Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Jestli se mi nepodrobíte a neuznáte mě okamžitě za gubernátora Ostrova, hodím druhý granát a je s vámi konec.“

Flores váhal. Po odmlce přemýšlení pravil:

„Dobrá tedy. Souhlasím, ale slíbíte, že ušetříte můj život.“

„Vidíte, že jsem to právě učinil,“ konstatoval Sleyton.

Florese překvapila jeho nepochopitelná velkodušnost. Opravdu, vždyť ho Fergus mohl bez průtahů zabít.

Sleyton vzal jedno z prken ležících na břehu a hodil je na kraj rozbité části mostu.

Flores i celý jeho průvod mlčky vstoupili na Ostrov.

„Co bude dál? Kdo zvítězí?“ přemýšleli ostrované a pohlíželi s hrůzou na Sleytona.

Sleyton spoléhal na svůj neobyčejný vliv. Jeho slovo bylo vždycky zákonem. Všichni se před ním třásli. I teď, ačkoli byl vyhublý, zarostlý rozježeným plnovousem a oblečený ve špinavé, zakrvácené košili. Byl strašný, strašnější nežli dřív. Viděl, jaký dojem učinil na přítomné, a byl spokojen.

„Uvěznit!“ řekl Sleyton klidně a ukázal na Florese.

Španěl sebou trhl a napřímil se.

„Právě jste slíbil, že mi darujete život,“ namítl.

„Ano, život, ale ne svobodu,“ odbyl ho Sleyton chladně. „Co se týká vašeho života, o tom ať rozhodnou vaši spoluobčané podle zákonů platných na Ostrově. Znáte sám svou vinu.“

Ano, Flores znal svou vinu i zákon, podle něhož se vražda či pokus o vraždu někoho z ostrovanů trestaly smrtí. Nadešel rozhodný okamžik.

„Proč stojíte? Do vězení s ním!“ opakoval zamračený Sleyton. Několik lidí nerozhodně popošlo k Floresovi. „Stůjte, šílenci!“ křikl Flores. „Nastražil mi léčku, podvedl mě, ale je to léčka i na vás. Copak chcete, aby vám znovu vládl ten tyran? Chcete se živit zase jen syrovými rybami a chodit v cárech?“ Sleyton nepočítal, že by si chytrý Flores dovedl získat sympatie ostrovanů. Když viděl, že nálada lidí se pod vlivem Floresových slov mění, chtěl svého soupeře přerušit, ale Flores náhle rozkázal: „Uvěznit ho!“

Boccovi se třásly nohy strachem, ale „povinnost především“ — hnul se první, za ním O’Hara a pak všichni ostatní se vrhli k Sleytonovi a chytili ho dřív, než stačil hodit druhý granát. Sleyton se vůbec nenadal podobného konce a hlasitě zaklel. Flores zvítězil.

„Vězení,“ kam Sleytona odvedli, byla prázdná železná kajuta na uhelné lodi. Ke vchodu postavili stráž.

Španěl vyhrál první srážku. Co bude dál? Sleyton nesmí zůstat naživu, ale zároveň je těžké skoncovat s nim veřejně a podle zákona, protože se neprovinil tak, aby mohl být popraven.

Flores přecházel dlouhými kroky po kajutě a přemýšlel, co učinit. Bál se nechat Sleytona do rána žít. Musí ho zabít, to je jasné. Ale zabít tak, aby se o tom nikdo na Ostrově nedozvěděl. To znamená zavraždit i strážného a pak… Sargasy dovedou střežit své tajemství. Všichni budou myslet, že se Fergus dostal z vězení, zabil hlídku (mrtvola strážného může zůstat na místě), a uprchl.

Ano, právě tak to Flores provede. Ale koho obětovat? Koho postavit v noci na stráž? Číňana — to bude nejlepší. Stejně už brzy umře z toho svého opia. Nikomu není užitečný. Je pořád ospalý, slabý jako mátoha. S ním bude lehká práce.

Dnes v noci tedy Sleytonův přízrak přestane strašit ostrovany.

Ukázalo se, že Simpkinsův plán byl správný. Výzva našla brzy proud, směřující přímo do nitra Sargasového moře. Proud byl sice dost pomalý, ale cestovatelé věřili, že je přivede k Ostrovu ztracených lodí. Mnoho příznaků tomu nasvědčovalo. Čím déle pluli, tím častěji potkávali trosky lodí, zničené čluny, loďky převržené dnem vzhůru. Na jedné z nich kapitán Murray zpozoroval hejno ptáků. Vyráželi ostré skřeky a rvali se ve vzduchu mezi sebou.

