Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Nemám vaše schopnosti!“ poznamenala Ellen.

„Uč se. Vybrala sis alespoň nějaké šaty a prádlo?“

„Henry říká, že to je jenom zbytečné zatížení. V Stormer-city vyrábějí zvláštní obleky do raket. Bude tam tak teplo, že by jednoduše nebylo hygienické oblékat si zbytečné šaty.“

„Hygienikové! Řekni Henrymu, že odmítnu letět, jestli tam budou chodit v neslušných oblecích. Vezmi si několikery šaty, víc prádla, klobouk, galoše, deštník.“

„Na co galoše, deštník?“

„Chtějí nás vysadit na nějaké kometě.“

„Planetě, teto.“

„Neskákej mi do řeči! A co když tam bude pršet nebo bude bláto?“

„Henry radí, abychom si vzali zimní šatstvo. Je možné, že budeme muset vystoupit na planetě se studeným počasím.“

„Na takové ať nevystupují. Mohou vybrat teplejší. Nesnáším zimu.“

„Dnes se ještě o tom bude jednat.“

„Ještě, žes mi připomněla. Jsou připraveny pokoje pro hosty?

Kolik lidí má přijít?“

„Asi dvacet. Už jsem to zařídila.“

„A oběd?“

„Všechno je připraveno, teto.“

Teď nebyla doba na hosty. Nebyla to však obvyklá návštěva. V zámku lady Hintonové se měli sejít někteří účastníci nastávajícího letu, aby projednali velmi důležité otázky. Dosud nebylo ještě přesně rozhodnuto, na jaké planetě je „Archa“ vysadí. Mělo se dostavit několik význačných astronomů. Zaplatili jim dobře za konsultaci a za mlčení. Kromě nejbližších účastníků letu neměl o „Arše“ nikdo vědět.

Učencům museli zaplatit hodně — nejen za konsultaci a mlčení, ale i za to, že je vytrhli z nanejvýš důležité a naléhavé práce. Zdálo by se, že v astronomii, kde se čas měří na miliardy let a kde je vše z našeho hlediska nezvratné, je nějaká naléhavost vyloučena. Planety se neustále pohybují po svých drahách, své dráhy sledují vytrvale komety, zjevující se periodicky… Očekávali astronomové jednoho z takových vzácných hostí jako kometa Gallea, nebo hlídali úplné zatmění slunce?… Ne, čas jim nezabíraly ani komety, ani zatmění slunce. Byli opravdu mimořádně zaměstnáni. Astronomie, nauka o vzdáleném nebi, se velmi přiblížila jakýmsi pozemským záležitostem. Výteční matematikové, znalci nebeské mechaniky, byli mobilizováni k práci na zkonstruování „superkanonů“ a „superletadel“.

Poslední mohykáni kapitalismu se horečně připravovali na válku, chystajíce protivníku „překvapení“ v podobě raketových střel, vojenských stratoplánů, děl s mimořádně velkým donosem… A vědci žárlivě vykonávali zvláštní vědecké dílo, které jim bylo svěřeno…

Pracujíce však na ty, kdo překypovali zvířecí zlobou a touhou po boji a ničení, nemohli vědci odmítnout poslední službu ani těm, kteří chtěli před bojem utéci. Chvíli smlouvali a pak výhodný návrh přijali.

V téže chvíli, kdy se lady Hintonová zabývala vážením svých rodinných šperků, seděl filosof Schnierer rovněž ve své pracovně u vah, měl však větší váhy a nevážil na karáty, ale na desítky kil. Na stole před ním ležely hromady filosofických knih. Jeho knihovna nevážila jeden cent. Knihy jsou přece tak těžké! Rozhodl se, že si vezme nejlepší z nich. Ze starých filosofů Platona — bezpodmínečně, Aristotela — snad. Z nových bezpodmínečně Kanta, Schopenhauera, Spenglera, Bergsona. Ale kolikpak váží ten starý Kant! Nebrat je?

Ne, tam jich bude zapotřebí.

Schnierer pracoval metodicky jako vždy. Nejdříve si poznamenal „specifickou filosofickou váhu“ každého filosofa, pak „fyzickou“ váhu knihy a pečlivě si to zapsal na list papíru.

Dveře pracovny se pootevřely, kdosi nahlédl štěrbinou.

„Nepracuješ, tatínku?“ zeptala se Amelie, vstupujíc do pokoje.

