Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„A co bylo dál, Maggie?“ ptala se Viviana.

Maggie pokračovala v líčení svého života na Ostrově po odjezdu Gatlingových. Viviana pozorně naslouchala a krmila přitom opice.

Náhle svou společnici přerušila a polekaně se zeptala:

„Kdo to je?“

Maggie se ohlédla.

K Elizabeth přicházel člověk v plátěném obleku. Dlouhé vlasy mu spadaly na ramena, tvář měl zarostlou mohutným plnovousem. „Ten je nový? Ještě jsem ho tu neviděla.“

„Naši lidé mu říkají divoch. Také jsem vám o něm chtěla vyprávět, ale připomněl se sám. Našli jsme ho na Novém ostrově. Byla s ním hrozná práce. Každého se bál, věčně zalézal do kouta a seděl tam jako vlček. Jedl jen syrové ryby a hltal celá sousta jako zvíře. Byl špinavý, zlý, zamračený, nedůvěřivý. Celou dobu, co je na Ostrově, nikdo od něho neslyšel ani slůvko. Je němý. Jen ke starému Boccovi se bůhvíproč chová důvěřivě. Bocco ho přemluvil, aby se umyl a oblékl tyhle šaty. Ale ani od něho si nenechal ostříhat vlasy a nehty.“

„Není nebezpečný?“ vyptávala se Viviana a prohlížela si cizince.

„Ne, je velmi klidný. Divím se, že sem jde. Asi ho upoutaly vaše šaty, na Ostrově neobvyklé.“

Divoch vešel na palubu, přistoupil k sedícím ženám a pozorně, soustředěně se zadíval Vivianě do očí. Nemohla vydržet jeho upřený pohled. Začalo jí být úzko.

„Pojďme do kajuty,“ navrhla Viviana. Koš s pomeranči nechala na pospas opicím, které se k němu s křikem vrhly. Sestoupila do kajuty, Maggie v patách za ní.

„Jaký zvláštní dojem vyvolává ten domorodec!. Vlastně ne. Má bílou pleť a evropské rysy obličeje. Je to skoro zpustlý člověk. Proč se na mne tak díval?“

Viviana rozčileně přecházela po veliké společenské kajutě. „Podobá se jedné ze zdejších ztroskotaných lodí,“ pokračovala. „Možná, že jako ty zpuchřelé trosky, i on kdysi kvetl mládím a žil plným životem.“

„Nestojí za takové rozčilování! Uklidněte se. Raději mi něco zahrajte. Tolik se mi stýskalo po hudbě,“ navrhla Maggie, aby vytrhla Vivianu z neveselých úvah.

„Ano, správně, zahraji,“ souhlasila Viviana.

Přistoupila spěšně ke klavíru, chvíli rozvažovala se sklopenou hlavou a pak začala Beethovenovu Patetickou sonátu. Vtom kdosi vešel. Viviana přestala hrát, narovnala se a uviděla před sebou tvář neznámého. Obličej s rozcuchanými vlasy vypadal strašně. Cizinec měl oči doširoka rozevřené, těžce oddechoval, dolní čelist se mu křečovitě chvěla.

Jak sem přišel? Maggie seděla zády ke dveřím a neslyšela kroky, ztlumené hudbou.

Viviana vyskočila, opřela se o klavír a rozechvěně zírala na cizince. Ten však, aniž s ní spustil napjatý pohled, pokoušel se cosi říci: „Be-bee— ee.tho!.“ Jeho chraplavá řeč se podobala mekotu. A náhle, jako by docela zapomněl na Vivianu, celý se nahrbil, roztáhl dlouhé zkřivené prsty a začal si lačně prohlížet klávesnici, jako luňák, připravený zaseknout spáry do kořisti. Pak se stalo ještě něco podivnějšího a nečekanějšího. Neznámý usedl ke klavíru a začal hrát. Byla to děsivá hudba, stejně nesouvislá jako jeho řeč. Dlouhé nehty mu vadily při hře. Cizinec netrpělivě vykřikoval, na okamžik přerušoval hudbu, ukousl si překážející nehet a zas pokračoval. Ať byla jeho hra sebepodivnější, dala se v ní poznat Beethovenova Patetická. Nebylo pochyb, že člověk za klavírem studoval kdysi hudbu. Ohromená Viviana ustoupila stranou, posadila se do křesla a zaposlouchala se do známých tónů. Hudba ji kupodivu brzy strhla. Před jejíma očima se tu odehrávalo vzkříšení lidského vědomí. Čím déle neznámý hrál, tím správnější byla jeho technika, tím výrazněji vystupovaly jednotlivé věty skladby, Zhrublé prsty ho sice i teď špatně poslouchaly, ale přece stále dokonaleji ovládal nástroj. A vedle chyb, zaviněných neposlušnýma rukama, proskakovala místa neobvyklé uměleckosti. Byl čas k obědu. Gatling uslyšel zvuky klavíru a zašel do kajuty pro Vivianu, ale stanul u dveří jako přikovaný. Žena mu dala znamení, aby hrajícího nepřerušoval.

