Alexandr Běljajev: Člověk který našel svou tvář

„Musím to skoncovat! Musím to skoncovat jednou provždy!“ šeptal.

Když se šofér probudil, bylo už sedm hodin ráno. Auto stálo před vilou Heddy Lux.

„Tak jste se vyspal?“ ptal se laskavě Presto. „Zajdu pozdravit miss Lux a vy zatím na mne počkejte. Potom pojedeme domů.“

Sedm hodin ráno je poněkud brzy na návštěvy, ale Tonio věděl, ze Hedda vstává v šest. Vedla velmi přísnou životosprávu podle předpisu nejlepších hygieniků, aby si co nejdéle udržela půvab mládí a krásy — kapitál, z kterého těžila tak vysoká procenta.

Hedda už skončila lázeň a masáž a nyní prováděla lehkou gymnastiku ve velké čtvercové místnosti, do které dopadalo světlo stropem. Uprostřed bílých mramorových sloupů stála veliká zrcadla, v nichž se Hedda odrážela. Ve svém flanelovém ranním úboru s pruhovanými kalhotami a se svými ostříhanými a hladce přičísnutými vlasy připomínala roztomilého chlapce.

„Tonio? Tak brzy?“ řekla mile, když zpozorovala v zrcadle přicházejícího Presta. A pokračovala, aniž se přestala prohýbat, předklánět a narovnávat: „Posaďte se. Káva bude hned.“

Neptala se, co ho k ní přivádí tak časně po ránu, protože byla zvyklá na jeho podivínství.

Tonio přistoupil k velké pohodlné pohovce, posadil se na roh, ale vzápětí vyskočil a začal přecházet velkými kroky po místnosti.

„Presto, přestaňte pobíhat, točí se mi hlava, když se na vás dívám,“ požádala herečka.

„Musím s vámi mluvit,“ vypravil ze sebe Presto, přecházeje stále sem tam pokojem. „Musím s vámi mluvit o velmi vážné věci. Ale nemohu mluvit, když se kroutíte a děláte dřepy. Buďte tak hodná a sedněte si na pohovku.“

Hedda se na něho podívala, několikrát poskočila a usadila se s nohama na pohovce. Presto k ní přistoupil a pravil:

„Tak.“

Bylo vidět, že se musí vší silou přemáhat, aby zůstal klidný, aby ho ruce a nohy poslouchaly a nos se nekrčil.

„Miss Lux! Miss Heddo! Já nejsem řečník… je mi velmi těžko… Já vás miluji a chtěl bych, abyste se stala mou ženou.“

Jeho proradný nos se začal ohrnovat a vrtět. Hedda sklopila oči, a potlačujíc příval smíchu, řekla co možná nejvážněji a nejklidněji:

„Antonio Presto, ale vždyť já vás nemiluji a vy to víte. A není-li naše láska vzájemná, co nás může sbližovat? Obchodní cíle? Ty mluví proti našemu sňatku. Posuďte sám. Můj kapitál a příjmy nejsou o nic menší než vaše. Já peníze nepotřebuji, ale také nehodlám své příjmy zmenšit. A manželství s vámi by mé výdělky zmenšilo.“

Presto sebou škubl:

„Jak to myslíte?“

Hedda odpověděla s očima stále urputně upřenýma na podlahu:

„Velice jednoduše. Víte sám, že mě obecenstvo zbožňuje. Kolem mého jména se už vytvořil jakýsi kult. Pro statisíce a milióny diváků platím za ideál ženské krásy a čistoty. Ale ctitelé mají na své božstvo své nároky. Jejich oddanost musí mít oprávnění. Veřejnost sleduje velmi pozorně můj soukromý život do nejmenších podrobností. Když vystupuji ve filmu, má i ten nejchudší chudák právo těšit se mou krásou a dokonce představovat si sebe na místě hrdiny, který dobývá mého srdce. A právě proto nesmí mé srdce náležet nikomu. Diváci by se s tím možná ještě smířili, kdybych se provdala za hrdinu, za muže všeobecně uznávaného, za ideál mužské krásy nebo ctností. Mužem hodným bohyně může být jen bůh nebo v krajním případě polobůh… Kdyby se dav dověděl, že jsem si vzala vás, vyvolalo by to velké roztrpčení. Považovali by to ode mne za zločin, za výsměch nejlepším citům mých ctitelů. Dav by se ode mne odvrátil. A v davu je pramen úspěchu…“