„Dělí se o kořist. Na lodi jsou zřejmě mrtvoly,“ řekl. Když parník připlul blíž, naskytl se jim truchlivý obraz: na dně loďky ležela mrtvola člověka.

Ptáci tak hustě pokrývali jeho tělo, že nebylo skoro ani vidět. Kolem loďky se hemžili žraloci a mocnými ocasy zuřivě bičovali člun, aby ho převrátili a zmocnili se kořisti.

Jednou večer, když Viviana pomáhala Thompsonovi v laboratoři vycpávat exempláře, uslyšela Simpkinsův křik: „Ostrov! Vidím Ostrov ztracených lodí!“ Všichni vyběhli na palubu.

Na severu, těsně u obzoru, bylo v paprscích zapadajícího slunce vidět komíny parníků a polámané stěžně. Gatlingovi i Simpkins měli ten obraz příliš vrytý do paměti, než aby ho mohli zapomenout. Ani kapitán Murray, který ostrov nikdy neviděl, nepochyboval, že dosáhli cíle. V žádném přístavu nelze vidět stožáry a komíny v tak roztodivných pozicích. Vypadalo to, jako by lodi rozmetala prudká bouře a v jejím nejvyšším náporu všechno znehybnělo.

Lidí se zmocnilo vzrušení. Stáli mlčky a nemohli odpoutat oči od strašného hřbitova.

„Plnou parou!“ přikázal kapitán.

Jeho bodrá výzva zaplašila chmurné úvahy vyvolané pohledem na Ostrov.

„Jakpak nás asi uvítají?“ promluvil Gatling.

„Kdyby žil Sleyton, bez boje by se to určitě neobešlo. Ale je mrtev a to nám značně ulehčuje situaci. Ať je na jeho místě kdokoli, snadno se domluvíme.“

Bylo už skoro tma, když se parník přiblížil k Ostrovu a signalizoval obyvatelům, aby vyslali parlamentáře.

Výzvu musili na Ostrove zpozorovat tím spíš, že siréna ječela téměř bez přestání a nemilosrdně narušovala okolní ticho. Ale Ostrov byl prázdný, jako vylidněný.

„Copak tam všichni vymřeli?“ ptal se Gatling netrpělivě. „Nebylo by divu,“ odpověděl Simpkins. „Nějaká epidemie.“

„Podívejte,“ upozorňovala Viviana, „na vysokém stožáru je vidět vlajku! Dříve tam nebyla.“

„To je na Elisabeth, gubernátorově sídle,“ poznamenal Gatling. „Nedá se říci, že by nás ostrované srdečně vítali,“ připojil Thompson. „Jaképak s nimi ceremonie,“ rozproudil se náhle Simpkins. „Musíme to mraveniště probudit. Vystřelte naslepo!“

„Počkejte ještě chvíli,“ namítl Gatling. Siréna dál naříkavě ječela, ale Ostrov vypadal mrtvý jako dřív. „Ech, čert je vem, na mou duši!“ rozčilil se pojednou kapitán a vystřelil slepou ránu z malého děla.

„Vida, zapůsobila!“ křikl Simpkins vítězoslavně. „Koukejte, ukázala se postava.“

„Ano, někdo sem jde. Spusťte člun a jeďte ke břehu!“ rozkázal kapitán.

Námořníci rychle spustili člun a zamířili k Ostrovu. Ostrovan, mávaje bílým cárem, došel ke člunu. Chvíli se domlouval o něčem s námořníky, potom k nim přisedl. Za pár minut byl na palubě Výzvy.

„Bocco!“ poznala ho už z dálky Viviana.

Bocco se velmi podivil, když uviděl staré známé. Měl na sobě vetchý záplatovaný kabát.

„Nu, buďte zdráv, ženichu!“ přivítala ho Viviana vesele. „Byl jste přece taky mezi mými ženichy, když o mě na vašem Ostrově div nelosovali.

Pamatujete se?“ A podala mu ruku.

Zmatený a rozpačitý Bocco stiskl nabízenou dlaň:

„Dobrý den, slečno Kingmanová.“

„Gatlingová,“ opravila ho s úsměvem.

„Gatlingová? Promiňte, zapomněl jsem.“

„Ne, nezapomněl. Na ostrově jsem byla Kingmanová, ale teď se jmenuji Gatlingová,“ a ukázala na muže.

„Takhle tedy je to! Že mě to, starého, nenapadlo hned! Oho-ho-ho,“ povzdechl. „Ani jsem si nepomyslil, že vás ještě kdy spatřím! Zase vás k nám zanesl proud?“