Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Dnes v noci, až tě šaman osvobodí ze sítí, přijdeš k Modrému potoku a půjdeš se mnou. Dívka kývla hlavou:

Učiním co poroučíš. Učiním tak z vděčnosti za milosrdenství, jímž jsi zmírnil mé utrpení.

V noci přišla k Modrému potoku a spolu jsme vkročili do lesní houštiny. K půlnoci jsme došli na planinu s vysokým kopcem uprostřed. Úplněk nad našimi hlavami jasně osvětloval obrovskou dřevěnou modlu na vrcholu pahorku. Od země až ke kolenům, čnícím ve výši lidského těla, byl bůh zasypán zářivými kusy čistého zlata. Poklonil jsem se modle až k zemi a sebral nepozorovaně valoun, veliký jako husí vejce. Pak jsem se obrátil k děvčeti:

Teď půjdu. Ukaž mi cestu k moři! Dívka se zamyslila a po chvíli řekla:

Dobře, ale sám cestu nenajdeš. Brzy sem přijdou kněží s oběťmi. Utečme!

Dali jsme se do běhu. Nebýt děvčete, dvacetkrát bych byl zahynul. Varovala mě před pastmi, jedovatými trny, upozorňovala na hluboké, listím přikryté jámy, chránící posvátné místo. Znala v lese každou pěšinku. Dorazili jsme na břeh v okamžiku, kdy posádka Sibyly zvedala kotvu, napínala plachty a chystala se vyplout. Uviděli mě a poslali člun. Vyprávěl jsem svým druhům všechno, co se mi přihodilo. Ukázal jsem jim drahý kov a přemlouval je, aby šli se mnou k modle. Souhlasili a podařilo se nám přinést na loď tolik zlata, že jsme jím naplnili tři bečky od slaniny.“

„Odtud tedy pochází zlato,“ končil Luders. „A co se stalo s dívkou?“ zeptala se opět Viviana. „Dívka řekla Sebastianovi, že ji zabijí, vrátí-li se domů, a odplula s ním. Dále rukopis vypráví o příhodách během plavby, o bouři, o tom, jak loď připlula sem, i o záhubě posádky. Poslechněte si poslední řádky deníku: „Nevím, kolikátého je. Hlavu mám jako v ohni. Ruce se mi třesou. Kolem jsou samé mrtvoly. Nemám sílu hodit je přes palubu. Dnes před východem slunce mi zemřela na rukou nebohá dívka. Zemřela klidně, s úsměvem na tváři. Ale večer před tím blouznila v horečce a stále opakovala: — bohové se mstí. — Bečky se zlatem. komu asi.“

„Tady rukopis končí.“

Luders dočetl a všichni seděli nějaký čas mlčky, pod dojmem příhody, již právě vyslechli.

„Ano,“ pronesl konečně Luders „podobných historií mám plnou knihovnu. Sebral jsem jich málem víc než Sleyton.“

„Vidím, že vás vyprávění rozrušilo,“ obrátil se vědec k Vivianě. „Nemáte— li nic proti tomu, navrhl bych malou vycházku po Ostrově. Proběhnou vám tu před očima skoro celé dějiny lodního stavitelství.“ Všichni ochotně souhlasili a vystoupili nahoru. Luders jako by si chtěl vynahradit mnohaleté mlčení, hovořil bez zastávky: „Pohleďte na tu vodní plochu,“ ukázal na nekonečnou hladinu oceánu. „Tichý a Atlantský oceán zabírají dvě stě padesát pět miliónů čtverečních kilometrů, to je dvakrát více, než všech pět světadílů dohromady. Zbytečně moře nebylo odedávna symbolem nekonečnosti, moci, nepokořené vůle. Je nevyčerpatelné ve své dobrotě i v hněvu. Nesmírně mnoho člověku dá, ale může také všechno vzít — i život. Není divu, že je ve starověku uctívali jako božstvo. Ale i tento bůh byl poražen v okamžiku, kdy prvobytný člověk spadl do vody, zachytil se náhodou plovoucího kmene a přesvědčil se, že ho dřevo udrží nad vodou. Od té chvíle začíná historie pokoření oceánu, historie mořeplavectví. Dát kousku dřeva největší možnou stabilitu, naučit se řídit jej podle vlastního přání — k tomu směřoval pokrok ve výstavbě lodí po mnohá tisíciletí. V mém muzeu můžete najít mnoho takových prastarých plavidel. Tamhle, mezi starou řadovou lodí a malým parníčkem, vidíte pár klád spojených větvemi. Vor — to už je obrovský skok kupředu ve srovnání s obyčejným nepřitesaným kmenem; vor má velkou stabilitu i nosnost. kousek dál zvedá svou příď lehká piroga. Ale bez vesla a plachty mohly takové loďky plout jen po proudu. Staří Egypťané, Babyloňané i Féničané už dovedli používat vesla a plachty. Mám ve sbírce, bohužel, veliké mezery. Mohu vám ukázat plavidla, která se stavěla v pradávných dobách předhistorického života člověka, a která se stejným způsobem staví dodnes na ostrovech, obydlených divochy. Ale nenašel jsem tu egyptské ani řecké lodi. Téct obejdeme tuhle úctyhodnou plachetnici a já vám ukážu nejstarší loď na Ostrově.“

