Alexander Běljajev: Skok do prázdna

„Slyšela jsem, že lékaři vynikají přesností, a zvláště němečtí!“ řekla rozvláčně lady Hintonová.

„…Šedesát šest… šedesát sedm…“ počítal Thecker údery tepu, dívaje se na vteřinovou ručičku kapesních hodinek. „Tep normální.

Promiňte, lady. Zdržely mě domácí okolnosti. Moje žena… porodila.

Chlapečka,“ Theckerovi zaplanuly oči radostí.

„Blahopřeji,“ řekla lady Hintonová přidušeně. „Byl u ní lékař?

Vaše žena měla tedy dva lékaře. A mě málem chytil jaterní záchvat… Lékařská etiketa mi byla vždycky nepochopitelná.“

Thecker přešlapoval z nohy na nohu. V duchu zuřil, ovládal se však, když si vzpomněl na novorozeně: nové otcovské povinnosti, nová zodpovědnost…

Thecker položil pacientce několik otázek a chtěl se vzdálit. Lady Hintonová však už měla přichystánu ženskou mstu: „Doufám, doktore, že neodmítnete zůstat na five o clock?

Přijdou moji staří přátelé,“ řekla s úsměvem pohostinná paní domu.

Thecker krátce vzdychl, uklonil se a sedl si na židli tváře se, jako by to bylo řeřavé uhlí. Rozhostilo se mlčení.

Aby přerušil tíživou pauzu, zajatec záludného pohostinství spustil: „Ceti jsem v novinách, že jednou v londýnské ekonomické škole vystoupil známý spisovatel. Oslovil posluchače takto:»Mnozí z mladých lidí, kteří tu sedí, budou zabiti, jiní udušeni plyny, ostatní zemřou hlady. Blíží se světová katastrofa. Civilizace hyne a není východiska. Nezbývá než postavit si archu jako Noe…«„Lady Hintonová pustila vyšívání do klína. Zbledla a v očích jí bleskl hněv.

„Ušetřte nervy své pacientky, mister Thecker!“ Vstoupil sluha.

„Jeho jasnost baron Maréchal de Terlonge a Jeho Excelence komerční rada mister Stormer.“

Nelibost na tváři lady Hintonové byla vystřídána obvyklou maskou laskavosti.

Vstoupil Maréchal de Terlonge, francouzský bankéř s temnou minulostí, který ve válce zbohatl a koupil si titul barona. Bylo mu k padesátce, vypadal však jako dokonalá ruina. S ním se objevil širokoramenný, silný stařec s tváří červenou jako řezník.

Baron se dobelhal ke křeslu, políbil lady ruku a se značným koktáním pravil: „Ddovolte mi, eeee… abych vám pppředstavil svého společníka a přítele mistera St… St… St…“

„Stormer!“ vybuchl tlouštík, podávaje paní domu, která sebou trhla, roztažené tlusté prsty.

„Jeho Excelence pan biskup!“ ohlásil lokaj.

Vstoupil biskup Job Wheeler, zdravý muž silnější postavy s ušlechtilou ruměnou tváří. Jeho rozzářené oči a šťavnaté rty se usmívaly.

Hned za biskupem se objevil profesor filosofie Schnierer.

Nechápavě se rozhlédl, jako by se sem dostal omylem, usmál se jako dítě, které poznalo známé tváře, vztáhl obě ruce a zamířil k lady Hintonové.

Když si vyměnili pozdravy, usedli všichni k čajovému stolku. V tom okamžiku se před hlavním vchodem ozvalo hlasité zahoukám automobilu. Lady Hintonová se nespokojeně zamračila — „nejpozději ze všech!..“ — a Ellen nepatrně zrudla. Poznala klakson Blottonova automobilu.

Během dvou minut vcházel už lord Blotton do salónu v černém smokingu, v moderní vestě a vázance, blýskaje monoklem. Byl navoněný, hladce oholený. „Nepřišel jsem pozdě? Buďte zdráva, tetičko!“ oslovoval tak lady Hintonovou, která byla jeho vzdálenou příbuznou.

Jakmile si všichni sedli ke stolu, zavedla lady řeč na oblíbené téma o úpadku mravů, o zkaženosti mládeže, o současných knihách, „které nelze dát do rukou dobře vychované dívce“, o nedostatku patřičné úcty k autoritám a starším…

„Povězte mi, drahý barone,“ obrátila se na bankéře, „„slyšela jsem, že jste k nám přijel dobývat anglické zlato? Chcete vyčerpat naši zlatou pánev?“

Bankéř zkřivil obličej.

