Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Blottonovy pohyby a gesta byly svižné a volné. Usedl po hodině do křesla, přehodil nohu přes nohu, vyňal z náprsní kapsy tabatěrku z želvoviny s platinovým monogramem a korunkou, s hbitostí kejklíře ji přehodil z ruky do ruky, vyndal tenkou egyptskou cigaretu a zapálil si. Kořenný tabákový kouř se smísil s vůní silné francouzské voňavky. Blotton s sebou přinesl atmosféru bezstarostného miláčka Štěstěny.

„Radujte se, Zandere. Přivezl jsem vám pořádnou dávku pohonné látky. Ani jsem sám netušil, že cesta ke hvězdám vede přes oltář.“

„Přes jaký oltář?“

Blotton se znovu zasmál, ale na otázku neodpověděl. „Myslím, že teď budeme mít dost prostředků k dokončení první stratosférické rakety.“ Zanderovi zrůžověla tvář.

„Jsem velice rád. Ale tady ji stavět nebudeme. Letím dnes za svítání do Švýcarska.“

„Nepohodl jste se s» mohykány«?“ Zander přikývl. „Švýcarsko?

To je snad ještě lepší. Bude se vám tam klidněji pracovat. Dám vám šek na Credit Lyonnais. Sdělte svou adresu. V pět ráno letím do Londýna. A jak postoupila vaše práce?“

Zander rozbalil výkres a začal vysvětlovat. Blotton několik minut roztržitě poslouchal, předstíraje, že rozumí, poblahopřál Zanderovi, zanechal mu šek, pověděl několik posledních sportovních novinek a odešel.

Zander zavolal Winklera a ukázal mu šek.

„Lordu Blottonovi se zřejmě podařilo získat peníze i s nevěstou,“ řekl s úsměvem Winkler.

„Jak to, s nevěstou?“

„,Times «nedávno psaly o zasnoubení lorda Blottona s Ellen Hintonovou. Miss Ellen je neteří a jedinou dědičkou milionářky lady Hintonové. Blottonovi zřejmě otevřeli rozsáhlý úvěr.“

„Proto tedy mluvil o tom, že cesta ke hvězdám vede přes oltář!“ vzpomněl si Zander.

“Nevadí, když se teď můžeme obejít bez správkárny. Nahradí nám ji Blottonova sportovní ješitnost. Tím lépe.

Odjeďte, pane Zandere. Teď se nám práce rozjede. Jenom aby…“

„Co?“

„Jenom aby se vám podařilo šťastně se vypravit. Máte plán odjezdu připraven? Nemáte? Budu vám muset pomoci.“

A sklonili se nad mapou země, která byla kdysi jejich vlastí.

„Je všechno prostřeno? Benediktinka pro biskupa? Sherry-brandy pro sira Henryho? Bílé víno? Sýr? Keksy? A med? Jeho Excelence má ráda med — potravu poustevníků. Med není?“ Lady Hintonová zazvonila.

Vstoupila dívka, červenolící Skotka v šedých šatech, v bílé naškrobené zástěrce a s bílým krajkovým čepečkem, z něhož jí vykukovaly kadeře hustých kaštanových vlasů. Mary držela v rukou křišťálovou misku s medem.

„Zase jste zapomněla na med, Mary?“

Mary položila mlčky misku na stůl a neslyšně odešla. Hintonová ji doprovodila očima a přenesla pohled na bledou tvář své neteře.

„Proč sis dala ostříhat vlasy, Ellen?“

Dívka se dotkla štíhlými bílými prsty s dlouhými, jasně růžovými nehty svých popelavých vlasů, splývajících podél tváří v stejnoměrných vlnách účesu a tiše pravila: „Sir Henry…“

„Samozřejmě!“ pronesla s nelibostí stará lady. „Podej mi» nebe «a vezmi si knihu.“

Lady Hintonová vyšívala už pět měsíců hedvábím a zlatem květiny a cherubíny na „nebi“ na oltář kostela, jehož představeným byl biskup Job Wheeler — zpovědník lady, její starý přítel a rádce.

