Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Nebojte se, Řípo. Máte mé slovo, že.“

„Ne ne, ani za nic neotevřu. Ale takhle, hm.“ a muž snížil hlas — „kdybyste se odtud dostal sám, pak bych s tím neměl nic společného.“

„Jak bych se odtud dostal?“ Řípa začal šeptat:

„V levém rohu kajuty, asi ve výši lidské postavy, je otvor, zakrytý dýhovou deskou. Odtrhněte desku, no a. mimochodem, naproti je Simpkins.“

Řípa nestačil ani domluvit, a Gatling už horečně šátral rukama po stěnách, našel desku a rychle ji urval. Do cely pronikl paprsek světla. Gatling se vzepřel rukama a prolezl úzkým okénkem do setmělé chodby, jež ústila na palubu. V protější stěně bylo stejné okno, zabité dýhou. Že by tam byl Simpkins? Gatling odtrhl dýhu, a brzy skutečně vyhlédla z okna udivená detektivova tvář.

„Polezte rychle odtud! Čertví, co to je! Člověk aby tahal z vězení svého vlastního žalářníka! Jak jste neohrabaný! Držte se mne za ruku! Nu tak! Jdeme!“

Gatling provázený Simpkinsem vstoupil do sálu právě v okamžiku, kdy Sleyton natahoval ruku k miss Kingmanové. Sálem to zašumělo, pak se rozhostilo vyčkávavé ticho. Gatlingův zlověstný pohled sliboval přítomným, že se tu odehrají zajímavé události.

„Jak dopadly volby?“ zeptal se hlasitě na prahu místnosti. Sleyton sebou trhl. V tváři mu znatelně zacukalo, ale za okamžik se zase ovládl. Otočil se ke Gatlingovi, ukázal na Vivianu a řekl klidně; „Přišel jste pozdě. Bude po právu mou ženou!“

„Prostestuji. Vy jste mě a Simpkinse zbavil nezákonně svobody, abychom se nemohli voleb zúčastnit.“

„Žádné řeči.“

Ale dav už začínal reptat. V té chvíli Gatling poprvé zpozoroval, že Sleyton má svou partu, která je ochotná ve všem ho podporovat, ale že má i nepřátele. A právě oni volali, že i noví příchozí se musí zúčastnit „konkursu!“

„Dobře!“ vykřikl Sleyton, „prodloužíme naši soutěž!“ a zvedl zaťaté pěsti ke Gatlingově tváři. „Chcete, abychom změřili své síly?“

„Dokonce na tom trvám!“

Dav spokojeně zahučel.

„Na palubu! Na palubu!“ volaly hlasy.

Všichni vyšli na palubu. Vyznačili kruh. Soupeři svlékli blůzy a vyhrnuli si rukávy. Stařík Bocco převzal úlohu rozhodčího. Ostrované se zatajeným dechem sledovali každé hnutí protivníků.

Když zazněl signál, sešli se oba muži uprostřed kruhu. Gatling prudce zaútočil. Sleyton ho metodicky a jaksi malátně odrážek Ze zástupu se ozývaly poznámky. Diváci v žáru nadšení začínali boxerům tykat.

„Šetři síly, Gatlingu! Vidíš přece, že je Sleyton chce z tebe vyždímat, a pak tě dorazit!“

„Zbrklostí nic nezískáš!“

„Sleyton vyhraje! Náš Fergus je chlapík! Oho! To byla rána.“ Čím urputnější byl boj, tím ostřeji se projevovalo smýšlení dvou nepřátelských táborů. Hloučky se nepozorovaně rozestupovaly. „Sleytonovci“ zůstali vzadu. Zápal diváků dosáhl takového stupně, že dav opakoval všechna gesta borců, jako baletní sbor opakuje pohyby tanečního mistra.

Gatling se v první chvíli skutečně unáhlil, neboť měl příliš vypjaté nervy. Ale po několika chybách začal bojovat s větší rozvahou. Zato Sleyton se rozohnil, když obdržel od protivníka několik pořádných úderů. Teď se nervové napětí obou soupeřů vyrovnalo, a daly se posoudit jejich, bojové zvláštnosti.

Sleyton byl fyzicky silnější, těžší. Gatling se mu váhou a silou nevyrovnal, zato však byl neobyčejně mrštný a bleskurychle se pohyboval. Sleyton útočil méně často, ale citelněji. Gatling zase řadou nečekaných úderů mátl protivníkovy úmysly. Výsledek zápasu byl nejasný. Bocco ohlásil přestávku. „Sleytonovci“ popadli Ferguse, usadili ho, svlékli mu košili a začali ho důkladně masírovat ručníky. Druhá skupina starostlivě obstoupila Gatlinga.

