Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Vstříc jim přicházel kapitán; cestující je obklopili v těsném kruhu. Simpkins jako stín profesionálním pohledem sledoval Gatlinga. Co měl dělat? V návalu velkodušnosti a pohnutí nad vlastním hrdinstvím slíbil Gatlingovi ještě než vstoupili na parník, že pomlčí o jeho totožnosti a navrhl mu, aby utekl, jakmile parník dorazí do nejbližšího přístavu.

Ale Gatling, ten nepochopitelný člověk, stroze a zasmušile řekl: „Konejte svou povinnost,“ jako by mu na ničem nezáleželo. Konec konců, deset tisíc dolarů se neválí na ulici a Simpkins už stačil cosi kapitánovi pošeptat.

Námořníci z ostrova, odvyklí lidem, plaše se krčili stranou. Pan Řípa celým svým vzezřením se snažil dokázat, že je něco jiného, než ti umazanci, ačkoliv nevypadal o nic lépe než oni. Dovedl zachránit svou děravou buřinku, a teď si ji pošinul do čela s tváří dandyho. Zatím co vyptávání nebralo konce, bystrý zrak tajného stačil zachytit v novinách jednoho z cestujících čísi portrét. Simpkins požádal o noviny. Zběžně přelétl zprávu, ale vtom vykřikl, přistoupil ke Gatlingovi a miss Kingmanové, stojící vedle a vytáhl z kapsy pouta. S profesionální hbitostí navlékl jeden náramek Gatlingovi, druhý Vivianě a spoutal tak jejich paže.

Všichni se podivili. Ale Simpkins otevřel noviny a hlasitě četl:

TAJEMNÁ VRAŽDA DELLY JACKSONOVÉ.

V těchto dnech se zcela neočekávaně vysvětlilo tajemství kolem vraždy slečny Delly Jacksonové, z níž byl obviněn Reginald Gatling. V Lorrobiho bance zjistili, ze v nedobytné pokladně chybí značná částka peněz. Protože jeden z klíčů od pokladny měl bankéřův syn, který v poslední době vedl krajně rozmařilý život, padlo podezření na něho a byla u něho provedena pečlivá prohlídka. Uloupené peníze se nenašly a jeho účast na krádeži se neprokázala, padly při prohlídce do rukou vyšetřujících orgánů dokumenty, usvědčující mladého Lorrobiho, že zavraždil svou nevěstu, slečnu Jacksonovou. Našli u něho dopis, v němž Della kategoricky odmítá provdat se za Lorrobiho, když zjistila některé podrobnosti o jeho soukromém životě. Mladý hejsek si nepředloženě psal deník, v němž podrobně líčí historii svého zločinu. Uvedený dopis obdržel v den vraždy. Věděl, že má v Gatlingovi soupeře, a dávno už ho špehoval, používaje úsluh podplacené komorné, která mu řekla také o chystané schůzce. V domnění, že skutečnou příčinou Dellina odmítnutí je její láska ke Gatlingovi, Lorrobi se v záchvatu žárlivosti rozhodl dívce pomstít. Přišel na schůzku dřív než Gatling, na místě slečnu Jacksonovou zabil a skryl se nikým nezpozorován. Lorrobi se k vraždě přiznal. Shodou okolností tak div nezahynul jako oběť justičního omylu Reginald Gatling, jehož nevina je nyní úplně prokázána. Bohužel, Gatling pravděpodobně zahynul při ztroskotání parníku Benjamin Franklin.

„Tohle je Gatling!“ vzkřikl Simpkins, když dočetl noviny. „Ale abych se za ním nehonil zbytečně, když se mne už tolik namořil, rozhodl jsem se ho odsoudit k doživotní ztrátě svobody. se slečnou Kingmanovou, nemá-li ona nic proti tomu.“

Bylo vidět, že nemá.

Obecenstvo uvítalo přísný rozsudek bouřlivým potleskem.

Starý Kingman měl nesmírnou radost z dceřina návratu. Už ani nedoufal, že ji kdy uvidí, neboť Viviana byla v seznamu cestujících, kteří zahynuli při katastrofě parníku. K dceřině sňatku se stavěl příznivě. Jen při seznámení se Gatlinga krátce zeptal: „Zaměstnání?“

„Inženýr,“ odpověděl Gatling.

„Dobrá. Totiž.“ zamyslil se a dodal: „V Evropě myslím panuje přesvědčení, že my, američtí boháči, sníme jen o tom, abychom provdali své dcery za zkrachovaná evropská hrabata. To není pravda. Hlupáci existují všude, a američtí hlupáci touží po příbuzenství s evropskými, ale já chci pro svou dceru muže, který si sám proklestil cestu. Přitom jsem vaším dlužníkem, neboť jste mi ji zachránil!“ a Kingman pevně stiskl Gatlingovi ruku.

