Alexandr Běljajev - Člověk který našel svou tvář

Překlad Hana Vrbová 1960

Ilustrace František Hudeček 1960

Zasněžená pláň. Zmožení psi táhnou sáně. Vozka řídící spřežení se sotva drží na nohou. Na saních leží člověk, hlava mu klesla vyčerpáním. Vozka padá. Psi se zastavují a lehají si jako na povel do závějí.

Vedle zasněžené pláně rostou kaktusy. Po chodníku ve stínu zelených kaštanů jde malý mužíček, téměř trpaslík, v bezvadně ušitých letních flanelových šatech a širokém panamském klobouku. Jistě vidí drama na zasněžené pláni, ale míjí je zcela lhostejně.

Sněhy končí. Za nimi se rozkládá prázdné místo a dále písek, palmy, oasa. I zde se odehrává jakési drama. Kočovný beduín uháší krásnou, evropsky oblečenou dívku, přehazuje si ji přes sedlo a divoce pobízí svého klusáka. Dívka křičí, vztahuje ruce, zmítá se. Několik Evropanů přiskakuje ke koním a vydává se za uprchlíkem…

Malý mužíček přejíždí roztržitým pohledem oasu, beduína a honičku, ale jde dál, vymršťuje při chůzi komicky nohy.

Za pouští se tyčí přístaviště. Právě zde nakládají velký zámořský parník. Ze čtyř nízkých sklopených komínů se kouří. Houká siréna. Náhle vypukne na můstku rvačka. Chytili tam nějakého muže, ale on se vytrhává, padá…

A zase prázdné místo. Za ním skály. Na nich se hrdě vypíná středověký zámek obklopený hradbami a vodními příkopy. Na zvedacím mostě před zámkem stojí rytíř na koni a dožaduje se, aby mu otevřeli bránu. Na věžích stojí lidé. Tu se most začne zvedat. Kůň vyděšeně tancuje, snaží se seskočit…

Malý mužíček nečeká, podaří-li se koni seskočit, nebo padne-li i se svým pánem do pasti, odvrací se a znuděně brumlá:

„Kam se člověk podívá, pořád je to stejné… Nuda!“

A kráčí dál po hladkém chodníku a vyhazuje nohy ještě výš.

Po asfaltové silnici plyne nepřetržitý proud automobilů,

bílých, tmavě modrých, azurových, zlatavých jako střevlíci, blýskavých limuzín nejnovějšího typu i stařičkých fordek. Lidé v automobilech i lidé na chodnících se dívají na sněhové pláně, oasy, zámořské parníky a středověké zámky právě tak lhostejně jako mužíček.

Mnohem více je zajímá právě on a automobilisté i chodci po něm otáčejí hlavy. Ti, kteří ho spatří, vyměňují si mezi sebou významné pohledy. A na jejich tvářích se objevuje úsměv a v očích výraz nesmírného zájmu, jaký mívají návštěvníci zoologické zahrady při pohledu na nevídané exotické zvíře. Ale přitom hledí všichni na mužíčka s úctou. Známí se nepozorovaně pošťuchují lokty a šeptají:

„Podívejte! Presto! Antonio Presto!“

„Ano, tak málo váží a tak hodně stojí!“

„Jeho kapitál prý dělá sto miliónů dolarů.“

„Přes tři sta.“

„Šťastný člověk, je přece ještě tak mladý!“

„Ale proč nejede vozem? Vždyť jeho automobil je jeden z nejlepších na celém světě. Sériové auto mu nestačilo.“

„To je jeho obvyklá ranní procházka. Auto jede za ním.“

A malý mužíček jde klidně dál a snaží se ničím se neodlišovat od ostatních, ničím na sebe neobracet pozornost. Ale nedaří se mu to o nic lépe než slonovi, kráčejícímu houfem čumilů. Má neobvyklou postavu, neobvyklá gesta i mimiku. Každý jeho pohyb vyvolává úsměv, smích. Je přímo ztělesněním směšnosti. Už jako dítě budil ve svém okolí smích. Mohl být veselý, smutný, zamyšlený, mohl se hněvat a zuřit, výsledek byl stále jen jeden: lidé se smáli. Zpočátku ho to dráždilo, ale potom si zvykl. A co měl také dělat? Prostě už tak vypadal.