„E… e… e… na to jsem ppříliš sslabé čerpadlo, lady. Sse stejným úspěchem bych mohl vyčerpat Atlantický oceán.“

Lady Hintonová nerada přijímala tohoto kariéristu ve svém domě, avšak na naléhání svého právního poradce Smiggerse, který spravoval její záležitosti a jednal s bankéřem o důležitých věcech, se k němu chovala vlídně.

Lady Hintonová jakožto pohostinná paní domu nezapomněla ani na starého filosofa.

„A kdepak máte vaši rozkošnou dceru, mister Schnierere?“

„Jak? Co?“ zeptal se profesor, jako by se právě probouzel ze sna.

„Amelie? Ano. Je na fotbalovém zápase! Jakže? Fotbal! Ano!“

Pohroužil se znovu do svého obvyklého zahloubaného stavu.

„Je mi velice líto,“ protáhla lady, přestože byla v duchu ráda; dávala přednost mužské společnosti, a kromě toho ji na Amelii mnohé popuzovalo.

„Doktor Thecker mi vypravoval hrozné věci,“ pokračovala, obracejíc se už ke všem a dívajíc se úkosem na Theckera, „o tom, jak jeden náš významný spisovatel předpovídal zánik civilizace. Cožpak je to možné?“

Thecker seděl jako na jehlách. Myslel na svou ženu a novorozeně a ustavičně přemýšlel o tom, jak by vstal, odporoučel se a odešel, neodhodlal se však k tomu.

Když Schnierer zaslechl své oblíbené téma, proměnil se nenadále ze zahloubaného Buddhy v plamenného řečníka.

„Zánik civilizace!“ zvolal, blýskaje očima a zvyšuje hlas pokračoval: „Ano, civilizace zaniká! Je předurčena k zániku a hubí ji stroj, ta železná nestvůra. Pán země se stává otrokem stroje. Nutí nás, všechny bez výjimky, ať to víme a chceme nebo ne, jít po své cestě.

Zběsile se ženoucí vůz vleče za sebou poraženého vítěze, dokud nezahyne… Lidské bytosti, které je tak pečlivě pěstovaly, se probudily a octly se v obklíčení nové rasy divokých a nebezpečných zvířat, která jim vládnou…“

Schnierer už nemluvil, ale ječel, mávaje svraštělou pěstí: „Musíme ještě více zkrotit vědu, zastavit racionalizaci, umlčet techniku, potlačit vynálezy, jinak je zánik civilizace i náš zánik nevyhnutelný… Ještě šálek čaje, silnějšího, dovolíte-li,“ skončil náhle.

Ellen nalévala mlčky čaj, pokukujíc nenápadně po ženichovi.

Toho však více zajímaly likéry, doléval horlivě biskupovi, jehož tvář zářila pozemskou blažeností.

„Mm… mmáte pravdu, profesore,“ namítl bankéř, „techniku je třeba držet pevně na uzdě. Civilizaci však neohrožují jenom ssss… stroje. Existují daleko nebezpečnější, zákeřnější a nemilosrdnější zvířata…“

„Komunisti!“ vykřikla lady Hintonová.

Jako by sem zavanul listopadový chlad, ačkoliv byl srpen.

Společnost u stolu zneklidněla. Všichni začali mluvit najednou a v mžiku zapomněli na etiketu. Tváře byly plny nenávisti, hněvu a strachu. Slovo bylo proneseno. Jméno společné nemoci, která ve všech hlodala, kalila a otravovala radost ze života a vyvolávala hrůzné sny, bylo vyřčeno…

Každý spěchal ulevit své duši, vypovědět to, čím už dávno překypovalo jeho srdce. Každý mluvil jinak, ale o jednom a tomtéž: o prokletých komunistech, ničitelích kultury a civilizace, fanaticích.

Hovořilo se tu o všem: o revolucích ve třech státech, o „znárodnění žen“, o Kominterně, o dumpingu, o boření kostelů, o hladu…

Společnost. lady Hintonové nebyla dosud nikdy tak jednomyslná, tak upřímná ve vyjadřování citů a myšlenek. Nikdy nezněla u stolu tak harmonicky symfonie nenávisti a zvířecího strachu před brzkou revolucí.

„Rudá zvěř“ — což nevyhrožují lady Hintonové, že jí vezmou vše: titul, moc, postavení, bohatství?