Alexandr Běljajev - Člověk který našel svou tvář

Za dekoracemi vyhlíželi statisté a statistky v středověkých kostýmech a s nalíčenými tvářemi. Všichni pozorovali zvědavě, uctivě, ale s bezděčným úsměvem mladého muže, stojícího v „sluneční“ záři uprostřed sálu, a šeptali si:

„To je on…“

„Antonio Presto…“

„Bože můj, jak je směšný! Vždyť on ani v opravdovém životě nedokáže chviličku klidně postát.“

Ano, byl to „on“, Antonio Presto, nenapodobitelný komik, který zastínil slávu někdejších koryfejů stříbrného plátna Chaplina, Keatona, Bankse. Umělecký pseudonym neobyčejně vystihoval jeho prudkou povahu. [1] Presto — latinsky rychle. Presto nezůstával ani na chvíli klidný. Jeho ruce, nohy, trup, hlava i nenapodobitelný nos se neustále pohybovaly.

Těžko vysvětlit, proč každé jeho gesto vyvolávalo bouři smíchu. Ale ubránit se tomuto smíchu nemohl nikdo. Ani známá krasavice lady Trine se nedokázala ovládnout, i když se, jak tvrdí všichni její známí, nesmála nikdy v životě, aby nebyly vidět její křivé zuby. Podle názoru americké kritiky byl smích lady Trine největším úspěchem geniálního amerického komika.

Své přirozené nadání Presto zdesateronásobil velmi svérázným způsobem uměleckého projevu. Presto totiž miloval tragické role. Speciálně pro něho byly psány scénáře podle tragédií Shakespearových, Schillerových a dokonce Sofoklových. Tonio v roli Othella, Manfreda, Oidipa… Mohlo by to být profanací, kdyby Presto nehrál své tragické role tak procítěně a s tak podmanivou upřímností.

Komika Bustera Keatona se zakládala na kontrastu „tragické“ nehybné masky jeho obličeje se směšností situací. Podstatou komiky Prestovy byl kontrast situací, prostředí a dokonce jeho vlastních vnitřních prožitků s jeho nepředstavitelně ohavnou, neskutečnou postavou a šaškovskými gesty. Snad ještě nikdy nedosahovala komika takových výšek, hraničících téměř s tragikou. Ale diváci to nepozorovali.

Jenom jeden člověk, vynikající evropský spisovatel a originální myslitel, odpověděl na otázku amerického novináře, jak se mu líbí hra Antonia Presta: „Je prostě hrozný ve své beznadějné vzpouře.“ Ale to nebyl Američan a přitom pronesl větu, které se dá dokonce těžko porozumět. O jaké vzpouře to mluví, o vzpouře proti čemu? A tak se na tuto větu brzy zapomnělo. Jenom Antonio Presto choval pečlivě ve své paměti tento výrok cizince, kterému se podařilo nahlédnout do jeho duše.

Byla to vzpoura přírodou ošizeného mrzáka, který usiloval o plný lidský život. Byl to boj tragický svou beznadějností.

Ale právo na tragické role si musel Presto těžce vydobýt. V prvních letech ho nutili vystupovat jenom v rolích šaška, nutili ho kroutit se, pitvořit, dostávat kopance a padat pro obveselení diváků. Zapisoval si do svého deníku:

„12. března.

Včera večer jsem si přečetl nový scénář. Rozběsnil mě. Je to vrtácký scénář a já mám hrát roli vrtáka.

Dnes jsem zašel za ředitelem a řekl jsem mu:

„Hloupější scénář si už vaši scénáristé neuměli vymyslet? Kdy už tomu bude konec?“

„Až přijdou diváci k rozumu a přestanou se jim líbit takové filmy. Diváci dávají dolary a to je celé,“ odpověděl.

Dolary, zase dolary! Na nich všechno stojí a leží.

„Ale vždyť sami kazíte diváky, kazíte jejich vkus takovým brakem!“ vykřikl jsem.

„S takovými názory by bylo pro vás lepší stát se ředitelem dívčího pensionátu než filmovým hercem. My jsme obchodní, a ne vzdělávací instituce. Už je na čase, abyste to pochopil,“ usadil mě s ledovým klidem ředitel.

