Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Vydíráním získal od jednoho z montrealských bankéřů několik tisíc dolarů. Podplatil lékaře a některé soudní úředníky a dosáhl toho, že Eduarda prohlásili za duševně chorého. Abrahama jmenovali poručníkem. Chudáka hudebníka zavřeli do blázince a vykutálený bratříček, jemuž spadlo do klína celé jmění, vedl opět prostopášný život. Ale brzy ho štěstí opustilo. Nedovedl složit účty poručenské radě, protože po parlamentních volbách v ní zasedli noví lidé, s nimiž se nedohodl na ceně. Bylo nebezpečí, že vyjde najevo jeho zločinná činnost. Ke všemu se v blázinci objevil nový lékař — podivín a idealista — který nebral úplatky. Vyšetřil Eduarda a prohlásil, že je zdráv. Abraham se rozhodl odvézt bratra někam dál, než se aféra utiší. Dohodl se s jedním lékařem, který měl soukromý penzión na Kanárských ostrovech. Cestou je však stihla bouře a zanesla k Ostrovu ztracených lodí. V člunu se zachránili jen Abraham, Eduard a ošetřovatel, který krátce nato zemřel — jestli mu Sleyton sám nepomohl na onen svět. Abraham nechal bratra na Novém ostrově, kam je proud původně zanesl; sám se v noci přeplavil na člunu k Ostrovu ztracených lodí a prohlásil, že je jediný zachráněný. Eduard bez člunu na Velký ostrov nemohl. Abraham ho zřejmě tu a tam navštívil — aby se přeptal na jeho zdraví.“

„Proč ale bratra nezabil?“ divil se Gatling.

„Závěť určovala, že v případě Eduardovy smrti celé jmění připadne Harvardské universitě, kde mladík studoval. Sleyton se rozhodl držet bratra na Novém ostrově, dokud úplně nezdivočí. Pak jeho nenormálnost bude nad všechny pochyby. Z toho důvodu neorganizoval výpravu na vedlejší ostrůvek. Když tu ale nahrabal bohatství, které mnohokrát převyšovalo majetek jeho bratra, nechal Eduarda osudu. Nevěděl jsem přesně jen to, je-li Eduard ještě naživu. Teď to víme a můžeme nešťastníka zachránit. Vyplatilo se kvůli tomu nahlédnout do cizího stolu?“

„Nemohl jste přece vědět, co tam najdete?“ opáčil Gatling.

„Cizího nic nepotřebuji. Nejsem zištný člověk. Teď se musíme zmocnit Sleytona. Ale to bude snadné. Po důkladném pátrání jsem ho objevil.“

„Vy jste ho našel? Skutečně?!.“ zvolali všichni posluchači najednou.

„Ano, prosím, našel; s nasazením vlastního života,“ odpověděl skromně Simpkins.

V době, kdy Simpkins obléhal Sleytona a přemýšlel, jak ho dostat bez krveprolití, Luders a Thompson s pomocníky horlivě zkoumali Sargasové moře. Uspořádali několik podmořských výprav, při nichž se spouštěli ve skafandrech na mořské dno.

Podařilo se jim získat dost ucelenou představu o průřezu Ostrova. Luders nadšeně pracoval nad nákresem, a jednou večer, když celá společnost popíjela čaj, objevil se s archem papíru. „Tak se podívejte!“ vykřikl vítězoslavně a rozbaloval papírový svitek. Ostrov ztracených lodí se rozkládá na seříznutém vrcholu bývalé podmořské sopky. Při úpatí je hloubka půldruhého kilometru, ale od vrcholu hory k hladině oceánu jenom sto metrů. Celou stometrovou vrstvu vyplňují ztroskotané lodi, které vytvořily jakousi pyramidu.“

„Náhrobek,“ poznamenal Gatling.

„Ano, pomník tisíců obětí moře. Ale ukázalo se, že podmořská pyramida je město s mnoha obyvateli.“

„Jakže? Ostrov má obyvatele i pod vodou?“ žasla Viviana. „Jistě. Olihně, sepie, chobotnice. Sotva byste našla na zeměkouli druhé místo, kde by se jich nakupilo takové množství. Je pochopitelné proč: polozničené lodi jsou neobyčejně vhodnými příbytky pro chobotnice. Nalezou dovnitř trhlinami v trupu pak vyhlížejí ven iluminátory a číhají na kořist.“

„Je tedy velmi nebezpečné spouštět se v takovém místě na dno,“ podotkla Viviana.

