Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Jaképak překážky mohou být uprostřed oceánu?“ položila mu Viviana novou otázku. „Nejsou tu ani ostrovy, ani mělčiny.“

„A co podmořské hory? Na ně jste zapomněla? Představte si, že trochu východněji pod vodou se nalézá pohoří, jež přetíná Golfský proud. A dál si představte, že v pohoří je úzký průchod, šíje, směřující k Ostrovu, který si s námi hraje na schovávanou. Golfský proud je skutečná řeka, jejíž vody mají průtok dva a půl metru za vteřinu. Celá tahle masa rychle proudící vody naléhá na pohoří, nalézá jen jediný úzký průchod a vrhá se do něho. A máte vnitřní proud Sargasového moře.“

„Ten taky skutečně existuje! Jinak by neexistoval ani Ostrov,“ podotkl Simpkins.

„Ano, Simpkinsova rada zřejmě nebude špatná,“ souhlasil kapitán. „Tak tedy zkusíme zlomit kormidlo a šroub, jak vy říkáte.“

„A najdeme-li Ostrov, pak všechny zásluhy za objevení „Ameriky’ budou patřit vám,“ řekl Gatling detektivovi.

„K čertu se zásluhami! Potřebuji nalézt jisté dokumenty, no a spolu s nimi vám vypátrám i Ostrov.“

Nad gubernátorovou rezidencí na Ostrově ztracených lodí vlála na vysokém stožáru velká vlajka z bledě modrého hedvábí. Byl na ní vyšitý rudohnědý věnec mořských řas a uprostřed zlatý orel s rozpjatými křídly. I to byl Floresův nápad. Posadil Maggii celý týden k vyšívání. Když byla vlajka hotová, s velkou slávou ji vztyčili. Flores ve, zlaceném kabátě, obklopen pestrým zástupem svých „hodnostářů“, měl proslov.

„Ostrované,“ pravil, „sargasy urvané bouřemi od rodných břehů byly zaneseny až sem. My všichni jsme jako ty řasy, nás také osud odtrhl od vlasti a zavál sem, abychom tu našli novou vlast, vytvořili novou společnost. Není nás mnoho. Naše území není rozsáhlé. Ale zato se můžeme pyšnit tím, že jsme nezávislí. Svobodní jako ten orel s rozpjatými křídly. Takový symbol jsem vložil do znaku na naší vlajce. Sláva sargasům, které chrání naši svobodu, ať vzkvétá náš Ostrov! Ať žijí ostrované!“

Lidé bouřlivě tleskali, křičeli hurááá a hleděli uchváceně na krásný prapor, třepetající se ve větru.

Flores chtěl k tak slavnostnímu dni zorganizovat orchestr. Mezi různým haraburdím se našlo několik nástrojů z různých zemí a národů, avšak struny dávno popraskaly, nové nebyly, a Flores už se chtěl svého úmyslu vzdát. O’Haru nečekaně napadlo, aby použili námořních hlásných trub, jichž měli víc než obyvatel. Mohly sice jen zesilovat zvuk lidského hlasu, ale zato připomínaly nástroje dechového orchestru. Ostrované se nadšeně pustili do studia „hudby“ a při slavnostním vztyčení vlajky zahráli Pochod ostrovanů. Byla to hudba velice podivná, neboť při ní každý hrál hymnu své vlasti a jeden druhého se snažil překřičet. Znělo to neharmonicky, ale tak úctyhodně a hromově, že i ryby polekaně prchaly a zaplétaly se do řas.

Flores však svými „reformami“ vnesl i hlubší změny do života ostrovanů. Dokázal je vzájemně znesvářit, a od chvíle, kdy vznikla „aristokracie“, netvořili už jednotnou masu. O’Hara i Bocco přestali obědvat ve společné jídelně, stranili se ostatních, jednali povýšeně. Prostí občané jim spláceli pohrdáním a závistí.

„Skvělé,“ usmíval se Flores, „teď mohu spát docela klidně.“ Toho rána, kdy svolal Flores poradu, aby projednali plán expedice na sousední ostrov, O’Hara i Bocco v přepychových oblecích si vykračovali k rezidenci s důležitým vzezřením hodnostářů, a nedbalým kývnutím opětovali pozdravy kolemjdoucích.

Ostrované nebyli hloupí, ale jednotvárným životem skoro zdětinštěli, bezděky bledli před tou nádherou a uctivě skláněli hlavy. Porada se dost protáhla. Ať byl sousední ostrov sebeblíž, dostat se k němu nebylo snadné. Mohli postavit loďku. Ale mezi vodními řasami by se pohybovala hrozně obtížně a pomalu.

