Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Můžeme si tak zachovat život, když už ne kapitál. Navrhuji, abychom neprodleně zorganizovali společnost pro stavbu» Noemovy archy«. Členy této společnosti budou samozřejmě pouze vyvolení a celá věc bude chována v nejpřísnější tajnosti. Vždyť můj projekt nevylučuje váš, sire,“ obrátil se Stromer k Blottonovi a upřel na něho svůj červený obličej s vypoulenýma račíma očima. „Souhlasím s tím, že náš plovoucí ostrov mohou naši nepřátelé přece jen objevit. V astronautice se bohužel naprosto nevyznám. Je-li to však uskutečnitelné, pročpak bychom se nepřipravili na krajní případ a na poslední skok — do nebeských propastí? Prokážete mi tu laskavost, sire, a seznámíte mě s vaším vynálezcem? Přesvědčí-li mě o tom, že astronautika není chiméra, složím první svůj podíl.“

„Vvvy oopravdu vvěříte v astronautiků a jste oochoten vvvložit do této věci k… k… kapitál?“ zeptal se Maréchal Stormera, když se vraceli od lady Hintonové.

„Věřím! Ano!“ vyštěkl Stormer. „Jsme oba obchodníci, barone, a mohu s vámi mluvit otevřeně,“ pokračoval tišeji.

„Věřím v astronautiků právě tak pevně jako v zlaté doly na Temži. Tak.“

„Poslouchejte. Kdyby Temže protékala tisíce kilometrů od Londýna, exotickou zemí, uvěřily by ve zlaté doly na Temži tisíce.

Pamatujete se na mé stříbrné doly v Novém Zélandu, nebo na mou» australskou naftu?«Nadělal jsem si z nich milióny a zatím existovaly jedině v představě akcionářů. Chápete teď, že i na Temži mohou být zlaté doly, které nás obohatí?“

Auto se otřáslo, jako by se přehnali po dřevěném mostě. Šofér se otočil.

To se smál mister Stormer.

„Situace je opravdu nanejvýš vážná,“ pokračoval tišeji a vlídněji.

„Je vám známo, co prožíváme. Ve třech zemích jsou už u moci komunisté. Každý den přináší zprávy o nových sebevraždách.

Nedávno Smith, Milton… po nich Scuarfas, teď Siddors, Ubbington… Skutečná epidemie. Hrozné krize bývaly i dříve, ale život si mnoho lidí nebralo. Proč? Protože věřili, že po krizi nastane zase období rozkvětu. Teď tato víra neexistuje. Kdo přišel na mizinu, tak přišel na mizinu navždy. Nemám pravdu?“

„Vvv…“

„Tak vypadá situace a nálada. Revoluce a zkáza, nevyhnutelné jako smrt, nás všechny střeží. Nevyhnutelná záhuba.“

Stormer se odmlčel, aby si oddechl.

„K…k…kap…kap…“

Stormer nečekal, až se mu podaří se vyjádřit a znovu zahřměl: „Člověk je zoufalý, vyčerpaný, vysílený. Člověk už sahá po revolveru. A vtom přichází náš agent a říká:»Můžeme vás zachránit.

Zachovat alespoň váš život. Zajistíme vám tiché útočiště, kam se vaši nepřátelé nedostanou a kde můžete dožívat svůj život v kruhu svých blízkých, obklopeni obvyklým komfortem. Ano, bude vás to stát milióny. Co však budou platit tyto milióny zítra? Zítra se můžete probudit jako chudák a budete mít odříznuty všechny cesty k ústupu, k útěku, k záchraně…«Kolik se najde takových, kteří náš návrh zamítnou? Na příklad lady Hintonová. Ještě dva tři politické krachy, které na sebe nedají dlouho čekat a z tohoto peněžního žoku se nám posypou do rukou libry sterlingů. Budeme stavět» Noemovu archu«. Budeme stavět astroplán, desítky takových astroplánů, a nebudeme se ani dost málo starat o to, poletí-li nebo ne. Celou věc povedeme a budeme disponovat obrovskými prostředky. Konspirace zjednodušuje účtování. Člověk nemusí mít přece ani za mák smysl pro obchod, aby ocenil veškeré výhody tohoto podniku. Doufám, že jste mi teď zcela porozuměl, co to znamená objevit zlaté doly na Temži?“

Maréchal de Terlonge rozčilením dlouho supěl, frkal a konečně ze sebe vypravil: „E-e-e-e… mmmáte nnnaprosto pravdu!“

Tak se v mlhavém londýnském večeru ve tmě limusiny rodila nová akciová společnost, stvrzená krátkým, pevným stiskem ruky.

