Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Gatling si vzpomněl, jak se na palubu jejich parníku dostala stvůra, žijící zřejmě v mořských hloubkách.

„Všechno je možné!“ odpověděl Řípa. „Ale není vyloučeno, že se vám to jen zdálo. Zdejší mlha často působí závrať.“

„A co stopy na palubě? Všichni jsme je viděli!“

„Možná. možná. Sedneme si a trochu si odpočinem, pane Gatlingu.

Zatracená záducha…!“

Usedli na palubě stařičkého parníku.

„Teď už je to blízko. Jedna briga, dvě fregaty, ještě jeden kolový parník, a jsme u cíle.“

„Byl jste někdy na té ponorce?“

„Nejednou, a mluvil jsem také s německým námořníkem, který se na ní plavil. Zrovna loni umřel na kurděje. Nejsem odborník, ale námořník tvrdil, že všechna lodní zařízení jsou neporušená a ponorka se prý může opravit.“

„Ví o tom Sleyton?“

„Myslím, že ví. Copak vás právě na ní nechtěl dopravit k Azorským ostrovům?“

„Proč ji tedy nepoužil sám, aby se dostal z těchto zoufalých míst?“

„Lidé si u nás šeptají, že Ferguse na pevnině už dávno čeká šibenice. Z toho plyne, že Ostrov ztracených lodí je pro něj nejvhodnějším místem, protože nemusí mít strach, že ho tu někdo najde. Já bych odtud letěl jako na křídlech! Sleyton je hrubec a despota. Doslova nás tu zotročil. Co je to za život, nechat si na stará kolena vyrážet zuby a živit se jen rybami! A já měl tak rád dobré jídlo. ach, hrozně rád…! Aspoň ještě jednou v životě se naobědvat jako člověk…!“ Umlkli, každý přemýšlel o svých věcech. Poté, co Gatling zvítězil nad Sleytonem, když ho „veřejně zostudil“, jak se říkalo na ostrově, a vyrval mu z rukou miss Kingmanovou, byl „odsouzen k smrti“; a Gatling to věděl. Sleyton čekal jenom na příležitost; chtěl se zbavit soupeře tak, aby sám zůstal stranou a nepopudil proti sobě Vivianu ještě víc. Gatlinga mohl zachránit jen útěk. Ale jak odtud utéci? Vor ani loďka se v zelené kaši mořských řas nemohly vůbec pohybovat. Řípa ho přivedl na myšlenku prchnout na německé ponorce.

Nejpřísnější tajnosti připravovali útěk. Spiknutí se zúčastnili kromě Gatlinga a Řípy i Viviana, Simpkins, Řípová žena a tři námořníci, kteří dovedli jakž takž zacházet se stroji. Zbývalo jen uvést loď do pořádku. „Tak co? Jdem!“

„Ach jo, jdeme!“ odpověděl odevzdaně Řípa a vykročili. Loď byla opravdu poměrně v pořádku. Něco zrezivělo, něco potřebovalo opravit. Ale všechny hlavní součásti zařízení byly celé. Byl tu dokonce i radiotelegrafický přístroj.

Začala práce na opravě ponorky, ale postupovala velmi pomalu. Lidé se musili s největší opatrností krást za noci oklikami kolem gubernátorovy rezidence, kde stála stráž, pracovat do úsvitu, a hodinu před rozedněním být opět zpátky.

Ponenáhlu však loď opravili a zásobili ji konzervami, chlebem a vínem. Ale dva dny před odplutím došlo k nemilé příhodě. Gatling ponořený do práce se poněkud opozdil. Když se vracel zpět s dvěma námořníky, potkali ostrovany ze Sleytonovy party, kteří šli za rozbřesku lovit ryby. Pohlédli nedůvěřivě na Gatlinga a přešli. Nebylo pochyb, že Sleyton se ještě dnes dozví o Gatlingově noční procházce ve společnosti dvou námořníků a že učiní příslušná opatření. Bylo třeba jednat bez prodlení.

Gatling se rozhodl okamžitě informovat účastníky spiknutí. Nařídil, aby se ozbrojili (na to pamatovali předem) a odešli k ponorce. Ostrov se probudí nejdřív za hodinu. To stačilo. Za dvacet minut byli uprchlíci pohromadě.

S bezděčným vzrušením nastoupili cestu k lodi, jež měla být jejich spásou.

Už dříve ji dopravili na místo poměrně málo zarostlé řasami, kde se mohla ponorka pohroužit do vody. U starého parníku stál neveliký vor.

Uprchlíci měli za sebou už dvě třetiny cesty, když zpozorovali, že jsou stíháni. Pronásledovatelé se blížili směrem od nejvyšší fregaty a slézali už po šikmém můstku. Museli spěchat.

