Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Z ruského originálu Vlastělin mira, vydaného nakladatelstvím Molodaja gvardija, Moskva 1957, přeložila Josefa Rákosníková.

Obálku a grafickou úpravu navrhla Markéta Prochová. V roce 1970 vydalo Lidové nakladatelství

„Nestříkejte mi na šaty, pane Stirnere, copak neumíte veslovat?“

„To známe, když se ženy vypravují na výlet po řece, oblečou se určitě tak, že kapka vody to jejich oblečení zničí. Stopy po vodě nezmizí a na šatech navždy zůstane skvrna.“

„To máte z povídky Jeroma Klapky Jeroma „Tři muži ve člunu, o psu nemluvě“?“

„Jste na mou duši sečtělá, slečno! Nemohu za to, že to Jeroma postřehl dřív než já. Co je pravda, to je pravda, i když v naší loďce nejsou cestující čtyři, ale pět.“

„My přece jsme čtyři,“ ozvala se ze své lavičky Ema Fitová.

„Rozkošná zlatovlasá panenko, čtvrtým Jeromovým cestujícím v loďce byl pes, prvním tady je můj Falk.“

„Proč prvním?“

„Protože je geniální. Falku! Přines kapesník slečny Fitové, vidíš, upustila ho.“

Falk, krásný bílý setr, hbitě vyskočil a aportoval kapesník.

Všichni se zasmáli.

„Tak vidíte!“ prohodil samolibě Stirner. „Slečno Glucková, nechtěla byste se za mě provdat? Otevřeli bychom si kočovný psí cirkus. Já v zrzavé paruce klauna bych předváděl zázraky drezúry a vy byste seděla v pokladně. Jen si představte tu idylku: obecenstvo se k nám hrne, v pokladně šustí bankovky… A po představení hodujeme u stolu ve společnosti nejlepších a nejoddanějších čtyřnohých přátel. Skvělé! To by bylo mnohem zajímavější než pracovat u Karla Gottlieba.“

„Děkuji vám, ale kočovný život mě neláká.“

„Hm. s vaším kapitálem jsem pro vás příliš bezvýznamná partie, že?“

„S mým kapitálem?“ nechápavě se ptala Elsa Glucková.

„Co se divíte? Tváříte se, jako byste o svém kapitálu nevěděla. Vaše báječné vlasy Tizianovy Venuše. Je to přece původní barva, ne? Netvařte se tak pohoršeně, vždyť vím, že ano. Ale Tizianovy ženy, abyste věděla, si barvily vlasy zvláštní látkou, někde dokonce zůstal zachován její recept. Tak vidíte, světové krásky, které inspirovaly Tizianův štětec, uměle vytvářely to, co vám štědrá příroda dala bez receptu. A vaše modré oči, bezedné jako nebe! Ty přece nejsou uměle přibarveny?“

„Dejte pokoj!“

„A vaše zoubky jako perlový náhrdelník…“

„Pak následuje popis korálových retů, že? Člověk by si myslel, že nejste tajemník nudného bankéře, ale klenotnický agent. A to já se vám tedy, vy protivo, pomstím za takové poklony. A vaše tvář, vaše dlouhé vlasy, vás dlouhý nos, vaše dlouhé ruce, ty jsou přece původní, ne?“

„A vám se víc líbí to, co je kulaté? Taková kulaťoučká tvář, jako má Otto Sauer? Kulaťoučké oči a snad i zakulacený kapitálek za deset let.“

„Jste nechutný,“ řekla nelibě Elsa Glucková.

„Jen prosím vás nepočítejte peníze v cizí kapse,“ ozval se Sauer, právní poradce bankéře Gottlieba. Sauer měl při rozhovoru Stirnera s Elsou nepříjemný pocit a mlčky čeřil dlouhými vesly vodu, narůžovělou v paprscích zapadajícího slunce.

Stirner si uvědomil, že přestřelil, a začal mluvit vážněji.

„Promiňte, nechtěl jsem nikoho urazit. Chtěl jsem jen říci, že v lásce jako ve všem ostatním, existuje jeden a týž zákon boje o život: vítězí silnější. Jeleni bojují na smrt, a rohatá čtyřnohá samice náleží vítězi. A kdo je silnější v naší společnosti? Ten, kdo má kapitál.“

„Představte si, slečno,“ obrátil se Stirner k Else, „kdybych byl najednou bohatý jako Krésus, ne, ještě bohatší, třeba jako náš vážený šéf Karel Gottlieb — pak by jistě má tvář už nebyla v očích žen tak dlouhá?“

„Ještě delší!“ zasmála se Elsa.

