Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Tvořili vskutku úchvatnou dvojici. Snědý, opálený Flores byl velmi efektní.

— Krucinál! Vždyť je to učiněná krasavice! Kde jsem měl oči? pomyslil si Flores.

„Teď může začít slavnostní audience,“ řekl nahlas a nařídil černochovi, aby sezval všechny osadníky. To byla novinka. Sleyton do své pracovny nikoho nepouštěl.

Kdyby na Ostrově ztracených lodí přistáli znenadání lidé z jiné planety, rozhodně by nezpůsobili větší rozruch. Ostrované doslova zkameněli údivem. I historik Luders zůstal vyjeveně stát s otevřenou pusou. Když byli všichni pohromadě, Flores k nim promluvil: „Občané! Ostrované! Přátelé! Nebyla to ješitnost, co mne přimělo obléci ten oděv, nýbrž přání podpořit důstojnost slavného Ostrova ztracených lodí. Pozvedneme jeho důstojnost ještě výše. Abych mohl uskutečnit své záměry“ — a Flores pohlédl zpytavě na Ira — „potřebuji nutně pomocníky. Vás, O’Haro, jmenuji svým osobním tajemníkem. Při hlášeních a slavnostech budete nosit tyhle šaty, jsou vám úplně k dispozici,“ a Flores ukázal na krásný temně modrý oblek. O’Hara silně zrudl, bylo vidět, že je polichocen. „O jednoho protivníka méně,“ myslil si nový gubernátor.

„Vy, Bocco, budete.“ Flores si přejel čelo — „také mým tajemníkem. Zde je váš dvorní oblek.“ Bocco se uctivě poklonil.

— Druhý protivník odpadl, zaznamenal Flores. Kdo dál? Luders? Ten není nebezpečný, ale přece jen, pro každý případ.

„Ludersi, vy jste učenec, vás jmenuji. hm. poradcem pro kolonie. Vaší hodnosti přísluší černý aksamitový kabát se stříbrem.“ Podivuhodná věc! I Luders, který až dosud věnoval šatům daleko méně pozornosti než ostatní a chodil v cárech, měl radost. Avšak funkce ho krajně udivila.

„Děkuji za poctu, jaképak u nás kolonie, když jsme odříznuti od celého světa?“

„Pravda, jenže můžeme své panství rozšířit a budeme mít kolonie.“ Ostrované se po sobě podívali. Snad ten pozlacený kabát nepomátl novému gubernatorovi rozum? Ale Flores byl klidný a sebejistý.

„Víte“ — pokračoval — „že asi dva kilometry od našeho ostrova leží další nevelký ostrůvek ze ztroskotaných lodí. Je blízko, ale zatím jsme ho nemohli ani navštívit, protože ho chránily sargasy. Teď však zorganizujeme výpravu a připojíme ho k našemu vlastnictví.“ Všem se plán zamlouval a hlučně vyjádřili svůj souhlas. „A další věc: není důvodu, abychom žili v odříkání a skrblili, když jsme velmi bohatí. Všichni dostanou nové obleky na všední den i pro svátek. Dám vám i náboje do pušek, abyste mohli střílet ptactvo; myslím, že ryby se všem přejedly. A aby ptáci byli chutnější, napečeme chleba a vypijeme bečku starého španělského vína.“

„Hurááá! Ať žije gubernátor Flores!“ křičeli ostrované na vrcholu blaha. O’Hara a Bocco ze všech nejhlasitěji.

Když Flores a Maggie osaměli, mladá žena pohlédla zamilovaně na muže a řekla:

„Poslyš, Floresi, nikdy bych nečekala.“

„Co?“

„Že umíš tak.“

„Dobře vládnout.?“ — a Flores, ten samotářský, věčně zamračený Flores, se rozesmál.

Lehká modravá mlha zahalila Ostrov ztracených lodí. Jenom polámané stěžně a železné komíny parníků se tu a tam rýsovaly jako nejasné přízraky.

Starý Bocco a Číňan Chao-Žeň seděli na palubě staré brigantiny. Číňan seděl bez pohnutí jako socha, nohy zkřížené pod sebou, dlaně na kolenou, a díval se na vysoký stožár.

Bocco spravoval síť a z nudy se ho vyptával na jeho rodinu a příbuzné. Nakonec se zeptal, zda byl ženatý. Po Číňanově tváři přeběhl stín.

