Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Vidíš?“ zašeptal Číňan a chytil roztřesenou rukou Bocca za rameno. „SS — š!“

Tak seděli do rána. Nemohli se strachem ani hnout.

Teprve když vyšlo slunce, Bocco vydechl úlevou.

Zvěst o přízraku kapitána Sleytona se brzy rozlétla po celém ostrově a pronikla i k Floresovi. Ten ovšem na strašidla nevěřil, ale zpráva o bloudícím Sleytonově přízraku ho zneklidnila jako předtucha hrozícího nebezpečí.

— Proč viděli právě Sleytona? Copak ho litují? Mají mi za zlé, že jsem hodil kapitána do moře, místo abych se pokusil mu pomoci? Vždyť byl stejně polomrtvý. Anebo. hlouposti! Lidem prostě z nudy vynechává. Nejvyšší čas, abych je rozptýlil.“ uvažoval Flores. Večer si k sobě tajně pozval Bocca a žádal, aby ho dovedl k místu, kde viděli strašidlo. Ale ani oné, ani příští noci se přízrak neukázal. Flores byl hned veselejší.

„Tak to vidíte! Říkal jsem vám přece, že je to jen fantazie. Nemáme čas na hlouposti! Přijďte ke mně, prosím, zítra na poradu. Musíme promyslit plán výpravy. A nezapomeňte si obléci svůj úřední oblek, už dávno jsem vás v něm neviděl.“

„Šetřím si ho,“ odpověděl Bocco prostoduše. „Taková vzácnost!“

„Máme jich dost na celý život, Bocco!“

Už večer vplula Výzva do pásma, nezarostlého řasami. A když příští ráno vyšli manželé Gatlingovi na palubu, spatřili kolem dokola modrou hladinu oceánu, na níž se jen tu a tam mihly nevelké skvrny sargasů. „To je divné, copak jsme se tolik odklonili k jihu?“ zeptal se Gatling profesora Thompsona, který si prohlížel nevelkou rybu, chycenou v síti. „Plujem při samém okraji teplého proudu, který se tu potýká se studeným. A právě chladný proud odplavil sargasy stranou. Zítra se stočíme na sever, přímo do nejhustší spleti řas.“

„Jaká je to divná ryba!“ zvolala Viviana. „Podívej se, Regi!“ Ryba měla na hlavě široký oválný štít z destiček, zapadajících do sebe jako tašky na prejzové střeše; horní část těla byla mnohem temnější než boky a břicho.

Thompson opatrně vpustil rybu do velké nádrže s vodou. Obrátila se okamžitě na hřbet a štítem se pevně přitiskla ke dnu.

„No tak, zkuste ji zvednout,“ pobídl je Thompson.

Gatling vzal rybu za ocas a snažil se ji odtrhnout, ale bezvýsledně. Jako by přirostla ke dnu kádě. Thompson se rozesmál.

„Vidíte, jaká je to prapodivná ryba? Jmenuje se štítonoš, čili přísavka. Ve starověku se o ní vyprávěly úplné legendy — když prý se přisála k ponořené části korábu, mohla ho i zastavit. Ale podívejte!“ a Thompson, třeba s námahou, odtrhl rybu ode dna.

„Profesore, v moři pluje celé hejno želv!“ hlásil Thompsonův asistent Muller. „Dovolíte, abych si s touhle malou rybkou trochu zalovil? Viděl jsem, jak to dělají domorodci v Africe.“

Thompson souhlasil. Muller navlékl rybě na ocas kroužek s pevnou šňůrou a hodil ji do moře. V průzračné vodě byly vidět všechny její pohyby. Nejprve se několikrát bezúspěšně snažila vyprostit, a pak začala připlouvat k velikánské želvě, dřímající klidně na hladině oceánu. Štítonoš se jí přisál k břišnímu krunýři. Muller trhl šňůrou. Želva sebou zazmítala, ale nemohla se přísavky zbavit, a za okamžik ji vytáhl i s rybou na palubu. „Bravo!“ zatleskala Viviana.

Na palubě se objevil Simpkins. Zrovna před chvílí vstal a mhouřil oči před oslepujícím sluncem. Bafal z lulky, pohlédl lhostejně na želvu a procedil koutkem úst:

„Želví polévka, hm. to nebude špatné. Ale co je tohle za pijavku?“

„To není pijavice, ale přísavka. A želva, Simpkinsi, nebude na polévku, nýbrž pro vědeckou kolekci.“

„Podívejte se na tu nádheru!“ ozvala se opět Viviana a ukázala na moře. Nad hladinou oceánu letěly ryby. V celých hejnech se vznášely nad vodou a letěly tak vždy několik desítek metrů. Přitom užívaly předních ploutví jako křídel. Podívaná všechny uchvátila.