Po přestávce boj pokračoval s ještě větší zuřivostí. Napětí diváků dostoupilo vrcholu. Nezúčastněnému pozorovateli se mohlo zdát, že neboxují dva lidé, ale celé osazenstvo ostrova. Všichni věrně napodobovali pohyby zápasících, dělali výpady, odskoky, přískoky. hned se nakláněli do strany, hned se zase vrhali hlavou proti břichu neviditelného nepřítele.

Boj se chýlil ke konci, tentokrát rozhodně ne v Gatlingův prospěch. Zdálo se, že Sleyton je neporazitelný. Čerpal sílu z jakýchsi skrytých zásob energie a zasazoval teď rány s neochvějnou tvrdošíjností. Gatlingovo pravé oko zalila obrovská krevní podlitina, rozbitá ústa mu krvácela. Několikrát jako mrtvý klesal na palubu, avšak s nesmírným vypětím vůle znovu vstával, aby utržil novou ránu. „Sleytonovci“ už oslavovali vítězství řevem a pískáním.

Ale tu Gatling sebral všechny síly, vrhl se na Sleytona a zasadil mu takovou ránu do čelisti, že Sleyton jenom zvrátil hlavu a svalil se na zem. Když se namáhavě zvedl, začal ustupovat a couvat k zábradlí; snažil se získat několik vteřin, aby si odpočinul a mohl znovu zaútočit. Ale Gatling jako maniak, s nepříčetným, široce rozevřeným pravým okem, přitiskl ho k zábradlí a dal mu tak strašnou ránu do kořene nosu, že Sleyton zatřepal nohama ve vzduchu a sletěl přes palubu. Výkřiky hrůzy i nadšení, uštěpačné poznámky, chechtot, potlesk — všechno se slilo v divoké kakofonii.

„Sleytonovci“ honem lovili ze zelených řas svého povaleného boha.

Když se Fergus objevil na palubě, uvítal ho nový nával křiku a smíchu. Promočený a ovinutý řasami, podobal se utopenci, který strávil dobrých čtyřiadvacet hodin ve vodě.

Obličej měl napuchlý a zkrvavený. Přesto se Sleyton snažil zachovat důstojnost.

Vrávoravým krokem přistoupil ke Gatlingovi a podal mu ruku:

„Zvítězil jste — je vaše!“

Gatlingova odpověď všechny překvapila:

„Ne, není moje! Rozhodně se nechci násilím vnucovat a stát se jejím mužem jen proto, že jsem vám zdařile narazil nos!“ Dav ztichl, čekal, co bude dál. Sleyton zrudl:

„Hrom do toho! Skončí tohle někdy? Tak dost! Slečno Kingmanová! Jako gubernátor ostrova nařizuji, abyste si okamžitě zvolila manžela, nebo nechám losovat!“

„Los! Los!“ zakřičel dav.

Viviana se zachvěla, nejistě postoupila ke Gatlingovi a podala mu ruku: „No konečně!“ řekl Sleyton s kyselým úsměvem a šel jí blahopřát. „Slečno Kingmanová,“ zašeptal jí Gatling do ucha, „jste úplně volná, nedělám si na vás žádné nároky. Neodvažuji se pomyslit, že byste spojila svůj život s osudem. zločince,“ dodal ještě tišeji.

„Prokletá prkna, jak vržou! Nezakopněte, pane Gatlingu! Podejte mi ruku. Znám cestu jako své boty. Vždyť se po „ulicích“ zdejšího ostrova toulám už dvě desítky let. Jak ten čas letí…! Dvacet let!“ Gatling zaslechl, že Řípa smutně povzdechl. Byla mrtvá noc. Hvězdy nesvítily. Už druhý den zahalovala celý ostrov neproniknutelná mlha. Bylo slyšet, jak sebou ve vodě mrskají ryby, občas jako by někdo zasténal. Kdesi hluboko v lodních prostorách šramotila krysa, hledající zrní. Poutníci se zvolna, po hmatu prodírali kupředu. Čas od času k nim doléhalo kvílivé kůů-va, kůů-va, vzdáleně připomínající křik výra. „Co je to?“ zeptal se znepokojeně Gatling. Řípa znovu těžce vzdychl.

„Čertví co! Nikdo nemá ponětí, kdo to pláče a sténá po nocích. Naši říkají, že duše zahynulých bloudí ve tmě a naříkají. Já té hlouposti nevěřím. Ale jiní tvrdí, že to dělá nějaké mořské zvíře, které žije ve zdejších místech.“