Alexandr Běljajev: Člověk který našel svou tvář

Zatím co Presto a šofér pili šťávu v chladné zšeřelé místnosti, zaměstnanec rychle a šikovně pumpoval benzin, utíral s auta prach, zkoušel pneumatiky…

„Už jste někdy vezl pacienty k doktoru Zornovi?“ zeptal se Presto šoféra.

„Desetkrát, možná stokrát,“ odpověděl šofér. „Ale zpátky jsem nevezl žádného.“

Prestův nos se neklidně zavrtěl. To připadlo šoférovi tak směšné, že se zakuckal a vylil šťávu na stůl.

„Odpusťte… něco mě zašimralo v krku,“ omlouval se rozpačitě.

Ale Presto jeho omluvy neposlouchal.

Přece všichni Zornovi pacienti neumírají? přemýšlel vyděšeně. To není možné. Zorn má asi vlastní garáž a jeho pacienti jsou zřejmě samí bohatí lidé a mají soukromé vozy.

Ale pro jistotu se šoféra vyptával dál:

„Co tím chcete říci? “

„To, že lidé, kteří přijíždějí k Zornovi, se nevracejí zpátky.“

Presto se odvrátil — cítil, že jeho proradný nos se zase začal krčit.

„Jak to?“ zeptal se sklesle.

„Takto,“ odpovídal šofér a snažil se nehledět na Presta, aby se nemusel zase smát. „To může potvrdit i ředitel hotelu, ve kterém jste se v Sacramentě ubytoval. Od doktora se vracejí lidé docela jinačí, ani dost málo podobní těm, kteří k němu přijíždějí, i když jména mají stejná. Místo hubeňourů odjíždějí tlouštíci, místo trpaslíků slušně vysocí lidé, místo mrzáků krasavci. Říká se, že dokonce jedna žena se vrátila jako vousatý muž. Hoteliér ji poznal podle velkého mateřského znamínka na tváři.“

„Tak takhle jste to myslel!“ zvolal s úlevou Presto.

Všechno je tedy v pořádku. Zorn dělá zřejmě opravdová kouzla. Z Presta se tedy brzy stane docela jiný člověk. Po prvé si to tak jasně uvědomil a náhle mu bylo nějak nevolno. Co se stane se starým Toniem? Vždyť to bude skoro jako smrt a znovuzrození v jednom těle.

Ubohý nešťastný mrzáku. Prožili jsem spolu krušný život! oslovil v duchu sám sebe. Ať je to jak chce, pomohl jsi mi k úspěchu a já nevděčník tě odsuzuji k zániku. Neměl bych se svého záměru raději vzdát?

Ale vzpomněl si na Heddu Lux a rozhodl se bez váhání spěchat vstříc novému osudu, který mu připraví kouzelník Zorn.

Ostrá zatáčka a před Toniem se rozevřela nádherná zahrada, obehnaná vzdušnou skvostnou mříží. U široké brány leželi dva mramoroví lvi a stál tu malý domek s dórskými sloupy. Šofér zahoukal. Z domku vyšel hlídač, vyholený stařeček v bílém oděvu. Kývl na šoféra jako na starého známého a auto projelo bez dalších překážek branou. Za vraty vedla široká cesta, vysypaná zlatavě žlutým pískem. Mezi zelenými duby a kaštany vyhlížely skvěle udržované záhony, fontány, vodní nádrže obehnané betonovými břehy a odrážející jako zrcadla mramorové besídky, jejichž bělost zdůrazňovala temná zeleň cypřišů, nehybných, jakoby zkamenělých v horkém vzduchu. A dále po okrajích cesty na planinkách za živým plotem z kaktusů a zelených trnitých keřů stály nádherné domky a vily. Mihlo se jezírko obklopené smutečními vrbami, na jehož hladině pomalu plavaly labutě. Presto se zvědavě rozhlížel a mimoděk začal pochybovat, nemýlil-li se šofér, když ho sem zavezl. Celé okolí totiž ničím nepřipomínalo sanatorium. Tak vypadají spíše letní sídla americké plutokracie.