„Dactylopteres, či letouni,“ vysvětlil profesor Thompson. „Cožpak všichni ptáci vzešli z moře?“ zeptala se Viviana. „Oceán je kolébkou všeho organického života na zemi. Vidíte létající ryby, ale jsou i takové, které se procházejí po souši nebo dokonce lezou po stromech. To všechno jsou předkové obojživelníků a ptáků.“

„Velice zajímavé,“ řekl Simpkins lhostejně, „ale zdá se mi, že jsme se vypravili hledat nejen želvy a přísavky, nýbrž taky Ostrov ztracených lodí. Zatím lezeme pořád víc na jih a docela jsme opustili pásmo sargasů. Brzy nastane doba dešťů, i tak už často prší. Kdy začneme pomýšlet na Ostrov?“

„Trpělivost, Simpkinsi, dneska se stáčíme na sever a každou hodinu budete blíž svému cíli.“

Simpkins pokrčil rameny, jako by chtěl říci: S těmi vědci je ale trápení! Zastrčil ruce do kapes, díval se na moře a plival přes palubu. „Tamhle je žralok!“ vykřikl a celý ožil. Zřejmě i v moři ho zajímal jen zločinný element. „Hoho! A jaký ohromný! Ale proč je bílý?“

„Opravdu, zajímavý exemplář,“ poznamenal Thompson, „typický představitel Sargasového moře. Sargasy pohlcují sluneční světlo, a tak zdejší žraloci se patrně „neopálí“ jako jejich bratři na otevřených místech; kůže místních žraloků je bez pigmentu.“ Žralok plul vedle lodi. Jeho pohyby byly rychlé, smělé a krásné.

Námořníci hned připravili provaz a natírali slaninou železný hák. „Proč žralok nežere drobné rybky, které kolem něho víří?“ zeptala se Viviana.

„To jsou lodivodi, žralokovi nerozluční druzi.“ V té chvíli byl vržen hák s vnadidlem. První ho zpozoroval drobný lodivod. Očichal návnadu, rychle plul ke žraloku a snažil se obrátit jeho pozornost ke kořisti.

„Podívejte se na toho podvodníka!“ převáděl Simpkins událost do řeči kriminální praxe.

Žralok se otočil, zpozoroval kořist a lačně spolkl hák.

„Zatraceně, to byla od lodivoda vyložená provokace!“

Žralok sebou mrskl a tak trhl lanem, že dva námořníci upadli na palubu a loď se mírně naklonila. Začal boj. Námořníci hned pouštěli lano, hned se ho zas chápali a přitahovali úplně vysílené zvíře. Uplynula dobrá hodina, než se jim podařilo vytáhnout žraloka na palubu. Unavený, ležel tu jako mrtvý.

„Vida, chytil ses, drahoušku,“ pravil Simpkins vítězoslavně.

„Sázím se, Simpkinsi,“ řekl Gatling, „že litujete, proč nemá žralok ruce.“

„Pročpak?“

„Abyste mu nasadil náramky!“

„Další štítonoš!“ vykřikla překvapeně Viviana, když zpozorovala rybu, přisátou ke žralokově břichu.

„Obvyklá věc,“ odpověděl Thompson. „Přísavky to často dělají a mají z toho trojí prospěch: bezplatnou jízdu, dokonalou bezpečnost před ostatními dravci pod ochranou hrozného nepřítele všech mořských obyvatel, a konečně i drobty z bohatého stolu nenasytných žraloků.“

„Krátce, všude je to stejné,“ poznamenal Simpkins, „kolem velkých zločinců se vždycky motají zlodějíčkové, kteří plní drobné příkazy.“

„Ještě chvíli, Simpkinsi, a napíšete pojednání o zločinném světě mezi mořskými obyvateli,“ řekl Gatling s úsměvem.

Simpkins přistoupil blíž ke žralokovi, uchopil rukou rybku a začal táhnout. „Počkej, uvidíme, jestli se udržíš!“

Štítonoš jako by přirostl k žralokově břichu. Simpkins tedy silou trhl. Žralok neočekávaně mrskl obrovským tělem a udeřil Simpkinse tak silně ocasem, že detektiv jen zatřepal nohama ve vzduchu a spadl do moře. Profesor Thompson rozčileně křikl na námořníka: „Hoďte mu co nejrychleji provaz!“