Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Tohle je tedy Sražené moře, jak je nazvali staří Řekové,“ poznamenal Thompson.

Gatling rozčileně čekal, jak se Výzva vypořádá s rasovými tenaty. Ale jeho obavy byly zbytečné, loď skoro ani nezpomalila jízdu. Řezala sargasy, ty se rozestupovaly a odhalovaly po obou stranách pruhy modré, rozvlněné vody.

„Vaše opatření byla zřejmě zbytečná,“ řekl Thompson. „Konec konců, pro dnešní plavidla nejsou sargasy zdaleka takovým nebezpečím. I jejich neprůchodnost se přehání.“

Thompson vylovil několik řas a začal je zkoumat. I Viviana přihlížela. „Vidíte ty bílé stvoly? To jsou odumřelé rostliay. Sargasy urvané větrem a stržené proudem v Karibském moři putují na sever. Pět a půl měsíce potřebují, aby vykonaly cestu od Floridy k Azorským ostrovům. A za tu dobu nejen že si uchovají životnost, ale i schopnost rozmnožovat se. Některé sargasy opíší na své pouti do rodného Karibského moře celý kruh a vydávají se znovu na cestu. Jiné se dostanou do středu okružní dráhy a odumírají.“

„Ach! Co je tohle? Něco živého,“ vykřikla Viviana překvapeně. Thompson se rozesmál.

„To je australský koník hadrář; a tuhle sasanky mořské, nejzajímavější obyvatelé Sargasového moře. Vidíte, jak se přizpůsobily? Nerozeznáte je od řas!“

A skutečně, skořicově hnědé sasanky s roztřepenými tílky, hustě posetými bílými skvrnami, se nezvykle podobaly řasám v Sargasovém moři.

Od chvíle, kdy ponorka odplula, na Ostrově ztracených lodí šly události svou cestou.

Když kapitána Sleytona srazila kulka, Flores chvíli mlčky postál nad ležícím zkrvaveným gubernátorem, pak chytil za ruku Maggii, sklánějící se nad raněným a velitelsky jí přikázal: „Odejdi!“

Plačící žena přitiskla děcko k hrudi a odešla.

Se zlým zábleskem v přimhouřených očích se Flores naklonil nad kapitánem.

Sleyton byl jeho sokem v lásce i ctižádostivých plánech. Měli mezi sebou nevyřízené účty. Když se nasytil pohledem na umírajícího nepřítele, Flores náhle Sleytona trochu pozvedl a shodil ho do vody. „Tak to bude lepší,“ řekl. Pak se obrátil k ostrovanům a vzkřikl: „Hej, vy tam! Kapitán Fergus Sleyton byl zabit a já ho pohřbil! Ostrov ztracených lodí musí zvolit nového gubernátora. Navrhuji sebe. Kdo je proti?“

Ostrované zachmuřeně mlčeli. „Přijato! Seberte raněné i zbraně. Jdeme!“

Vykročil směrem ke své nové rezidencí, rád, že se všechno tak rychle odbylo. Ale jeho radost nebyla úplná. Vadila mu jakási nepříjemná, zneklidňující, ale dosud nejasná myšlenka, asi jako mírná bolest zubů, která co nevidět propukne s plnou silou. Flores šel známými „ulicemi“, přecházel mosty mezi koráby i poloshnilé paluby, stoupal na „hory“ vysoko trčících lodí a sestupoval do „údolí“ z plochých člunů, ale ta znepokojující myšlenka mu pořád vrtala mozkem. U jednoho přechodu se chvíli zdržel, a tu za sebou uslyšel hlasy Ira O’Hary a staříka Bocca: „Jako psa, do vody.“ říkal Bocco. „Nemůže se dočkat!“ odpověděl O’Hara. Hlasy zmlkly.

„Takhle to je tedy!“ zauvažoval Flores, vylézaje na palubu staré fregaty. „Nespokojenost!“ Připomněl si výhrůžně ticho, provázející jeho volbu. A nemýlil se. I na otrlé, zhrublé ostrovany nepříjemně zapůsobil gubernátorův příliš prostý pohřeb.

Flores nebyl hloupý. Než došel k rezidenci na Elisabeth, měl promyšlený plán. Vstoupil do prostorné, skvěle zařízené kajuty, jež bývala Sleytonovou pracovnou, a zapadl do hlubokého koženého křesla. Chvíli se v něm pyšně rozvaloval; pak třikrát zatleskal, zrovna jako Sleyton, jenže zřetelněji a důrazněji. Na prahu se objevil černoch.

