Alexander Běljajev - Skok do prázdna

A. R. BĚLJAJEV SKOK DO PRÁZDNA

MLADÁ FRONTA

PRAHA 1961

Autor translation © Věra Kružíková 1961

Illustrations © Jaroslav Lukavský 1961

Zander prudce odstrčil výkres, vstal od stolu a prošel se po pracovně. Vyndal z pouzdra housle a začal hrát. Dlouhé štíhlé prsty tančily lehce a vznosně po hmatníku. Ale melodie, kterou houslista ze svého nástroje vyluzoval, nebyla pranic veselá.

„Šéfa něco rozrušilo! — přemýšlel Winkler, naslouchaje improvizaci z vedlejšího pokoje. — Ó jé! Kolik hořkosti! Jak housle naříkají…“

Nářek vystřídalo rozhořčení, ostrý protest. Tóny neustále sílily, a najednou se přervaly v nerozhodném akordu.

„Zandera rozhodně potkalo něco neobvyklého!“ řekl si znovu Winkler kresle rýsovacím perem křivku.

Z pracovny se ozvaly Zanderovy rychlé kroky, tlumené kobercem.

„Winklere, pojďte sem!“

Když Winkler vstoupil, seděl už Zander za psacím stolem.

„Posaďte se.“

Winkler si sedl proti Zanderovi. Chvíli se dívali mlčky jeden na druhého, jako by se snažili vyčíst něco nového z tváře, kterou už dávno znali.

Na Zanderově levé tváři se rýsovala nepatrná jizva — stará stopa po studentském rapíru; tvář inženýra Zandera, umělce s velkýma zasněnýma očima, byla bledší než obvykle.

„Winklere, kolik let spolu pracujeme?“

„Dvanáct, pane Zandere.“

„Ano, dvanáct. Dlouhá doba… Byl jste dobrým pomocníkem, Winklere, mou pravou rukou, mým přítelem…“

„Ještě jsem neumřel, pane Zandere…“ Zander se zamračil.

„Musíme se rozloučit.“

Winkler sáhl chvatně do kapsy, vytáhl dýmku, nacpal ji tabákem a zapálil.

„A pročpak… tak najednou?“

„Odjíždím. Opouštím svou vlast nadlouho, možná že navždy.“

„,Mohykáni«?“ zeptal se stručně Winkler.

„Ano… Myslíte, že mi hrozí žalář, Winklere? Něco horšího.

Něco daleko horšího. Nepřišli s mečem, ale s dary.“

„,Střežte se Danajců, kteří přinášejí dary«,“ přikývl Winkler. „A jaké to jsou dary?“

„Jsou ochotni zapomenout blahosklonně na mou nečistou krev,“ řekl trpce Zander. „Vrátit mi katedru a dobře honorovat mou práci.“

„Z prostředků… vojenské správy?“

„Uhodl jste, Winklere. Nabízeli mi — chápete, co to znamená, když oni nabízejí? — abych pracoval ve vojenské správě…

Stratosférické bombardovací rakety, řízené rádiem. Slyšel jste o nich? V mnoha obvodech země jsou už vybudovány odpalovací základny, odkud se bude takovými raketami střílet. Z těchto bodů je možno během několika minut zničit krupobitím třaskavých a plynových raket Paříž, Brusel, Prahu, Varšavu. To jim ale nestačí. Potřebují»náboje bez pušek«, letící tisíce kilometrů. Terčem jejich nových ničivých zbraní není jen Londýn, Řím, Neapol, Madrid, Moskva, Leningrad, ale i New York, Washington. Hlavní města, průmyslová města, přístavy, letiště sousedních států budou zničena během několika minut i se všemi lidmi. Rdousit děti, trhat těla otců a matek na kusy — ve jménu čeho? — to mi nabízejí, Winklere. Myslil na tohle můj učitel Ciolkovskij, snil jsem o tom já, když jsem svůj život zasvětil reaktivním motorům, raketám, astronautice?…“

Zanderovi vystoupily z rozčilení na vysokém čele kapky potu.