„Kolik je hodin?“

„Za pět minut pět.“

„Cti, Ellen.“

Neteř otevřela nazdařbůh svazek Dickense: „,Teprve tehdy pociťují šťastný stav laskavého přátelství a vzájemné náklonnosti, které jsou pramenem té nejčistší neposkvrněné blaženosti…«“

„V Hyde Parku je zřejmě opět nějaké shromáždění,“ přerušila čtení lady Hintonová naslouchajíc. Zavrtěla hlavou a tak těžce vzdychla, že se jí ňadra pod fialovými hedvábnými šaty zavlnila, až se jejich nabírání dotklo dvojité brady.

Hned poté lady Hintonová zarputile zabodla jehlu do cherubínova oka a hluboce se zamyslila.“

Kolik let už se potýká, beznadějně potýká s časem! Zprvu s každým novým funtem váhy svého tučného těla, s každou novou vráskou na obličeji — zbytečně nepřežila tři muže a nenahromadila ve svých silných rukou trojí jmění — a potom s tím novým, co vtrhlo do politického, společenského i soukromého života, až po ty podle nejnovější módy ostříhané vlasy a neslušné obleky Elleniny.

Za zlatý věk pokládala lady Hintonová dobrou starou Anglii z dob královny Viktorie, jíž byla trochu podobná a kterou se snažila napodobovat.

Svou starou vilu ve West-Endu proti Hyde Parku proměnila lady Hintonová v hrad — „můj dům — můj hrad“ — v němž chtěla přečkat nápor doby. Dvacáté století se nesmělo dostat dál než ke vchodu. Zde všechno patřilo do časů dědů a pradědů, počínaje těžkým nábytkem a způsobem života a etiketou konče.

Lady Hintonová dokonce ani v létě neotevírala neprodyšně uzavřená dvojitá okna a nařizovala zatáhnout na oknech těžké záclony, aby neviděla davy vzrušených lidí, mířících do Hyde Parku — oblíbeného místa pro různá shromáždění. Hlasy a písně, hluk a někdy i suchý praskot výstřelů však pronikaly silnými zdmi. V jejích konzervárnách — dědictví po druhém muži — stávkovali dělníci a ona musela vést nepříjemné rozmluvy s ředitelem. Pořádala-li „five o clock“, nebyly rozmluvy o politice dovoleny, nepatřily k dobrému tónu. Nicméně však vzplanuly při tomto obřadném popíjení čaje často.

Nová doba se blížila a obkličovala postupně vilu, skrytou za mříží, pod starými kaštany a jilmy.

Vnikala sem s hlukem ulice, zneklidňujícími rozhovory, příšernými novinkami… Ani staří sluhové, ani silné zdi, ani dvojitá okna, ani záclony nezachraňovaly před náporem času.

U lady Hintonové propukala skutečná mánie pronásledování. A pronásledovatelem, nepřítelem, vrahem byl čas…

„Tak čti, Ellen.“

V čtení však už pokračovat nemohly. Hodiny pomalu, tlumeně odbily pět a jejich údery jako by doléhaly ze vzdálené věže.

Ve dveřích se neslyšně objevil starý lokaj v šedé livreji s prýmky. Zastřeným stařeckým hlasem uctivě hlásil: „Doktor mister Thecker.“

Lady Hintonová se zamračila. Každý čtvrtek — den five o clocku — měl domácí lékař přijít ve čtyři hodiny čtyřicet pět minut, aby večerní návštěvu skončil do příchodu hostí. Dnes se doktor opozdil o celých patnáct minut.

„Ať vejde.“

Ve dveřích se objevila nakrátko ostříhaná hlava s šedivějícími spánky, načež se pomalu protáhla celá postava doktora — v černém, upjatém tříčtvrtečním kabátu… Tříčtvrteční kabát místo tradičního večerního smokingu! Lady Hintonová odpouštěla takový prohřešek proti etiketě Theckerovi pouze proto, že to byl „člověk z jiných kruhů“, přitom cizinec, výtečný lékař, „oběť a uprchlík před dobou“.

Ve vlasti se nepohodl s „duchem nové doby“, který tam prohlašovali za „opravdového ducha starých časů“.

Theckerův obličej byl rozpačitý a radostně vzrušený. S příkladnou jistotou prošel vzdálenost od dveří ke křeslu, které vypadalo jako trůn, pozdravil lady Hintonovou uctivou poklonou a opatrně, jako křehkou drahocennost, vzal tlustou ruku pacientky, aby nahmatal tep.