Nejjednodušší by bylo sestrojit plovoucí můstky. To však vyžadovalo mnoho stavebního materiálu, a ten byl na Ostrově ztracených lodí neobyčejně cenný. Moře sice občas přinášelo trosky korábů, ale těmi se s největší hospodárností topilo, když se pekl chléb nebo připravovala vařená strava. Několik starých plavidel se spotřebovalo na mosty mezi koráby a parníky; strhnout další znamenalo zmenšit „státní území“. Kromě toho bylo stavebního materiálu zapotřebí k vyřešení bytové krize. Lodních vraků zde bylo sice málem víc než obyvatel, avšak svíraly s hladinou moře nejrůznější úhel. Jedny ležely mírně šikmo, jiné na boku, a některé dokonce dnem vzhůru. Žít v „bytě“, jehož podlaha se sklání k hladině v úhlu čtyřicet pět stupňů, chodit bez přestání po svahu, klouzat dolů a svízelně se škrabat nahoru, to není žádný med. Mezi ostrovany panovaly ustavičné spory o místnosti s rovnější podlahou. Aby se alespoň trochu odpomohlo bytové kalamitě, musela se část rezervního materiálu uvolnit na úpravu obydlí.

„Spotřebujeme-li materiál na most, můžeme na novém ostrově najít lodi, vhodné k obývání,“ řekl O’Hara; „část obyvatelstva se přestěhuje a bytová otázka bude vyřešena. Když se naše naděje nesplní, můžeme most rozmontovat a nic tím neztratíme.“ Nakonec nic jiného nezbývalo a porada rozhodla stavět most. Ostrované se rozložili na palubě fregaty Elisabeth a vzrušeně očekávali výsledek jednání. V jednotvárném životě na ostrově bylo největší vzácností rozptýlení a nové dojmy. Kvůli tomu byli odhodláni i leccos obětovat. A když se všichni seznámili s usnesením porady, práce se rozproudila.

Všeobecné nadšení bylo tak veliké, že se našli dobrovolníci, kteří obětovali i část vlastní podlahy nebo „schodiště“, jen aby se most vybudoval co nejrychleji. Z úsporných důvodů nesměl být široký, jen pro jednoho člověka. Na druhé straně však taková úspornost prodlužovala dobu výstavby, neboť pro materiál mohl chodit celý čas jen jeden člověk. Ale i z toho našli východisko; utvořili zástup a jeden druhému podávali desky. Za tři dny položili víc jak polovinu cesty. Konečně nadešel slavnostní okamžik; k večeru pátého dne, už po setmění, bylo položeno poslední prkno mezi oběma ostrovy. I když se lidem sebevíc chtělo okamžitě vstoupit na nový ostrov, musili se vrátit a vyčkat až do příštího rána, jak přikázal Flores. Rozčilením nespali skoro celou noc a vstávali před úsvitem. Nemohli se dočkat slavného dne.

Shromáždili se do jednoho na palubě fregaty. Koráb ležel na boku, takže jeho paluba spadala až k samé vodě. Odtud začínal most. „Naše námaha skončila úspěchem,“ pravil Flores k ostrovanům. „S prvním slunečním paprskem vztyčíme na ostrově naši vlajku!“ A vydali se na cestu.

Flores vpředu nesl prapor, za ním šli Bocco, O’Hara, Luders a další obyvatelé.

Voda pod můstky pleskala, prkna se viklala. Několik lidí spadlo do vody a se smíchem se škrabali nahoru, omotáni řasami. Mnohým se takový nečekaný doplněk výstroje líbil; nahýbali se, vytahovali dlouhé rudohnědé řasy a zdobili se jimi. Indián zanotoval tesknou vojenskou píseň. Před poutníky začal vyrůstat kolos zaoceánského parníku. Ležel na bok a zakrýval nový ostrov. Vedle stál s nadzvednutou zádí nevelký člun, na němž leželo poslední mostové prkno. Flores vystoupil na člun. Ostrov nebyl velký, všeho všudy asi deset lodí. Ale nepříjemným překvapením bylo, že lodi nestály těsně jedna u druhé, nýbrž v určité vzdálenosti od sebe. Nezbývalo, než i tady vybudovat nové můstky, aby roztroušené lodi spojili v jeden celek. Avšak lidé se rozhodli, že slavnost neodloží. S námahou se vyškrabali po šikmé palubě parníku a na jeho vrcholu upevnili vlajku.