„Nebyl,“ odpověděl a tiše dodal. „Nevěstu jsem měl, hezkou dívku.“

„A cos tedy dělal?“

„Nešlo to — stejné jméno.“

„Příbuzní?“

„Ne. Jenom jméno. Je takový zákon.“

Bocco svou neopatrnou otázkou probudil v Číňanově nitru nějaké vzdálené vzpomínky. Zavrtěl sebou a vstal. „Půjdu,“ řekl.

„Kam tě to táhne? Zas chceš kouřit ten durman? Seď!“

Ale Číňan už nejistým, vrávoravým krokem zamířil přes můstky ke vzdálené bárce.

Bocco pokýval hlavou.

„S mladíkem je amen. Ten to dopracoval.“

Bocco se nemýlil. Chao-Žeň šel kouřit opium. V jednom starém korábu našel kdysi zásoby této jedovaté byliny a od té doby propadl kouření. Obličej mu zežloutl jako sláma, oči se propadly a hleděly unaveně, bez výrazu, ruce se mu začaly třást. Když se ostrované dozvěděli o jeho vášni, co nejpřísněji mu zakázali kouřit, protože se báli požáru. Už kapitán Sleyton Chao-Ženě několikrát trestal, zavíral ho do vězení, mořil hladem a žádal, aby odevzdal zásoby opia, ale nepodařilo se mu zlomit Číňanovu tvrdošíjnost. Spíš ho bylo možno zabít, než přinutit, aby vydal opium. Dobře své zásoby schovával, a jakmile dozor nad ním polevil, znovu si našel příležitost.

Chao Žeň došel na starou nákladní bárku, postavenou šikmo, takže svírala s hladinou skoro pětačtyřicetistupňový úhel. Její sklon byl dobrou záštitou před zraky ostrovanů a Chao-Žeň si tu zařídil kuřárnu u samé vody.

Rukama třesoucíma se rozčilením si připravil dýmku a lačně vtáhl nasládlý kouř.

Mlha začala dostávat nazlátlý odstín. Zlatisté chomáče oblaků se svinuly v dlouhou stuhu, a vzápětí už to není stuha, nýbrž řeka, veliká žlutá řeka. Žluté pole, žluté útesy, ve skále vyhloubený domek s papírovým drakem, vlajícím ve větru. Otec hobluje u domu a po Čínském způsobu pohybuje hoblíkem směrem k sobě. Po řece pluje rybář, stojí na zádi a točí veslem. Všechno je tak blízké, známé, drahé! U řeky kvetou kosatce, nádherné fialové kosatce.

Když se Chao-Žeň probral z omámení, byla noc. Mlha se rozptýlila. Jen ojedinělé chuchvalce jako přízraky rychle ubíhaly na sever. Bylo ticho. Chvílemi ve vodě zapleskla ryba. 2a obzorem vystupoval rudý měsíc. Ale nezrcadlil se ve vodě. Řasy jako matné sklo bledě zářily. Jen v místech nepokrytých řasami zažíhal vodu měsíční jas.

Nedaleko ostrova, přímo po sargasovém koberci se pohybovala silueta, zřetelně viditelná na pozadí vycházející luny. Číňan si protřel oči a zahleděl se pozorněji. Známá postava. Nu ovšem, je to on, zemřelý kapitán Sleyton. Jen uniformu nemá. Ale nebožtíci přece necítí noční chlad. Proč tu bloumá? Co chce? Chao-Žeňovi se rozjektaly zuby. Ráno Číňan pošeptal svému příteli Boccovi:

„Kapitán chodila. Sleyton chodila v noci po vodě. Já viděl. Felmi zle tak člověka pochovávat. Teď chodí. Špatně bude! Zle bude m-m-m-.“ Bocco přikyvoval, s lítostí hleděl na Číňana a myslil si: Je hotov, ubožák. Ta zatracená droga ho docela připravila o rozum. Za několik dnů se rozhovor opakoval. Číňan zase viděl mrtvého kapitána chodit po moři. Bocco ztratil trpělivost.

„Už ses mi zprotivil se svým nebožtíkem! Abys věděl, dnes v noci budu hlídat s tebou. A nepřej si mne, jestli ho uvidíš, a já ne! Pak se budou procházet po moři dva nebožtíkové! Hodím tě do vody, pamatuj si to!“ Byla temná noc. Oblohu pokrývaly husté mraky. Poprchávalo. Bocco nadával a choulil se do záplatovaného pláště.

Kolem jedné hodiny s půlnoci nedaleko ostrova Bocco první zpozoroval stín člověka. Byla taková tma, že se daly těžko určit obrysy postavy. Ale cosi podobného člověku skutečně přešlo po vodě a zmizelo v temnotě. Bocco cítil, jak mu ledovatějí ruce.