Jednou, když mládí manželé seděli nad zeměpisnou mapou a projednávali plán cesty, na niž se chystali, zazvonil telefon. Reginald zvedl sluchátko a poznal Simpkinse, který ho žádal o schůzku „v důležité záležitosti.“ Než dal souhlas, řekl hlasitě do telefonu: „To jste vy, Simpkinsi? Buďte zdráv! Chcete se s námi vidět?“ a pohlédl tázavě na ženu.

„Nu co, ať přijde,“ řekla potichu Viviana. „Čekáme vás,“ končil Reginald rozhovor.

U Simpkinse šlo všechno rychle — „o sto dvacet procent rychleji, než u stoprocentních Američanů,“ jak sám říkal.

Brzy uslyšel Gatling rachot přijíždějícího automobilu. Objevil se Simpkins, a hned ve dveřích spustil:

„Novina! Obrovská novina!“

„Copak je, Simpkinsi?“ zeptal se Gatling. „Snad se vám z dalšího zločince nevyklubal poctivý člověk?“

„Odhalil jsem tajemství zločinu kapitána Sleytona.“

„O jaké tajemství jde?“

„Zatím je to. hm. jen vyšetřující materiál, který nepodléhá trestnímu oznámení.“

„Tak jste nám neřekl nic nového, Simpkinsi! Už na ostrově jsme věděli, že Sleyton má temnou minulost.“

„Ale jakou! Přišel jsem vám učinit návrh, a možná — požádat vás o pomoc.“

„Posloucháme.“

„Musím rozmotat Sleytonovo tajemství do konce. Co byste říkali návrhu navštívit znovu Ostrov ztracených lodí?“

„Simpkinsi, vy jste nenapravitelný!“ řekl Gatling. „Vás zajímá svět jen potud, pokud jsou v něm zločinci.“

„Nu což, dívejte se na to jako na sport. Ale proč jste se rozesmáli?“

„Proto“ — odpověděla Viviana, „že než jste přišel, debatovali jsme o vašem návrhu.“

„Jet na Ostrov a rozřešit Sleytonovu záhadu?“ zeptal se udivený a potěšený Simpkins.

„Tak docela ne. Nás zajímá více záhada jiného zločince.“

„Jiného? Že bych o něm nevěděl?“ projevil zájem detektiv. „Kdo je ten zlosyn?“

„Sargasové moře!“ odvětila Viviana s úsměvem. „Copak zničilo málo lodí? Naším cílem je rozřešit tajemství zločinného moře, varovat ostatní.“

„Krátce, jedeme na vědeckou výpravu, studovat Sargasové moře,“ dokončil Gatling.

„Takhle tedy! Ale doufám, že mne neodmítnete vzít s sebou, abych mohl zároveň vyřídit svou záležitost.

„Samozřejmě, Simpkinsi! Ale z jakého důvodu tam jedete? Vždyť Sleyton je mrtev.“

Simpkins mnohoznačně zahýbal obočím.

„Sleytona už nepotřebuji. Ale jde o zájmy ostatních. Na ostrově se mi dostaly do rukou jisté dokumenty.“

„Jak to?“

„Simpkins neztrácí zbytečně čas,“ poznamenal tajný samolibě. „Ale nezískal jsem, bohužel, všechny dokumenty. Musím je dostat, a pak se celá věc vyjasní.“

„Zájmy druhých? To je něco jiného. Jedeme, Simpkinsi!“

„Kdy vyplouváte?“

„Myslím, že asi za měsíc.“

„Kdo pojede s vámi?“

„Oceánograf Thompson, jeho dva asistenti, posádka, a už nikdo.“

„Tak tedy jedem. Mou adresu znáte.“ Simpkins pozdravil a spěšně odešel; Gatlingovi začali znovu studovat mapu. „Podívej se,“ ukazoval Reginald na mapě, „tahle čára, rovná jako podle pravítka, je cesta z New Yorku do Janova. Po ní poplujeme až ke třistadvacátému stupni východní délky, pak se stočíme na jih“ — a Gatling udělal tužkou značku.

Z práce je vytrhl nový návštěvník. Vešel profesor Thompson, známý badatel, zkoumající moře a jeho život. Po uspěchaném Simpkinsovi překvapoval Thompson svým klidem, až pomalostí. Tenhle dobrosrdečný muž se sklonem k tloustnutí nikdy nespěchal. Ale člověk se musil obdivovat, kolik toho stačil udělat. Gatlingovi Thompsona srdečně uvítali.