“

Když Viviana osaměla, začala připravovat snídani. Očistila a upekla rybu ulovenou Gatlingem, sešla do prostoru v lodním kýlu a vzala ze skladu několik pomerančů. Nato s taškou v ruce vystoupila opět na palubu a spatřila nezvyklý obraz: za jídelním stolem, či správněji na stolech a na židlích, hospodařily opice. Vřeštěly, praly se, házely po sobě keksy a vycpávály si tváře cukrem. Jakmile se objevila miss Kingmanová, zpozorněly a ustoupily k hrazení. Viviana se rozesmála a hodila jim pár pomerančů. Rázem zavládly přátelské vztahy. Šimpanzové se porvali o pomeranč, pak s poklonami a směšným pitvořením přihopsali k dívce a začali ji odvážně brát plody přímo z rukou. Nebylo pochyb, že jsou na společnost lidí zvyklí.

A skutečně, lidé na sebe nedali dlouho čekat. Zaujatá zábavnými kousky nečekaných hostí, miss Kingmanová neviděla, že přes okraj parníku vyhlédly opatrně dvě hlavy. Když se neznámí muži přesvědčil, že na palubě není nikdo kromě ženy, rychle přelezli pažení a s puškami přes ramena se blížili k dívce. Sotva uviděla tu podivnou dvojici, vykřikla překvapením.

Jeden z mužů byl tlusťoučký, krátký mužík, s otylou, dávno neholenou tváří. Měl bledý obličej, nepoznamenány jižním sluncem, a jeho oblek a celý zevnějšek udivovaly na první pohled značnými kontrasty. Na hlavě mu seděla zmačkaná ušpiněná buřinka, prosvítající mnoha otvory. Smoking, nehledě na záplaty a díry, nesl ještě stopy dobrého střihu. Ale kalhoty byly v nejžalostnějším stavu a roztřepené cáry nohavic mu sahaly jen pod kolena. Sešlapané lakýrky a rozervaná foulardová mašle doplňovaly výstroj.

Druhý muž byl vysoký, opálený, samý sval. Měl černý plnovous, na hlavě široké sombrero. Ve vysokých botách a tmavé košili s vyhrnutými rukávy připomínal mexického pastevce. Jeho pohyby byly rychlé a úsečné. „Bonjour, mademoiselle,“ pozdravil tlusťoch a co nejgalantněji se uklonil. „Dovolte, abych vám blahopřál ke šťastnému příjezdu na Ostrov ztracených lodí.“

„Děkuji vám, i když bych svůj příjezd rozhodně nenazvala šťastným. Co si přejete?“

„Nejdříve dovolte, abych se představil: Arístide Daudet. Ano, ano, Daudet je mé jméno. Jsem Francouz.“

„Snad příbuzný spisovatele Alfonse Daudeta?“ zeptala se mimovolně miss Kingmanová.

„E-e… ne že by… tak… vzdálený. Ačkoli jsem měl, abych tak řekl, jisté vztahy k literatuře. Největší továrny na papír a. na tapety v jižní Francii.“

„Nežvaň zbytečně, Řípo,“ řekl zamračeně a zlostně jeho společník. „Jak jste netaktní, Floresi! Kdy už vás naučím, jak se chovat ve slušné společnosti? A prosím, abyste mi neříkal Řípo. Ráčíte-li vidět,“ obrátil se k dívce a smekl tvrďák, „nazvali mě tak žertem, protože jim má hlava připomíná onu košťálovinu.“ Přitom si přejel rukou zažloutlou lebku, na jejímž temeni se zvláštním rozmarem přírody udržel chomáček vlasů. Viviana se bezděky usmála trefné přezdívce. „Ale co vlastně ode mne chcete?“ opakovala svou otázku. „Gubernátor Ostrova ztracených lodí, kapitán Fergus Sleyton, vydal rozkaz, který musíme slepě a přesně dodržovat: každý nový člověk na ostrově se mu bez prodlení má představit.“

„Ujišťuji vás, slečno nebo paní, nemám čest vědět, kdo jste, že se vám dostane od kapitána Sleytona nejvřelejšího přijetí.“

„Nikam nepůjdu!“ odpověděla Viviana.

Řípa si povzdechl. „Je mi to velmi nepříjemné, ale.“

„Nehrej si na diplomata!“ znovu drsně zasáhl Flores, přistoupil k dívce a panovačně řekl: „Půjdete s námi!“

Miss Kingmanová pochopila, že odpor bude marný. Chvíli uvažovala, a pak řekla:

„Dobře. Souhlasím. Ale dovolte, abych se převlékla,“ a ukázala na svoje pracovní šaty a zástěru. „Zbytečné!“ odsekl Flores.

„Vždyť to nezabere tolik času,“ obrátil se Řípa současně k Floresovi i Vivianě.

„Ó, jen pár minut!“ a dívka opustila palubu. Za nějakou chvíli si Flores všiml, že z komína parníku se kouří. Hned pochopil válečnou lest. „Ta prokletá ženská nás napálila. Vidíš kouř? To je signál. Volá někoho na pomoc!“ Sňal pušku s ramene a začal Řípovi zuřivě nadávat. „To všechno ty! Div ses nerozplynul! Ale počkej, řeknu to tvé staré!“