Flores zavrtal oči do jeho temné tváře, ale nic z ní nevyčetl. „Bobe,“ řekl, „kde má Sleyton šatnu? Doveďte mě tam a ukažte mi ji.“ Boba, který na sobě nedal znát údiv, že vidí Florese na Sleytonově místě, ohromilo zdvořilé oslovení, místo dřívějšího familiárního tónu. Ale Flores tím sledoval svůj cíl; chtěl ukázat změnu situace. A počítal správně. Bob se přikrčil, rychle odcupital ke dveřím a řekl uctivě: „Račte prosím.“

Vešli do velké setmělé kajuty, sloužící za šatnu. Kolem dvou stěn stály skříně. Skoro polovinu kajuty zabíraly obrovské vyřezávané truhly z černého dubu, kované stříbrem a nazelenalou mědí. Černoch otevřel zasouvací dveře skříní. V pečlivém pořádku tu visely obleky nejrůznějších epoch, povolání a národností, připomínající garderobu velké operní scény.

„Zde jsou civilní obleky,“ vysvětloval černoch, když vyjímal starodávné tříčtvrteční kabáty s vysokými límci, širokými manžetami, i barevné hedvábné vesty. Všechno páchlo plísní. Flores potřásl záporně hlavou.

Další skříň obsahovala novodobější šatstvo. Byly tu smokingy, „tříčtvrťáky“, a dokonce i fraky. „To ne, to ne.“

Před šatníkem s námořnickými stejnokroji se zastavil trochu déle. Pomnul mezi prsty kapitánskou uniformu z nádherného anglického sukna, chvíli o něčem přemýšlel, ale i tuhle skříň zavřel. „Není to ono, Bobe. A to je všechno?“

„Jsou ještě tady,“ odpověděl černoch a ukázal na truhly. „Otevřete je.“

Bob s námahou odklopil těžká víka. Flores se podivil, že necítí zápach plísně ani hniloby. Víka přiléhala tak dobře, že uvnitř bylo docela sucho. Když černoch odhrnul čistý kus plátna, Flores mimoděk vykřikl a oči mu zasvítily. Byly tu složené drahocenné španělské obleky, jimž podle střihu musilo být dobrých dvě stě let.

Temně rudé, blankytné i červené vesty z aksamitu byly vyšívané zlatem a poseté drahokamy. Manžety, několikařadová okruží z nejjemnějších krajek barvy neběleného plátna, všechno udivovalo přepychem a jemným zpracováním. Ženské oděvy byly ještě přepychovější. Dlouhé šaty z brokátu, hedvábí i aksamitu těžkly našitými smaragdy, rubíny, perlami.

„Jaké bohatství!“ uvažoval Flores. „A my se živíme jen rybami.“ Vybral několik obleků.

„Bobe, odneste je do mé pracovny. Ale co punčochy a střevíce?“

„Všechno máme!“ Prohnutý pod těžkým nákladem, přenesl černoch šaty do Floresovy kajuty.

Když Flores osaměl, oblékl si stříbrem vyšívanou vestu, višňové barvy. Pak na sebe pohlédl do zrcadla a sám byl překvapen výsledkem. Jako by nový zevnějšek změnil i jeho nitro. Kde se vzala ta přísná důstojnost, sebejistý pohled, ladná gesta?

Tleskl do dlaní a přikázal Bobovi, který na něj ohromeně zíral: „Pozvete ke mně paní Maggii! I „Missis Maggy!“

Černoch odkvapil splnit rozkaz. Výsledek byl trochu jiný, než Flores očekával. Maggie se opravdu polekala, když otevřela dveře a spatřila španělského granda, zářícího zlatem a perlami. Ani Floresův smích ji nedovedl hned vzpamatovat.

„Rychle se oblékni, tady jsou tvé šaty,“ řekl a ukázal na blankytnou nádheru.

Maggie, oděná víc než skromně v lehké blůzce a záplatované sukni, sotva se šatů dotkla. Nerozhodně zůstala stát.

„No tak, co je s tebou?“

„Já. ani nevím, jak se to obléká.“

Po pravdě řečeno, v té záplavě krajek a hedvábných šňůr se Flores nevyznal o nic lépe, a nemohl jí pomoci. Ale nakonec přirozený ženský instinkt pomohl Maggii najít správné místo pro každou součást toalety. A než si Flores upravil šerpu a připjal kord ze zlatým jílcem, byla také hotova.

Když se otočili, hleděli užasle i nadšeně jeden na druhého. Nemohli se ani poznat.