„A co jste jim odpověděl?“ Zander pokrčil rameny.

„Kdybych jim řekl ne, je snadné si představit, co by následovalo.

Kdybych řekl rozmyslím si to, byl bych teď v nejlepším případě ve vězení.“

„Vy jste řekl ano?“

„Abych měl možnost okamžitě utéci. Ještě dnes letím do Švýcar.

Prosím vás, Winklere, seberte mé papíry a výkresy. Desky č. 2 —»Raketa Piccolo«, č. 7, č. 9…“

„A co s tímhle?“ zeptal se Winkler a ukázal hlavou na výkresy rakety.

„Zřejmě nic,“ odpověděl Zander. „Znáte lorda Blottona? Má o let do vesmíru pouze sportovní zájem. Jeho nadšení začíná vyprchávat. Před několika dny telegrafoval, že dnes přijede a jak vidíte, není tady. A finanční záležitosti sira Henryho nejsou, jak se zdá, v nejlepším stavu. Oni mi už ostatně mé»podivné styky «s cizincem vytkli.“

Winkler bafal z dýmky.

„A co budete dělat ve Švýcarech?“

„Hrát na housle a oddávat se snění,“ usmál se smutně Zander.

„Mám za hranicemi nějaké úspory.“

„A až je utratíte? Hrát na housle a sbírat po dvorech almužnu?

«Věnujte profesoru Zanderovi, inženýru světového jména, jeden centim, dobří občané«… Obraz hodný naší doby.“

Zander zapraskal štíhlými prsty. Pod tíží těchto slov mu hlava klesala stále níž.

„Ale co mám dělat, Winklere?“ zeptal se tiše.

„Něco si musíme vymyslet, pane Zandere. Celý svět je na pokraji převratu, chystá se k válce. Na rakety se teď všude dívají jen z vojenského hlediska.“ Winkler vypustil několik kotoučů kouře a pokračoval: „Ve Švýcarsku bývá hodně turistů. Turisté jezdí v autech. Auta potřebují opravy. Otevřeme si správkárnu…“

„My?… Kdo?“

„Ano, my, vy a já. Příjmení Zander se pro firmu správkárny nehodí. Otevřu ji na své jméno.»Winkler a spol. «Mám na mysli jednoho šikovného chlapce — Hanse. Vy budete pokračovat ve svých vědeckých pracích, já budu vám a Hansovi pomáhat. A povede se nám náramně.»Opravna aut, kol a vařičů«— není to samozřejmě tak poetické jako vaše hvězdné sonáty, ale zato praktičtější.“

„Winklere,“ řekl vzrušeně Zander, vstal a podal mu ruku.

„Přítele poznáš v neštěstí. Vaše srdečná laskavost…“

Winkler stiskl Zanderovi pevně ruku a přerušil s úsměvem jeho výlevy.

„Srdce a ostatní vnitřnosti s tím nemají naprosto co dělat, pane Zandere. Řídím se pouze výpočtem, i když ne osobního rázu.

Domnívám se, že toto vysvětlení postačí, abyste se ani dost málo nemusil cítit zavázán?“

V předsíni se ozvalo zazvonění.

Winkler vyšel a za chvíli se na prahu pracovny objevil vysoký, urostlý, asi třicetiletý muž v šedém cestovním obleku.

„Mohu vstoupit?“

„Sire Henry!“ zvolal Zander. „Jsem rád, že vás vidím.“

„Buďte zdráv, drahý Zandere. Promiňte mi pozdní návštěvu.

Zdržely mě obchodní záležitosti. A všechny obchodní záležitosti vedou konec konců k penězům.“ Zasmál se. „Peníze! Pohonná látka pro všechny motory na světě, včetně srdečního. Bez peněz nevzlétneme ani ke hvězdám, není-liž pravda, drahý Zandere?“