Postavu měl téměř trpasličí, trup neúměrně dlouhý, nohy krátké, dlouhé ruce dospělého člověka mu sahaly až po kolena. Jeho velká hlava, nahoře široká a dole úzká si zachovala dětské rysy. Obzvlášť směšný byl jeho nos, posazený hluboko mezi očima. Konec nosu se zdvíhal nahoru jako špička tureckého střevíce. A byl to nos nadmíru pohyblivý, a proto každou chvíli měnil nejen výraz, ale celý tvar Prestova obličeje. Presto byl skutečně dokonalou zrůdou, ale přitom nebylo v jeho zrůdnosti nic odpudivého. Naopak, vzbuzoval sympatie. Z jeho velkých, nepokojných hnědých očí zářila dobrota a moudrost. Byl jedinečným a svého druhu vynikajícím dílem přírody.

Antonio Presto kráčel s neochvějným klidem středem rozesmátého zástupu a komicky vymršťoval své krátké nožky.

Zahnul vlevo do cypřišové aleje, vedoucí k velké zahradě. V zahradě uprostřed eukalyptového háje stála čínská besídka. Presto do ní vešel a ocitl se ve výtahu. Výtah uprostřed zahrady by mohl u nezasvěceného člověka vyvolat údiv, ale Presto dobře znal tuto podivnou vymoženost. Odpověděl kývnutím na pozdrav liftboye a úsečně rozkázal:

„Na dno!“

Přitom udělal tak výrazné gesto, jako by se chtěl prstem provrtat až do pekel. Bylo to tak směšné, že se lifťboy neudržel. Presto na něho vrhl hrozivý pohled. To však chlapce rozesmálo ještě více.

„Odpusťte, mister Presto, ale já nemohu, opravdu nemohu…“ omlouval se.

Presto povzdychl a mávl rukou.

„Dobře, dobře, Johne, jen se neomlouvej. Můžeš za to zrovna tak jako já. Mister Peatch už přijel?“

„Před dvaceti minutami.“

„A miss Hedda Lux?“

„Ještě ne.“

„No ovšem,“ řekl nespokojeně Presto a zahýbal nosem jako malým chobotem.

Liftboy se zase neudržel a vypískl smíchem. Ještě dobře, že se právě v tu chvíli výtah zastavil, jinak by jistě neušel Prestovu hněvu.

Antonio vyskočil z kabiny, prošel širokou chodbou a dostal se do prostorné kruhovité místnosti, osvětlené silnými žárovkami. Přestože bylo ještě časně, žhnulo venku slunce, ale tady byl příjemný chládek, a Presto si ulehčeně oddechl. Rychle přešel kruhovitý sál a otevřel dveře do sousední místnosti. Jako by ho „stroj času“ rázem přenesl z dvacátého století zpátky do německého středověku.

Před ním se rozprostírala ohromná komnata s vysokým zužujícím se klenutým stropem. Úzká a vysoká okna a dveře, úzké a vysoké židle. Do místnosti dopadalo světlo a paprsky zřetelně rýsovaly na širokých kamenných deskách podlahy mřížovou kresbu gotického okna.

Presto vstoupil do osvětleného kruhu a zastavil se. Uprostřed vysokého a štíhlého nábytku vypadala jeho postava obzvlášť titěrně, nemotorně a nehezky. Ale nebylo to náhodou: na tomto kontrastu založil režisér svůj přesně promyšlený plán.

Starý německý zámek byl vyroben z dýhy, klihu, plátna a barev podle náčrtů, studií a maket vynikajícího architekta, který by jistě obstál i při stavbě skutečných hradů a paláců. Ale mistr Peatch — „Peatch & Comp.“ — majitel filmového studia, platil architektovi mnohem více, než by mu mohly zaplatit urozené osobnosti za stavbu skutečných zámků, a tak dal architekt přednost stavbě zámků falešných z plátna a prkýnek.

V středověkém zámku, lépe řečeno za rohem komnaty a za jejími překližkovými stěnami, byl shon. Dělníci, natěrači, malíři a tesaři pod architektovým osobním vedením dokončovali a rozmísťovali dekorace. Nejnutnější nábytek — skutečný a ne jen divadelní — už stál „v zámku“. Elektrotechnický inženýr a jeho pomocník se hmoždili s „jupitery“ — ohromnými lampami, silnými několik tisíc svíček. Ve filmu je nejdůležitější světlo. Ne nadarmo mu věnuje režisér největší péči. Mister Peatch & Comp. si mohl dovolit takový přepych a postavit rozsáhlý podzemní ateliér, aby prudké kalifornské slunce nepřekáželo při natáčení interiérových záběrů.