Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Zvedl slavnostně do výše svazek vlastního filosofického traktátu o zhoubnosti materialismu. „Musím se uchovat pro lidstvo!“ skončil slavnostně a už obvyklým tónem se zeptal: „Máš sbaleno?“

„Ještě ne. Budu ale včas… Myslím, že moje rozloučení s Otou nebude dlouho trvat. Ručí mi za to, že budou zničeni a zahynou do dvou týdnů poté, co začne válka.»Máme všechno připraveno«, řekl Oto.“

„Tím lépe, tím lépe!“ odpověděl Schnierer.

„Tak já jdu balit!“ řekla Amelie. Políbila otce na tvář, odebrala se do svého pokoje, otevřela svůj cestovní kufr a v minutě do něho naházela volejbalový míč, několik tenisových míčků a raket, dvě pušky, patrony, dva koupací a dva sportovní obleky, havajskou kytaru, malý cestovní necesér, dvoje šaty, prádlo, fotoaparát se zásobou filmů — zkrátka vše, co si brávala na svou obvyklou cestu do lázní.

Biskup Job Wheeler se také chystal na cestu. Má před sebou let na neznámou planetu. Nemohl se ještě nijak s touto myšlenkou smířit, zvyknout si na ni.

Jednou v sobotu klidně seděl, zahloubán do přípravy nedělního kázání, ve svém příjemném bytě, kde prožil dvacet let, když hospodyně oznámila, že s ním chce mluvit jakýsi muž. Domnívaje se, že ho volají k nějakému obřadu, řekl, aby ho pustili.

Vstoupil malý, neklidný člověk.

„Dovolte, abych se představil. Jsem Henry Pinch. Zástupce akciové společnosti» Noemova archa «a osobní tajemník předsedy výboru Samuela Stormera.“

„To je dobročinná společnost?“ zeptal se biskup. Zapomněl už na rozhovor v salóně lady Hintonové.

„Ne docela,“ odpověděl Pinch, sedaje si do křesla a vrtě se v něm. „I když ji v určitém smyslu můžeme nazvat dobročinnou.

Záchrana lidí před strašnou záhubou. Což to není dobročinná záležitost? Musíte letět, pane biskupe, co nejrychleji.“

„Kam letět?“ zeptal se Wheeler.

„Do nebe.“

Biskup se bezděky přitiskl k opěradlu židle. Co je to — špatný vtip nebo blouznění šílence? „Nerozumím vám docela.“

„Předpokládal jsem, že jste na tento návrh dostatečně připraven,“ odpověděl Pinch, vrtě se dále v křesle. „Lady Hintonová říkala…“

Biskup si na všechno vzpomněl… Copak je to ale vážné?…

„Nemám v úmyslu letět do nebe. Naprosto ne!“ řekl biskup takovým tónem, jako by mu navrhovali smrt. „Já mám letět? Uznáte, že se to ani nehodí pro mou hodnost.“

Pinch pokrčil rameny.

„Domnívám se, že to důstojnost vaší hodnosti nesníží. Byly přece precedenční případy… prorok Eliáš na příklad letěl do nebe.

Světec, prorok. V té době myslím znamenal titul světce právě tolik jako dnes biskupský.“

„Ano, ale… to bylo na boží pokyn…“

„A tohle je na pokyn lady Hintonové.“

„Velice si vážím lady Hintonové. Je to nejlepší ovečka v mém stádě. Nemám ale jenom ji. Nemohu své věřící zanechat na pospas vlkům.“

„A co když oni zanechají vás?…“

Biskup vzdychl.

„Souhlasím s vámi. Chrámy jsou stále méně navštěvovány. Ale jak stojí v Písmě,»nebo kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich«.“

„V» Arše «bude dvanáct lidí. A až vystoupíme na některé planetě, na Marsu nebo na Venuši, ujmete se úlohy apoštola, který hlásá učení Kristovo Marťanům nebo poskytuje světlo evangelia obyvatelům Venuše. Jen si pomyslete, že budete první, který bude hlásat křesťanství na jiných planetách sluneční soustavy. A možná, že si vás pro toto poslání vyvolí sám bůh.“

„Jestliže to všemocný pán bude považovat za nutné, může to udělat i jiným způsobem. Nebudeme se ale dotýkat takových vážných bohosloveckých otázek,“ odpověděl biskup.