Když se Gatlingových u oběda nedočkali, přišli do kajuty i Thompson s asistenty, Flores, Luders, a nakonec i Simpkins. Detektiv byl smutný, skoro skleslý. Nicméně s velkým, dokonce větším zájmem než ostatní, pozoroval hrajícího cizince. Všichni mlčeli a poslouchali se zatajeným dechem.

Neznámý pořád hrál. Skončil jednu sonátu a začal druhou, třetí, čtvrtou. Tvář mu zjasněla, v očích zahořela myšlenka, ale na rtech se usadil žalostný úsměv. Uplynula hodina, pak další — cizinec ještě hrál. Náhle přerušil hru v půli věty, zvrátil se v křesle a padl na zem jako mrtvý.

Půl hodiny ležel neznámý ve mdlobách. Když se už všichni báli, že ho nepřivedou k vědomí, otevřel oči. Byl zřejmě dosud v zajetí tónů. Pak se posadil na pohovku, všechny si prohlédl, a když spatřil ženy, rychle si zapínal límec u košile.

Hudba měla podivuhodný účinek. Cizinec začal hovořit, i když na své jméno ani na minulost se ještě nedovedl upamatovat. Stal se družnější, ale zároveň ostýchavější. Ochotně si nechal ostříhal?vlasy i nehty a dal si oholit plnovous.

Když pak oblečený do jednoho ze Sleytonových obleků, hladce oholený, učesaný a vymydlený se objevil ve společenské kajutě, byl to nový člověk.

„Komu je podoben?“ přemítala Viviana, když pozorovala cizincovu tvář.

„Kde jen jsem viděla takový nos a bradu? Vlastně ne docela takové.

Tenhle má pravidelnější rysy.“ A náhle si vzpomněla. Aby si ověřila svou domněnku, obrátila se k Simpkinsovi:

„Nezdá se vám, že je podobný kapitánu Sleytonovi?“

Její slova na Simpkinse silně zapůsobila.

„Oho!“ opáčil živě. „Přece jsem tedy nejel na Ostrov zbytečně“.

Když neznámý odešel, detektiv prohlásil manželům Gatlingovým:

„Myslím, že vám konečně mohu odhalit tajemství kapitána Sleytona, které mě přivedlo na Ostrov. Našel jsem tu víc, než jsem čekal. Neříkám, že je mi už všechno jasné, ale hlavní nitky Sleytonova zločinu mám v rukou. Vida, zde přichází Flores. Sedněte si a poslouchejte. Jistě i vy, Floresi, rád uslyšíte něco o svém soupeři.“

Simpkins se uvelebil pohodlněji v křesle a začal:

„Když jsem byl na Ostrově poprvé, jako trosečník, začal jsem se podle svého zvyku z povolání zajímat o Sleytonův osobní archív. Gubernátor, v domnění že je dokonale bezpečný, nebyl příliš opatrný a ukládal své dopisy v zásuvce psacího stolu.“

„Simpkinsi, copak jste.“

„Lezl do cizího stolu?“ přerušil Simpkins Gatlinga. „Účel světí prostředky, můj drahý! Ano, dělal jsem to za Sleytonovy nepřítomnosti. Sebrat klíč je pro mne maličkost. Prohlédl jsem jeho korespondenci a dozvěděl jsem se zajímavé věci. Další informace jsem získal na pevnině. Výsledkem mého pátrání je Případ občana Hortvana, alias Sleytona. Kdybych vám líčil okolnosti celého případu formou obžaloby, zněla by asi takto: V Kanadě, v provincii Quebec ve městě Montreal, žil loďař Robert Hortvan; zabýval se přepravou nákladů i cestujících po řece svatého Vavřince. Měl dva syny. Staršího Abrahama a mladšího Eduarda. Dva lidé, narození na protilehlých pólech zeměkoule, nemohli si být méně podobní, než tito dva bratři. Eduard byl hodný syn, dobrý člověk a nadaný hudebník.

Starší Abraham žil rozmařile. A protože starý Hortvan byl pořádný držgrešle, hrábl synáček jednou pro peníze do papínkova psacího stolu. Ale to nestačilo. Když vyšla krádež najevo, svalil Abraham vinu na bratra. Otec mu však nevěřil, a sám Abraham se kdesi v opilosti podřekl. Starý ho vydědil a celé své jmění odkázal Eduardovi. Brzy nato zemřel — jednak zármutkem, jednak na ztučnění srdce. Eduard se stal bohatým dědicem. V té době ukončil konzervatoř a připravoval se na umělecké turné po Evropě. Ve své dobrotě daroval značnou část ze svého dědictví bratrovi. Ten ale všechno prohýřil a znovu žil v bídě. Tehdy Abraham vymyslil plán, jak se zmocnit celého Eduardova jmění.