Amelie k otci nevstupovala nikdy, když pracoval. Byly to hodiny posvátných úkonů. Filosofova dcera byla rozrušená, na tvářích jí hořel jasný ruměnec. Schnierer se podíval na dceru přes brýle a krátce se zeptal: „Sport?“

„Tentokrát ne. Sešla jsem se s Otou.“ Poručík Oto Ernst byl Ameliiným snoubencem. „No a?“ zeptal se Schnierer a vážil Descarta. „Měli jsme spolu rozhovor…“

„Jak vidím, velmi prudký.“

„Ano. Navrhovala jsem mu, aby se zúčastnil letu. Odpověděl, že by to od něho byla dezerce. Řekl» musím zůstat tady, abych zvítězil nebo zemřel!«Přesvědčoval mě, abych zůstala s ním.“

Svazek Descarta se v Schniererově ruce zachvěl.

„No, a cos mu odpověděla?“ zeptal se, snaže se skrýt neklid.

„Odpověděla jsem mu, že budu následovat tebe, tatínku.“

Schnierer se zamračil, aby skryl radost. „Tak. A co Oto?“

„Oto říká, že ani ty nemáš proč letět… A to chceš vzít s sebou všechny tyhle knihy? Snad nechceš tatínku přednášet filosofii Marťanům nebo obyvatelům Venuše?“

„Jestli existují a jsou-li pro to dosti vyspělí, proč bych je neseznámil s filosofy naší Země?“ odpověděl Schnierer. „Ale letět musím. A není to ode mne ani dezerce, ani zbabělost. Mám svatou povinnost zachovat moudrost Země. Pravou filosofii, tisícileté dědictví lidské kultury. Tomuhle všemu,“ ukázal na knihy, „hrozí strašlivé nebezpečí. Kdo ví, jaké duševní poklady zničil oheň při požáru Alexandrijské knihovny? A teď se blíží světový požár. Jestli komunismus zvítězí, myslím, že ti barbaři spálí všechny filosofické knihy mimo knihy svých filosofů.“ Schnierer se podíval úkosem na krb. „Lidstvo zdivočí a nakonec zahyne; stroj je zničí. V celém světě, pochop, v celé sluneční soustavě, v celém Vesmíru, se zachovají poklady lidského génia pouze v naší»Arše«. Není-li nám souzeno vrátit se na Zemi, vystoupíme na některé planetě. Položíme základ k novému lidstvu, k pravé kultuře — bez strojů, bez nákazy materialistické filosofie, bez politiky a dělnických otázek.“ Schnierer se vzpřímil a podobal se biblickému prorokovi. „Tam, na nové Zemi,“ pokračoval se zdviženým prstem, „bude těchto knih zapotřebí. Budou naším odkazem. A já naučím lidi pravdě.“

Schnierer, tento kabinetní učenec, neschopný právě tak jako Oto Ernst, jeden z „mohykánů“, k přímým činům, přece jen sloužil své třídě do posledních dní. Tento filosof měl sice s kapitalismem své účty — stroje. Vždyť svéráznost jeho filosofie tkvěla v tom, že se snažil vyřešit kvadraturu kruhu kapitalismu bez techniky a strojů.

Jeho filosofie, zrozená bezvýchodnými rozpory, byla dosti zmatená, úspěch však měla proto, že plnila sociální objednávku „mohykánů“ a slibovala jakési „východisko“ ze slepé uličky. Sám Schnierer pak se považoval málem za Mesiáše, povolaného zachránit kapitalismus ze smyčky a odvést ho do zaslíbené země bezoblačného věčného rozkvětu. Považoval se skutečně za ochránce moudrosti Země, to znamená té filosofie, kterou jeho třída potřebovala pro ideologické ospravedlnění a schválení. Jen pro ni se rozhodl vydat se na tuto neobyčejnou riskantní cestu. Pouze kvůli ní se on, vášnivý odpůrce strojů, rozhodl vyhledat pomoc stroje, dát se mu k dispozici, svěřit mu svůj „pro lidstvo drahocenný“ život. Zachránit se před stroji na stroji. Pociťoval tento rozpor hluboce a bolestně, ale neviděl jiného východiska.

„A jestli se vrátíme na Zemi?“

„I v tom případě je nutné uchovat knihy na spolehlivém místě. A co může být spolehlivějšího než»Archa«? Mohou knihy zničit dříve než tvůj Oto a jeho spolubojovníci zničí je. A já Zemi navrátím její poklady. Přinesu z nebe tyto památníky moudrosti a odevzdám je lidem jako Mojžíš. Osvítím zakalené lidské vědomí právě tímhle!“