Ale šofér řídil s jistotou auto po břehu jezera k dlouhé bílé přízemní budově s rovnou střechou a širokou verandou. Byla to kancelář léčebného a obchodníku podniku doktora Zorna. Navštěvovali jej pouze pacienti, kteří mohli platit za léčení závratné sumy. Talentovaný vědec a experimentátor endokrinolog Zorn předstihl značně své kolegy. Podařilo se mu odhalit mnohá tajemství lidského organismu a vynalézt prostředky, působící na procesy, které probíhají v skrytých hlubinách tajuplných žláz s vnitřní sekrecí. Jako praktický člověk nezveřejnil své objevy pro blaho všeho strádajícího lidstva, ale choval je v nepřísnější tajnosti, aby se tak stal ve svém oboru monopolistou a mohl na tom vydělávat. Z jeho vědeckých objevů mělo užitek jen několik málo chudáků. Chtěl totiž už od počátku zařídit svůj podnik přepychově, ale neměl na to sám dosti prostředků, a tak mu nezbylo nic než se uchýlit k půjčkám. Aby přesvědčil své věřitele, že investují svůj kapitál do spolehlivého podniku, musel svou práci na několika případech demonstrovat. Našel si tedy mrzáky mezi chudinou, některým z nich musel za právo provést s nimi experiment zaplatit. Téměř před očima kapitalistů, k nimž se obrátil o výpomoc, pak provedl několik zázračných proměn: libovolně zvětšoval a zmenšoval růst, měnil mrzáky v normální lidi, s úspěchem odstraňoval nadměrnou hubenost nebo tloušťku. To poslední budoucí věřitele obzvlášť ohromilo. Cožpak není tloušťka u milionářů téměř chorobou z povolání? Mají sedavý život, vydatnou stravu… Ano, Zorn odhalil zlatý důl. A kapitalisté projevili přání účastnit se jeho podniku. Jiní mu zase navrhovali organizaci akciové společnosti na výrobu a prodej léčivých preparátů, které vynalezl. Ale Zorn byl sám výborný obchodník. Nač potřebuje společníky, proč by se měl dělit s druhými, když může všechen zisk ze svého podniku shrábnout sám? A tak před akciovou společností dal přednost úvěru s vysokými úroky. A neudělal chybu. Za několik let zaplatil dluhy a nyní už rozmnožoval svůj kapitál.

Hned na začátku vsázel na pacienty z milionářských kruhů. A když zařizoval své sanatorium, sledoval hlavně dva cíle: za prvé tady musí jeho bohatí pacienti najít všechno pohodlí a přepych, ke kterým přivykli, a za druhé musí léčení napomáhat samo prostředí, blahodárné kalifornské klima a dovednost zahradníků. Každý pacient dostával k disposici zvláštní domek nebo vilu se vším služebnictvem a zvláštními výbornými kuchaři — podle toho, kolik mohl zaplatit. Pacienti měli co nejméně pociťovat, že jsou na léčení. Pravda, každého nového pacienta Zorn pečlivě vyšetřil, a když určil diagnosu, nevyrušoval ho příliš a nezval do svého kabinetu častěji než jednou za tři dny. Základem léčby byly pilulky, na jejichž správné užívání dbala speciální sestra, přidělená každému pacientovi, a injekce, které dávali asistenti. Tyto procedury zabíraly za celý den jen několik minut. S ostatním časem nakládali pacienti naprosto volně, četli, projížděli se na lodičkách, na koni, hráli tenis, večer poslouchali hodnotnou symfonickou hudbu, chodili do kina, tančili.

Takový byl Zornův ústav, do něhož přijel Antonio Presto.

Jako všude vyvolal i v kanceláři Prestův příchod senzaci. Ozval se smích. Odevšad vyhlíželi zvědavé, rozesmáté tváře.

Dívka v bílém plášti prudce zrudla, měla co dělat, aby nepropukla v smích. Obdržela šek na velikou částku, představující celé jmění, a nezvykle rychle vyřídila všechny formality.

Presto dostal k disposici jednu z nejlepších vil.

Tonio neměl tušení, jaká bouře se zvedla v kanceláři po jeho odchodu. Všichni přerušili práci, vyskočili ze svých míst a rozčileně posuzovali neobyčejnou událost. Tonio Presto, jedinečný mrzák, jakému se nikdo na světě nemůže rovnat, miláček obecenstva, se rozhodl změnit svůj zevnějšek! To je učiněná svatokrádež. Nikdo se už nesmál. Všichni byli udiveni, ohromeni, roztrpčeni. Celá Amerika, celý svět filmových diváků ještě neví, jaké hrozné neštěstí se na ně valí. Připravit milióny diváků o zbožňovaného filmového hrdinu!