„Ovšem, že je to nebezpečné! Proto musí výprava volit otevřená místa a držet se jeden poblíž druhého. Zato se můžeme kochat poutavými obrázky. Nedávno jsme viděli zajímavou podívanou. Chobotnice chytila kraba a začala si s ním pohrávat. Krab se bránil, snažil se uniknout z pevného sevření chapadel, ale boj ho brzy vyčerpal. Chobotnice ho převracela na všechny strany, chvílemi svou oběť pustila, vzápětí ji však znovu chytila a hra pokračovala. Teď už máme prozkoumat jen hlubinnou část kolem Ostrova. Kromě jiného jsme zjistili, že čím větší hloubka, tím je mořský proud silnější. Právě on zřejmě zanáší ztroskotané lodi k Ostrovu. Pojďte s námi, Gatlingu, vy jste ještě nebyl na mořském dnu,“ navrhl Luders. Viviana pohlédla s obavou na muže. Thompson zachytil její pohled a uklidňoval ji:

„Nebojte se, tam nejsou chobotnice. Spustíme se na otevřeném místě přímo z Výzvy a v našich vlastních skafandrech s nádržemi stlačeného vzduchu. Nadto máme k dispozici drátěná lana, takže nás mohou kdykoli vytáhnout nahoru. Je to úplně bezpečné.“

„Úplně bezpečné? V tom případě jdu s vámi,“ prohlásila Viviana rozhodně. Thompson byl trochu zmaten nečekaným obratem. Ale znal už Vivianinu povahu a neodporoval. I Gatling ji přemlouval bez úspěchu. „Ale jak se budete pohybovat ve skafandru? Víte, že na vzduchu váží dvě stě kilogramů?“

„Ve vodě bude mnohem lehčí!“ ohradila se Viviana. „Jsem dost silná, nemějte o mne strach.“

Druhý den ráno si Gatlingovi, Luders, Thompson i jeho asistenti oblékli skafandry. Thompson vysvětloval námořníkům, kteří zůstávali na lodi, i potápěčům, význam signálů:

„Opakuji! Jedno trhnutí lanem znamená: jsem na zemi, daří se mi dobře. Trhnout čtyřikrát značí: vytáhněte mě! Víc jak čtyřikrát: Je mi zle, poplach. Nu tak, oblékněte se!“

Viviana se nemohla v těžkém obleku ani postavit. Ostatní na tom byli stejně. Spustili je pomocí navijáku. Ve vodě se všichni cítili lehčí a volnější.

Badatelé se snesli na svah podmořské hory. Všichni měli u pasu připevněná tenká kovová lana, jichž se zachytili, a začali sestupovat. V hloubce deseti metrů už vládlo šero. Thompson s Ludersem šli vpředu a rozsvítili elektrické lampy. Brzy je však zhasli, protože světlo vábilo mořské obyvatele. Bylo nebezpečné přilákat žraloka či chobotnici. S narůstající hloubkou přibývalo tmy a chladu. Potápěči cítili stále silnější pohyb vody, jako by v klidném oceánu tekla rychlá řeka a cestovatelé šli uprostřed jejího proudu. Stěží se drželi na nohou, a proto pevněji svírali lana, jež se odvíjela podle toho, jak sestupovali.

V zeleném šeru se mihlo temné tělo, patrně žralok. Neznámý dravec proplul kolem výzkumníků, zmizel, a znovu se vynořil z opačné strany. Přátelé postoupili těsněji k sobě. Mořský netvor odplaval. Náhle však nečekaně, s děsivou rychlostí proletěl kolem Thompsona, a kdyby se vědec nesehnul, přeřízl by ho vedví, nebo mu v nejlepším případě roztrhl skafandr, a Thompsona by zatopila voda. Profesor i v hustém šeru poznal pilouna. Obrátil se ke svým společníkům a rukama ukazoval na hrozící nebezpečí. Hovořit nemohli. Luders ulehl na dno a ostatní následovali jeho příkladu. Piloun nad nimi několikrát proletěl, jednou dokonce zachytil Tammovo lano a silně jím škubl. Nahoře to jistě zpozorovali. Naštěstí však jedno trhnutí znamenalo „daří se mi dobře“, a proto ho nevytáhli. Jinak by piloun Tamma asi usmrtil. Potápěči leželi několik minut bez hnutí. Lupič neviděl kořist a odplul. Všichni vydechli úlevou pod kovovými přílbami a začali se opatrně zvedat. Sotva vykročili kupředu, pronásledovatel tu byl znovu. Luders zoufale klel, i když ho nikdo nemohl slyšet. Jak se dravce zbavit? Pokračovat v cestě bylo nebezpečné, ale stejně nebezpečné bylo vystoupit na povrch. Co dělat?