Copak jsem mohl s takovým člověkem dál diskutovat? Odešel jsem plný zlosti. V bezmocném vzteku jsem toho dne úmyslně přehrával, přepínal jsem do krajností, tajtrlíkoval, dělal ze sebe úplného hlupáka. Prosím! Tady máte, co chcete! A přitom jsem si myslel: „Copak mi režisér nezatrhne takové šaškování?“ Ale ani zdání. Režisér byl spokojen! A o přestávce za mnou přišel ředitel, který, jak se ukázalo, sledoval mou hru, poplácal mě po rameni a povídal:

„Vidím, že jste dostal rozum. To se mělo stát už dávno. Dnes jste hrál jako ještě nikdy. Film bude mít kolosální úspěch. Budeme mít báječné zisky!“

Měl jsem sto chutí vrhnout se na toho člověka a zardousit ho, anebo alespoň výt jako pes.

Ale co mohu dělat? Kam se mám podít? Nechat umění? Zabít se? Když jsem přišel domů, hrál jsem tři hodiny na housle — to mě uklidňuje — a přemýšlel jsem, jak z toho, ale na nic jsem nepřišel. Neprostupná stěna…“

Teprve když se Presto stal známý na celém světě, byli filmoví podnikatelé nuceni přistoupit na jeho vrtochy, na jeho „kaprice“, a neradi mu dovolili hrát tragické postavy. Ostatně brzy se uklidnili, když viděli, že „tragédie se vedou Prestovi směšněji než komedie“.

„Hofmane, Hofmane! Myslíte, že světlo dopadá ve správném úhlu?“ ptal se Presto kameramana.

Kameramen Hofman, flegmatický tlouštík v kostkovaném obleku, se pozorně zahleděl do hledáčku. Světlo dopadalo na Prestův obličej tak, že stín dost nepodtrhoval vpadlý nos.

„Máte pravdu, světlo dopadá moc svisle. Skloňte sufitu a posuňte jupiter trochu nalevo.“

„Provedu!“ odpověděl po vojensku osvětlovač.

Ostrý stín dopadl na kořen Antoniova nosu a obličej vypadal ještě směšněji. V tomto světle u okna se mělo odehrávat tragické vyznání nešťastného milovníka, chudého pěvce, který se zamiloval do zlatovlasé královské dcery. Pěvce hrál Presto, princeznu americká filmová hvězda Hedda Lux.

Tonio Presto obvykle sám režíroval filmy, ve kterých vystupoval. I tentokrát opakoval se statisty některé masové scény, dokud Hedda Lux nepřijede. Jedna mladá nezkušená statistka přešla scénu jinak, než bylo třeba. Presto zaúpěl a požádal ji, aby šla ještě jednou. Zase to nebylo dobré. Presto zamáchal rukama jako větrný mlýn a vykřikl vysokým, dětským hláskem:

„Copak je to tak těžké chodit po podlaze? Já vám ukážu, jak se to dělá.“

A seskočil se svého stupínku a předvedl jí to. Předvedl to velmi názorně a realisticky. Všichni pochopili, co chce. Ale zároveň to bylo tak směšné, že se statisté neopanovali a hlasitě se rozesmáli. Presto se začal rozčilovat. A když se rozčiloval, byl nejsměšnější. Statisté propukli v homérský smích. Baroni a rytíři se popadali za břicha a div se neváleli po zemi, dvorní dámy slzely a rozmazávaly si líčidla. Králi spadla paruka. Presto se díval na tu živelnou pohromu, kterou způsobil jeho veliký talent. Potom náhle dupl, chytil se za hlavu, vyběhl a zmizel v zákulisí. Když se uklidnil, vrátil se s bledou tváří do „zámku“ a řekl:

„Budu řídit zkoušku ze zákulisí.“

Repetice pokračovala. Všechny Prestovy poznámky byly plně na místě a svědčily o jeho talentu a velké režisérské zkušenosti.

„Miss Hedda Lux přijela!“ sděloval asistent režiséra.

Presto mu předal vedení zkoušky a šel se oblékat a nalíčit.

Za dvacet minut se vrátil do ateliéru již v kostýmu pěvce. Ale kostým ani líčidlo nemohly zakrýt jeho zrůdný zevnějšek. Jak směšně vypadal! Statisté jen stěží potlačovali smích a odvraceli se.

„Tak kde je Lux?“ zeptal se Presto netrpělivě.

Jeho partnerka na sebe dala čekat. Jiné herečce by jistě něco takového neprošlo, ale Hedda Lux si otálení mohla dovolit.

Konečně se objevila a její příchod působil jako vždy velmi efektně. Tato žena byla opravdu neobyčejně krásná. Jako by příroda po celé věky po zrníčkách, po kapičkách střádala všechno, co může lidi okouzlovat, vybírala pečlivě půvaby u všech prapředků a nakonec shromáždila celý zářivý arsenál krásy a ženského kouzla.