Ech! To je proto, že s vaším bohatstvím krásy si můžete i mezi Gottlieby volit podle svého vkusu. Ale co si máme počít my, páriové, různí ti tajemníci a tajemníčkové, kteří stojí blízko hodovního stolu a mohou jen sbírat drobty a polykat sliny při pohledu na ty, co žijí v nadbytku.“

„Jak nepěkných slov používáte, pane Stirnere,“ vmísila se do hovoru Ema Fitová.

„Promiňte, dám si už opravdu pozor na jazyk. Poctivost,“ pokračoval Stirner, „to je naše vada. A té využívají ti, co nám vládnou. Heine kdysi řekl, že poctivost je krásná, jsou-li poctiví všichni kolem a mezi nimi jediný já podvodník. Ale protože všichni kolem — o přítomných nemluvím — jsou podvodníci, pak je k získání štěstí zřejmě třeba,“ významně pohlédl na Elsu Gluckovou, „stát se tak velkým podvodníkem, aby všichni ostatní podvodníci budili dojem počestných lidí.“

„Pane Stirnere, dnes bavíte dámy nějak nevhodně,“ zasáhl do hovoru Otto Sauer. „Vaše žertování už zachází příliš daleko.“

„Prosím?“ otázal se nepřítomně Stirner, pak náhle svěsil hlavu a zmlkl. Jeho tvář zestárla, hluboká vráska mu rozryla čelo. Vypadal, jako by se zahloubal do řešení obtížného problému. Falk mu položil tlapku na koleno a upřeně se mu díval do tváře.

Stirner držel nehybná vesla, s kterých ustavičně stékaly kapky vody, v paprscích zapadajícího slunce rudé jako krev.

Elsa Glucková se zahleděla na Stirnerovu náhle zestárlou tvář, pojednou se zachvěla, a jako by hledala pomoc, upřela svůj pohled na Sauera.

Tu Stirner prudce udeřil vesly o hladinu, odhodil je a rozesmál se.

„Poslyšte, slečno Glucková, co kdybych se tak najednou stal nejmocnějším člověkem na této zemi? Kdyby mě všichni poslouchali na slovo, na pouhý pokyn, jako mě poslouchá Falk? Falku! Vpřed!“ zvolal a hodil do vody bičík.

Falk jako šipka skočil přes palubu. „Takhle! Kdybych se stal pánem světa?“

„Víte, pane Stirnere, vy máte mladý obličej, ale hrozně staromódní. Takové obličeje vídáme na fotografiích v rodinných albech. Říká se o nich: „A tohle je dědeček zamlada.“ Vy jste taky takový „dědeček zamlada“. Ne, role Napoleona by vám opravdu neseděla. Z vás by ještě tak mohl být burzovní napoleónek.“

„Tak je to tedy! Pak vám ovšem odnímám korunu, palác, zlatý kočár, briliantový náhrdelník, pážata a dvorní dámy. Zbavuji vás své milosti. A abyste věděla, vůbec vás nemiluju. Nemyslete si, že jsem chtěl vykonávat hrdinské činy jako středověký rytíř jen proto, abych byl hoden vaší ruky a vašeho srdce. Vůbec ne! Jste pro mě jen měřítkem mých úspěchů, nic víc.“

„Ale?. Radši hezky veslujte, musíme už domů.“ Stirner vtáhl do loďky mokrého Falka; pes se oklepal a všechny kolem sebe postříkal.

„Tak, a máte po šatech,“ zažertoval Stirner a rázně se opřel do vesel.

Loďka rychle plula po proudu. Slunce se schovalo za lesem. Na horním toku řeka ještě zářila jako roztavené zlato, ale kolem loďky už uléhaly modré stíny. Ema si přehodila přes ramena huňatý šátek.

Mlčeli. Zrcadlová hladina řeky byla nehybná, jen tu a tam se na ní mihla třpytivá rybka.

„To jsem nevěděl, že jste tak ctižádostivý, pane Stirnere,“ přerušil mlčení Sauer. „Řekněte mi, proč jste se tehdy vzdal své vědecké kariéry a přešel k nám, mezi obyčejné Gottliebovy zaměstnance? Nemýlím-li se, pracoval jste dost úspěšně na výzkumu mozku, a dokonce jsem v tisku četl několik zpráv o vašich úspěšných pokusech. Jak se jmenuje ta mladá věda, kterou jste se tehdy zabýval? Reflexologie, že?“