„A peněz…“

„A peněz, ovšem. Vůbec bych se nedivila, kdyby se mnou mister Peatch rozvázal smlouvu. Vyměnila bych peníze, slávu, ctitele… “

„Za pochybné potěšení stát se ženou takové zrůdy jako jsem já,“ dokončil Presto. „To stačí, miss Lux. Naprosto vás chápu. Máte plnou pravdu.“ Nečekaně dupl a vykřikl vysokým dětským hláskem: „A má-li tato zrůda vroucí milující srdce? Žádá-li tato zrůda také své místo pod sluncem, svůj kousek štěstí?“

Tento nečekaný výbuch přiměl Heddu mimoděk pohlédnout na Presta. Jeho nos se krčil jako malý chobot, kůže na čele se hned vraštila, hned zas nabývala lesklé hladkosti, vlasy se ježily, uši poskakovaly, ruce připomínaly písty parostroje, pracujícího největší rychlostí.

Herečka už nemohla od Presta odtrhnout oči a dala se do smíchu, zpočátku tichého, ale stále bouřlivějšího.

Jako by se opakovala včerejší „scéna u okna“, výstup královské dcery s pěvcem. Ale tam bylo všechno hrané — aspoň tak si to Hedda myslela — a zde byly pěvcovy útrapy a city opravdové. Hedda chápala, jak je její smích nevhodný a urážlivý, ale nebyla schopna se ovládnout. A Presto jako by měl z tohoto smíchu radost.

„Jen se smějte, smějte se!“ křičel. „Smějte se, jako jste se ještě jaktěživa nesmála! Smějte se! Odporná zrůda Antonio Presto vám chce vykládat něco o své lásce!“

A mluvil a mluvil a přitom se neuvěřitelně pitvořil, rozehrál celý svůj bohatý rejstřík posunků a grimas.

Hedda se smála stále více, stále pronikavěji, silněji. Byl to smích, který už připomínal hysterický záchvat. Svíjela se na pohovce a vysílala k Prestovi prosebné pohledy. Do očí jí vstoupily slzy. Potom ze sebe s námahou zalykavě vypravila:

„Přestaňte už, prosím vás!“

Ale Presto byl neoblomný a nevyčerpatelný. Herečka se zajíkala, padala vysílením, ztrácela téměř vědomí. Jako člověk postižený astmatickým záchvatem přitiskla ruce na ňadra, křečovitě se vzdouvající smíchem.

„Lidé nemají slitování s šeredností, nebude tedy ani šerednost mít slitování s krásou. Srdce ve mně zahořklo, zčernalo, i srdce mám zlé, mrzácké!“ křičel Presto.

Hedda si uvědomila, že ji snad chce smíchem zabít. Oči se jí rozšířily hrůzou, ruce se jí třásly, omdlévala.

S vypětím vší své vůle natáhla ruku ke zvonku, který ležel na stolku vedle pohovky, a zazvonila. Vešla komorná, a když viděla, že se její paní při pohledu na Presta směje drobným zajíkavým smíchem, otočila se také na něho, a vtom se popadla za boky, jako by jí vnitřnostmi projela příšerná palčivá bolest. Sedla si na podlahu a smála se jako divá. Propadla už také Toniově moci jako její paní.

V domě už nebyl nikdo, kdo by mohl Heddě Lux přijít na pomoc.

Když Presto, rozčilenější než obvykle, s ošlehaným obličejem a očima zanícenýma po probdělé noci vběhl do pokoje, seděl Hofman v hlubokém koženém křesle a kouřil dýmku.

„Čekal jsem na vás do tří hodin,“ řekl Hofman.

Pobýval dosti často několik dní v Prestově vile nedaleko ateliérů mistera Peatche & Comp. Známý kameraman Hofman byl Prestovým stínem. Doslova slídil za každým pohybem, každým novým posunkem herce, aby potom mohl zachytit na plátně ty nejoriginálnější pózy a nejzdařilejší mimické momenty jeho proměnlivé tváře. Tonio a Hofman byli velcí přátelé.

„Kam jste se propadl?“ pokračoval Hofman, vypouštěje z úst kotouče dýmu.

„Jedu rovnou od Heddy Lux. Nejspíš jsem ji zabil smíchem.“