Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Abychom se tomuto smutnému osudu vyhnuli, budeme muset rychlost naší rakety postupně zvyšovat. Musíme vybrat na zeměkouli takové místo, kde je atmosférický pancéř nejméně silný. Relativní hustota vzduchu závisí na tlaku, teplotě, vlhkosti a to všechno zase na výšce nad hladinou mořskou. Čím výše jsme nad hladinou mořskou, tím je atmosférický pancéř tenší, tím snáze ho lze pak prorazit a tím méně pohonných látek spotřebuje. Ve výši šesti kilometrů je hustota vzduchu už přibližně dvakrát menší než na hladině mořské. Teď doufám chápete, že pro meziplanetární loď je nejvhodnější, když bude startovat z co nejvyššího místa, z nějaké horské plochy? Nuže, co nyní potřebujeme? Rovník a na něm největší výšku. Vezměte glóbus, otáčejte jím a uvidíte, jaké hornaté krajiny rovník přetíná. Ostrovy Sumatru a Borneo a Jihoamerické Kordillery — Andy. Ostrovy jsou hornaté. Jsou tam výšiny přes čtyři tisíce metrů. Možná, že Sumatra a Borneo se stanou raketovými letišti pro budoucí pravidelné meziplanetární lety, tak jako Andy.

Tyto ostrovy jsou však…. příliš zalidněné. Nafta, kamenné uhlí, tropické koření, ovoce a ostatní lákavé věci tam zavlekly kapitál a lidi, a z ostrovů se staly kolonie celé řady států. Přitom jsou Sumatra a Borneo pořádně daleko od továren, které vyrábějí součástky rakety.

Doprava by přišla draho. Zbývají tedy Andy. Je tu všechno, co je pro nás, lépe řečeno pro vás, nutné: rovník, vysoké hory, liduprázdno, poušť, zapadlé místo.

I topografie krajiny naprosto vyhovuje. Vzlet bude proveden po dráze o úhlu dvanáct stupňů východním směrem, to znamená ve směru, v jakém se otáčí zeměkoule. To proto, aby bylo využito přirozené rychlosti otáčení Země, přidat ji k rychlosti rakety. Jak vidíte, když na to člověk jde šikovně, může i z otáčení Země udělat spojence. Mezi Andami a Skalistými horami je údolí. Tam, kde se Andy svažují do údolí, bude výhodné zřídit základnu pro rozlet rakety. Raketa získá rychlost, sjede se svahu a opustí Zemi. No a teď jsou všechna vaše» proč«rozluštěna?“ Blotton přikývl. Děkuji vám, všechno je jasné. Nestěžujte si na mou tupost, ale neměl jsem příležitost zabývat se těmito učenými věcmi.“

„Tolik jsme se ale zapovídali, že jsme málem promeškali přistání,“ pravil Winkler. „Už je vidět Stormer-city — cíl naší cesty.

Pro všechno se připoutejte ke křeslu řemeny. Letiště tu ještě není plně vybaveno.“

Finger jeho rady mlčky uposlechl, ale Blotton se připoutával a s výrazem zkušeného člověka nedbale podotkl: „Zbytečná opatrnost!“

Dnes je poslední den…

Ellen padá na zem několik utržených růží a ona to nepozoruje.

Teta jí nařídila, aby se připravila na cestu. „Můžeš si vzít věci o váze jednoho centu a ani o gram víc,“ řekla. „Můžeš si vzít všechno, co se ti líbí a co považuješ za nezbytné.“

Ellen vešla do zámku lady Hintonové, který byl za městem, ze zahrady po širokých bílých kamenných schodech. Rodinné erby nad dveřmi se lvy, vytesanými z šedého kamene, byly ohlodány větry a dešti čtyř století, čtyřista let střežila zvířata s vyceněnými tesáky a dokořán otevřenými chřtány klid zámku. A teď to musí ponechat libovůli osudu, aby alespoň sebe zachránili…

Zimní zahrada. V mramorových vodních nádržích bublají fontány, kolem štěbetají ptáci… Umělé jeskyně, malé vodopády uprostřed zeleně. Palmy, kaktusy všech možných druhů. Nejcennější sbírka orchidejí, kterou shromáždil její děd v době, kdy se orchideje staly v Anglii módou a za vzácné exempláře se platily hromady zlata.