Hans Finger stál u okna kabiny. Jeho vlnité světlé vlasy a obličej na slunci planuly. Pohvizdoval si veselý pochod, udávaje takt nohou a rukou. Finger prožíval nadšení prvního letu stratoplánem.

„Život je po čertech zajímavý film, když čas a události letí jako tento stratoplán“… Hans stále zrychloval tempo pochodu… Kdyby tak bylo možné pustit ještě rychleji film života! Chytit čas za pačesy, aby se všechny hodinové ručičky začaly otáčet rychleji než vteřinové, aby listy na kalendáři opadávaly jako podzimní listí za bouře a samo slunce aby plulo po obzoru jako kometa…

Hans najednou zavrávoral, udeřil se hlavou o tenkou stěnu a vykřikl. Nebo byl také jako nějaký utopistický hrdina obdařen schopností dělat zázraky?… Slunce opsalo na nebi oblouk a schovalo se za okenním rámem.

Hans se poškrabal na zátylku, sedl si do měkkého křesla a zasmál se.

„No samozřejmě, to udělal stratoplán prudkou zatáčku. Ano, letíme třetí rychlostí, je třeba držet se jaksepatří.“ Hans se zamyslil.

Má-li být upřímný, nemohl si stěžovat na jednotvárný život.

Volby, stávky, pouliční demonstrace… Hans stačil všechno: rozhazoval se střechy ilegální letáky, kladl je do telefonních seznamů v telefonních budkách, dokázal jako stovky jeho soudruhů psát „mohykánům“ před nosem na zdi domů a na projíždějící kryté vozy protivládní nápisy, sháněl zprávy pro ilegální noviny, vypouštěl dětské balónky s proklamacemi, vztyčoval v noci na kostelních věžích rudé prapory, prodával v divadle programy a přidával k nim letáky, vynalézal desítky způsobů agitace, prchal před pronásledováním, skrýval se, převlékal se, dokonce se i maskoval a znovu vyváděl takové kousky, z nichž nepřátelé zelenali, dělníci se smáli a političtí vládcové zuřili…

Winkler zatelefonoval. Zorganizovali Zanderův útěk. Převeselý záběr, elegantní oblek „jako opravdový Angličan“. Kupé první třídy.

K švýcarské hranici autem. Pohraniční pásmo. Noc, bouře… Pátrání po soudruzích, na něž měl Winkler dopis. Bloudění… Převoz přes řeku. Neklid. Přestřelka…

Švýcarsko. Hory v okolí Wewe. Menší domek „chalet“ uprostřed jedlí, modřínů, alpských cedrů. Sníh. Osvěžující horský ledový vzduch, prosycený vůní jehličí. Práce v dílně. Zhotovení modelu astroplánu podle nákresů. Studium. Boj s integrály a diferenciály. Ve volných chvílích — lyže, vycházky po horách… Příjezd Bottona s velkými novinkami. Objednávka velkého osobního astroplánu.

Odjezd Blottona, Zandera a Winklera do jakéhosi neznámého „Stormer-city“…

Hans dostává nové úkoly: opatřit a převzít v různých evropských a amerických městech ocel nejlepší jakosti. Neustálé cesty. Je to zajímavé. Ale… Ale práce komisionáře Hansovi nesedí. Posílá Winklerovi zoufalé dopisy.

Konečně se nad ním Winkler slitoval. Přijel do Evropy, aby některé nákupy vykonal osobně a vzal Hanse s sebou.

A nyní tedy letí do toho tajemného Stormer-city. Letí i Blotton, který první poletí do stratosféry v raketě určené pro jednoho. Tu čest nechtěl nikomu postoupit.

Hans se dívá do okna. Nebe má v této výši břidlicovou barvu.

Slunce je oslnivě bílé.

Ale co se děje dole? Zahnutý, tmavě modrý štít oceánu.