„Dobře,“ pokračoval Pinch, „dejme tomu, že odmítnete letět, bez ohledu na naléhavé přání lady Hintonové, která si nedovede představit let bez vás.»Duševní lékař«, — říká, — je právě tak nezbytný jako lékař tělesný. Kdo mi bude dávat rady, uvádět mě na cestu ctnosti? Kdo oddá lady Ellen s lordem Henry Blottonem?… Kdo pokřtí děti, které se narodí, kdo mě pohřbí, když zemřu?«Dejme tomu, že těchto důvodů nebudete dbát a zůstanete. Co vás tady čeká?

Možná, že mučednická smrt…“

„Jsem ochoten přijmout mučednickou korunu,“ řekl biskup, zvedaje oči k nebi. „Přenes kalich tento ode mne,“ zašeptal pro sebe.

„Zůstat na zemi, zvláště ve vaší hodnosti,“ nevzdával se Pinch, „je nanejvýš nebezpečné. Na zemi je velice napjatá situace. Je už na pokraji revoluce, zbytečně bychom před tím zavírali oči.“

Pinch poposedl na kraj křesla a pokračoval důvěrným tónem: „Lady Hintonová obdržela velice důvěrné zprávy z vyšších kruhů, že se každý den očekává pád vlády. Nejsme schopni bojovat.

Nelze otálet.“

Biskup pocítil, že mu na čele vyvstává pot a po širokých zádech mu přebíhá mráz.

„Jsem odhodlán ke všemu,“ řekl.

Pinch se odporoučel a odešel.

Myšlenka na misionářskou činnost biskupa zajímala. Nevěřil v existenci Marťanů, ale na nové planetě by byl mezi pozemšťany skutečným papežem — zástupcem Kristovým. A copak je možné udržet společenské zřízení, které zajišťovalo jemu a jeho „ovečkám“, jako je lady Hintonová, jejich privilegované postavení, bez křesťanství a vůbec bez náboženství? K účasti na letu ho však nepřimělo pouze toto „vysoké poslání apoštola“. Biskupa poděsily rychle se rozvíjející události stejně jako Schnierera a ostatní. Jestli revoluce zvítězí, bude mu při jeho hodnosti těžko. Tím spíše… snad nebylo zapotřebí takto kázat… A co modlitba za brzkou záhubu komunismu, kterou si složil? Byla dokonce s příslušnými komentáři otištěna v jejich novinách… Ne, utéci, utéci… A začal horlivě ze své dosti velké knihovny vybírat knihy s duchovním obsahem. Složil na stole už několik velkých knih, když zavřeštěl telefon.

„Promiňte, že vyrušuji. Haló! Ano! To jsem zase já, Pinch. Zapomněl jsem vás upozornit, abyste si v případě, že se rozhodnete letět, sbalil nejnutnější věci, ale nesmí to přesahovat sto kilo. Je to rozkaz našeho vedoucího inženýra. V» Arše «je všechno vyváženo do posledního gramu.“ Biskup mrzutě zavěsil.

Jenom metrák. Jaká komplikace! Kromě knih si přece musí ledacos vzít. Vzpomněl si na své zvyky. Job Wheeler rád dobře jedl.

Co budou dávat v» Aršc «k jídlu? Bude si muset pro všechno vzít s sebou něco do zásoby. Ještě více měl biskup rád a oceňoval jemná vína a drahé likéry. Ty rozhodně musí s sebou vzít. Žaludek mu nesloužil právě tak jako jeho nejlepší „ovečce“ lady Hintonové.

Musel užívat projímací, hlavně minerální vody. Musí si vzít alespoň bedničku Salzbrunnen.

Biskup se sklesle podíval na knihy, rozložené na stole a stojící v policích. Jenom ty váží jistě přes metrák. Musí vybrat to nejnutnější.

Biskup zavolal hospodyni, nařídil jí, aby přinesla ze spíže lahve, konzervy, krabičky s játry, sklenice s tukem, kondenzovaným mlékem a přiměl ji, aby to všechno před ním zvážila. Hospodyně se rozplakala — snad ji biskup nepovažuje za zlodějku? V duchu se však radovala, protože člověk, který se rozhodl, jak vyslechla, odletět a ponechat všechno osudu, by se nezabýval domácími drobnostmi.

Hromádka knih na biskupově stole postupně mizela. Z počátku dal stranou komentátory a vykladače písma, pak se rozhodl, že se může obejít bez dějin ekumenických katedrál. Několik dobrot a pár teplých kazajek ho donutilo, že vrátil do knihovny i některé svaté otce.