Některé podivné exempláře těchto exotických květin měly svou historii. Aby takový exemplář získali, vypravovali se odvážní lovci pro orchideje do divokých lesů střední Afriky a Jižní Ameriky, zápasili s divochy, zvířaty, umírali na zimnici a následkem hadího uštknutí. Někteří z nich byli upáleni na hranicích, snědeni lidojedy, zemřeli zasaženi otrávenými střelami. Když se tyto krví zbrocené, neobyčejné, doslova z jiné planety přivezené rostliny objevily v hlavním městě Velké Británie, začal na ně nový lov — lov aristokratických snobů z hlavního města, kteří se snažili za libovolnou cenu získat pro svou sbírku nejoriginálnější nebo nejkrásnější exempláře. Její děd tehdy skoupil nejlepší exempláře a jeho sbírce se přijížděli obdivovat z různých zemí. Co námahy a peněz stála tato zimní zahrada!

Za zahradou začínala obrazová galerie. Vchod a východ střeží strašní rytíři, z nichž zbylo jenom lesknoucí se brnění. Nezvednou těžké meče, aby ochránili zámek, neskříží kopí pro čest dam svého srdce…

Obrazová galerie, Ruysdael, Rosetti, Flámové, Holanďané, Španělé, Italové. Nemá vzít něco z tohoto pokoje? Nějakou klidnou holandskou krajinu?… Ne!

V jídelně jsou vitriny se starým porcelánem, křišťálem, benátským barevným sklem. Copak je možné brát tyto křehké věci do rakety?

Knihovna. Knihy jsou jí protivné. Dále!..

Úzkými temnými chodbami prošla Ellen do šaten. Páchlo to tu naftalínem.

Ve skříních byla uzavřena celá historie šatu. Ellen odsunovala dvířka a nakukovala dovnitř. Hedvábí, samet, těžký brokát, zlaté výšivky, perly… A ta velikost! Jako by tyhle šaty nosila odrůda obrů, která vymřela. Ellen přišla do vlastní šatny, kde byly šaty, které jí šily nejlepší švadleny.

Má si snad vzít tyhlety šedé hedvábné šaty? Nebo tyhle černé večerní? Či plesové, ocelově šedé? Nač? Večírky, divadla… to všechno tam nebude potřebovat…

Tak se po celé hodiny toulala po domě. Brala do rukou jednu věc, a zapomínajíc na ni, mechanicky ji kladla na místo a šla dále.

Nakonec se ukázalo, že nemá ráda nic a k ničemu není připoutaná. Ellen nemá oblíbené, drahé věci.

Ale proč tedy tak snila o dědictví? V čem to vězí? Sama se v tom nemohla vyznat.

S hořkostí vstoupila do pokoje lady Hintonové. Teta seděla za pultem z červeného dřeva a jako lichvář, který přijímá do zástavy zlato, vážila na lékárenských vahách brilianty.

Pro Ellen to byl den objevů. Když zastala tetu při této práci, uvědomila si, že ji nenávidí a pohrdá jí. Tyto pocity byly dávno skryty v její duši, a teď vyšlehly na povrch.

„Vybrala sis?“ zeptala se lady Hintonová.

„Nic jsem si nevybrala,“ odpověděla dívka a sedla si za tetou ke krbu.

„Proč?“

„Protože nevím, co si mám vybrat.“

„Nevíš?“

„Nevím!“ odpověděla nad očekávání prudce Ellen. „Ani jedna věc mě nezajímá, nevzbuzuje mou pozornost.“

„Vybírej tak, jako vybírám já. Na zemi se ještě vrátíme, až pomine všeobecné šílenství — pevně tomu věřím. Ale to, co tu zanecháváme, musíme pokládat za ztracené. Zařídila jsem, aby některé cenné věci byly uschovány. V sklepeních zámku jsou skrýše, o nichž nikdo neví. Jsou tu komory, do nichž se dá něco zazdít. Něco bude zakopáno v zahradě, něco spuštěno do studně. Ale to všechno nebudeme dělat my dvě. Ale copak je možné spolehnout se na sluhy?

Je tedy třeba počítat pouze s tím, co si můžeme vzít s sebou. Cent je přece jen málo, má-li člověk vybírat účelně. Musí vybrat věci, které jsou nejmenší a nejlehčí a přitom nejdražší. Dívej se, jak to dělám já.“ A lady Hintonová ukázala baculatou rukou na hromadu skvostů, ležící před ní na stole.