Sešli po můstcích a v několika minutách stanuli před kostrou plavidla prapodivného vzhledu.

„Prosím, podívejte se,“ pokynul Luders rukou. Přímo před Vivianou byla tvář napůl zvířecí, napůl lidská. Ptačí nos, ohromné kulaté nevidoucí oči, vyceněná lví tlama a ženské vlasy vyvolávaly silný dojem svou hrubou, ale výraznou krásou. Tvář byla vyřezána ze dřeva a připevněná k zaostřené špici úzké, dlouhé lodice.

Slunce, vítr a slaná voda způsobily na fantastické tváři značné škody. Trhliny ji pokrývaly jako vrásky, takže vypadala stejně stará a záhadná jako sfinga.

„Tisíc let hledí obluda na vlny oceánu,“ řekl Luders, „a mohla by nám hodně povídat, kdyby její dřevěný jazyk dovedl mluvit. Vyprávěla by o neohrožených seveřanech, o Vikinzích, kteří se y této kocábce odvážili provokovat šeré dálky oceánu. Vměstnalo se do ní dobře sedmdesát odvážlivců a poháněli člun vesly. Na zádi stavěli čtyřhrannou palubu a vpředu krátkou palubu pro vojáky. V osmém a devátém století ještě zadní palubu nestavěli. Zde ty štíty na zádi sloužily k ochraně veslařů.“

„Mně je divné,“ řekl Gatling, „že takový severský mořský pták mohl zaletět tak daleko na jih? Ti šílení piráti — šílení při své statečnosti — musili přece jíst a pít sladkou vodu jako ostatní lidé. Copak mohli v téhle skořepině vozit zásoby na tak dalekou cestu?“

„Také jsem o tom přemýšlel,“ odpověděl Luders. „Nejspíš silná bouře zanesla plavidlo tak daleko na jih. A nešťastní mořeplavci museli snášet úděl všech trosečníků na moři trpěli hladem, žízní a krvavě bojovali o poslední doušek sladké vody. Živým sloužila za potravu těla zemřelých, dokud je slunce nepřinutilo hodit zkažené zbytky přes palubu. Nejsilnější z plavců přežil ostatní. Osamělý, zmučený žízní, brázdil ještě několik dní nekonečnou hladinu oceánu, obklopený žraloky a houfem dravých ptáků nad hlavou. Do poslední chvíle neztrácel naději, že spatří zemi. Pak umřel i ten poslední, a opuštěný koráb se stal hříčkou větrů. Bloudil po moři, dokud ho proud nezanesl k našemu Ostrovu. Leč tento smutný Ostrov spatřily jen slepé, dřevěné oči chiméry. Nedaleko odtud stojí dvě hansovní „koggy“. Od éry vikinských korábů až po dobu, kdy se první kogga pustila na moře, neuplynulo víc než tři čtyři století. Ale podívejte se na ten pokrok!.“

Výprava provázená Ludersem přecházela z paluby na palubu a zamířila k hansovním lodím ze šestnáctého století.

„Tato ctihodná kupecká plavidla se nestavěla jen pro obchodní účely, ale i pro boj s lupičskými loděmi Normanů, z nichž jednu jste právě viděli. Všimněte si, že podobně jako skandinávské koráby, i koggy mají paluby na přídi a na zádi. Na nich se umísťovaly samostříly, a dokonce i děla. Plachtová plocha se zvětšovala. Protože byl silný tlak na plachty, neřídily se už lodi vesly, nýbrž kormidlem, upevněným na zádové vaznici. Koggy svobodně brázdily hladinu Středozemního moře. Nejste unavena?“ zeptal se Luders Viviany, když zpozoroval, že poslouchá jeho výklad roztržitě.