Řípa a jeho ctěná polovička klesali únavou, jak doháněli své mladé společníky. Z paluby na palubu — nahoru dolů, nahoru dolů — po vratkých přechodech běželi Gatling, miss Kingmanová manželé Daudetovi, Simpkins a tři námořníci.

Gatling pustil všechny napřed a pozdržel se u lávky spojující trosky karavely s prastarým parníkem. Přešel, zlámal prkna a naházel je do vody. Tím se mu podařilo zdržet pronásledovatele, kteří odtud musili běžet oklikami.

Bylo slyšet, jak Sleyton v čele ostrovanů hlasitě kleje u zničeného přechodu.

Uprchlíci získali čas, aby mohli s vorem odrazit od břehu k ponorce. Ale plavba pokračovala hrozně pomalu. I když tu moře nebylo příliš zarostlé, přece jen sargasy zachytávaly vor a nezbývalo, než co chvíli zastavovat a rukama uvolňovat cestu.

Sotva vor přeťal polovinu vzdálenosti, pronásledovatelé doběhli k místu, odkud uprchlíci odrazili.

„Vzdejte se! Hned se vraťte, nebo nikoho nenechám naživu!“ křičel od „břehu“ Sleyton a mával puškou nad hlavou.

Místo odpovědi mu jeden z námořníků pohrozil pěstí.

„Počkej, pse!“ zařval Sleyton a vystřelil. Kulka se zaryla do voru.

Rozpoutala se přestřelka.

Ostrované měli výhodnější postavení. Chránili je stěžně a trosky lodí, zatím co vor bylo ze všech stran vidět.

Mezi pronásledovateli byli všichni obyvatelé ostrova. „Hospodine!“ zvolala stařena Řípová. „Koukejte, slečno, i Maggie Floresová se přivlekla se svým děckem; vykukuje tamhle přes okraj paluby, vidíte.?“

Sleyton cosi nařídil, část ostrovanů seběhla k vodě a začali narychlo sbíjet vor. Zasypal je déšť kulek. Jeden muž sletěl do vody. teď další rozhodil rukama a s nářkem vylézá na palubu rybářské bárky. Uprchlíci zatím vyvázli bez pohromy. Ostrované odvykli střelbě a nezasahovali cíl. Kulky padaly kolem voru a rozstřikovaly slané krůpěje do všech stran. Brzy však byl jeden z námořníků raněn do nohy. Další kulka provrtala lehký šál, vlající na hlavě miss Kingmanové. Gatling nařídil, aby si ženy lehly. Z ostrova už odplouval vor s pěti ozbrojenci. Uprchlíci z posledních sil pádlovali hrubě přitesanými vesly. Konečně dostihli ponorku s vyčnívající kupolí a můstkem na povrchu. Gatling skočil na loď, otevřel poklop a spustil ženy.

Vté chvíli mu kulka projela ramenem. Pobledl silným krvácením, ale nepřestával udílet příkazy.

„Prokletý Sleyton!“ zvolal irský námořník při pohledu na Gatlingovu ránu. „Ale počkej, já tě pohostím! Tumáš!“ Pozorně zacílil a vystřelil.

Fergus pustil zbraň z ruky a padl. Hruď se mu zbarvila krví. Bylo vidět, že volá Maggii, která se k němu sklonila a podávala mu děcko. Sleyton se dotkl slábnoucí rukou hlavy dítěte a říkal cosi Maggii i Floresovi.

Ale uprchlíci neměli čas pozorovat scénu dál, neboť pronásledovatelé z voru už přistávali k ponorce. Ve chvíli, kdy se poklop zavřel za posledním utečencem, jímž byl Gatling, ostrované vylézali na můstek. Loď se zachvěla a začala se rychle ponořovat. Zmatení pronásledovatelé ztráceli půdu pod nohama, plácali sebou ve vodě, zaplétali se do mořských řas a s námahou šplhali na vor. Ponoření ponorky uvítala celá posádka mohutným „hurá!“ Poslední nebezpečí minulo, mechanismus fungoval bezvadně. Jasné elektrické světlo zalilo kajuty. Motor pracoval bez poruch. Plíce mohly konečně volně dýchat! Ale nebylo kdy oddávat se radosti. Ranění potřebovali ošetřit. Viviana a stařenka Řípová převzaly úlohu ošetřovatelek. Námořníkovi obvázaly nohu, Gatlingovi rameno. Gatlinga dostaly na lůžko jen s velkým úsilím; zimnice jím třásla, rameno oteklo a bolelo; přesto však chtěl osobné řídit loď.