Alexandr Běljajev: Ostrov ztracených lodí

„Ne, jsme tu z vlastní vůle.“

„Cože?“ zvolal Bocco nedůvěřivě. „Tady je příliš málo radosti, aby sem jel člověk z vlastní vůle.“

„Tak co, Bocco,“ přerušil ho Gatling. „Povězte nám, kdo je u vás nyní gubernátorem?“

Bocco bezradně rozhodil rukama a s hlubokým povzdechem odpověděl: „Sleyton. Kapitán Fergus Sleyton.“ Simpkins překvapením až poskočil. „Není možná! Ten přece.“

„Je živ a zdráv. Dnes je gubernátorem Sleyton. Včera byl Flores, a kdo bude zítra — ještě nevím. Tak se věci mají! Radosti je tu pomalu.“

„Jak se to mohlo stát?“

Bocco vyprávěl všechno, co se sběhlo na Ostrově, až do chvíle Sleytonova uvěznění.

„Ale dnes ráno se probudíme,“ končil Bocco, „a zvoní gong u gubernátorovy rezidence. Když jsme přišli na Elisabeth, uviděli jsme Sleytona. — Já — říká, — jsem váš gubernátor. Flores je zločinec. Hodil mě do vody. Teď sedí ve vězení zas on. Zítra ho budeme soudit! — Takové je to!“

Bocco nevěděl o událostech minulé noci, které skutečně vzaly nečekaný zvrat. V době, kdy se Flores ubíral noční tmou ke Sleytonovu vězení, aby svého soupeře zabil, Sleyton jako zvíře v kleci přecházel po úzké železné kobce a promýšlel plán útěku. Byl z lidí, pro něž překážky existují jen proto, aby se překonávaly.

Sleyton potmě ohmatal stěny svého žaláře. Byly hladké a neprodyšné. Ani okno, ani skulina — utéci se. nedalo. Po mnoha pokusech objevil nade dveřmi malý kulatý otvor, jímž by stěží prostrčil hlavu. Vzepřel se na rukou a nahlédl ven. Těsně u dveří stála nějaká postava. „Kdo stojí na stráži?“ křikl Sleyton přísně, jak to dělával, když kontroloval noční hlídky.

Sotva uslyšel známý velitelský hlas, Číňan sebou trhl. Snil právě o Modré řece a Fergusův křik zaplašil jeho vidiny. Když si srovnal v hlavě myšlenky, odpověděl: „Chao-Žeň.“

„Proč okamžitě neodpovíš, když se tě ptá gubernátor? Usnuls, tupče? Odstrč závoru, musím zkontrolovat vězně!“

Číňanovi se v hlavě všechno zmotalo. Sleytonův hlas přicházel odněkud z výšky. Ve tmě nebylo nic vidět, a tak strážný nedovedl přesně určit, kde gubernátor stojí.

Chao-Žeň si už dávno odvykl uvažovat. Uměl jen poslouchat. Kapitán Sleyton nařizoval. To stačilo. Číňan rychle odsunul závoru. V té chvíli přicházel Flores. Nepřátelé se nečekaně střetli u samých dveří. Sleyton zatlačil Florese do železné kajuty, kde se rozpoutal neúprosný boj. Čirou náhodou přišla kapitánovi pod ruku Floresova hedvábná šerpa. Rychle ji uchopil a zadrhl protivníkovi hrdlo. Flores sebou zmítal, ale Sleyton už stačil vyběhnout ze dveří a zaklapnout závoru. Pak přistoupil k Číňanovi, chytil ho za ramena, zvedl jeho slabé tělo do výšky, zatřásl jím a zasyčel: „Takhle se stojí na stráži? Div žes nevypustil zločince. Jdeme!“ Číňan se oklepal, radostně si oddechl, že tak lacino vyvázl a loudal se za Sleytonem.

Tak se stal Sleyton znovu gubernátorem na Ostrově. Když připlula Výzva, vyslal Bocca jako parlamentáře.

Stařík vypověděl přátelům všechny novinky, pohlédl bázlivě na Ostrov a chvatně dodal:

„Ale já jsem se tu zapovídal.“ Nasadil oficiální tvář a vážně oznamoval: „Gubernátor Ostrova ztracených lodí mě poslal, abych zjistil, kdo jste a proč jste k nám přijeli.“ Gatling se zamyslil, pak položil Boccovi ruku na rameno a řekl:

„Poslyšte, Bocco, odložte tenhle tón a mluvme spolu jako staří přátelé. Nečekali jsme, že se tu shledáme se Sleytonem. Víte přece, že jsme se s ním nerozešli v dobrém. Ale proti ostrovanům nezamýšlíme nic zlého. Přijeli jsme sem s manželkou a profesorem Thompsonem, abychom zkoumali Sargasové moře. Nu, a při té příležitosti jsme se rozhodli vás navštívit. Když už jsme tu, strávíme nějaký čas na Ostrově, ať kapitán Sleyton chce či nechce. Ale abychom vás neobtěžovali riskantními domluvami se Sleytonem, pošleme mu rádio telegram; na Ostrově přece mají radiopřijímač.“

V radiotelegramu, který hned odeslali, stálo: „Gatlingovi, Simpkins a profesor Thompson žádají, aby mohli vstoupit na Ostrov. Souhlas signalizujte bílou vlajkou. Gatling.“

Radiotelegram zřejmě došel na místo určení, protože za chvíli se od gubernátorovy rezidence rozlehl výstřel z pušky. Kule zasáhla člun a odštípla kus boční stěny. „Stručné a jasné!“ řekl Gatling.

„Nu co, nemáme se zač stydět. Abychom se vyhnuli krveprolití, pošleme ještě jeden radiotelegram. Ale ty, Viviano, pro všechny případy sejdi raději do kajuty.“

„Nedáte-li okamžitě souhlas, nařídím bombardovat Ostrov,“ hlásil druhý radiotelegram; a druhý výstřel byl mu odpovědí. Gatling už chtěl dát rozkaz k palbě, ale Thompson navrhl, aby odložili vojenské akce na příští ráno.

„Je už tma, snad opravdu bude lepší vyčkat do rána. Ostrov neuteče,“ podporoval profesorův návrh i kapitán Murray.

Gatling souhlasil. Nechal na palubě hlídkovat několik námořníků a sešel do společenské kajuty. Kapitán Murray, Simpkins, Thompson i Bocco ho následovali.

Viviana nalévala čaj. Všichni usedli, Bocco na nejzazší konec stolu; noví lidé a nezvyklé prostředí ho uváděli do rozpaků. Pil čaj tak horký, že se popálil, a hekal.

„Ale přece jen. nedopadá to dobře,“ řekl náhle a celý se zachmuřil. „Co není dobré?“ zeptala se Viviana.

„No přece to, že se bude střílet. Copak je na tom dobrého? Kolik lidí se může zmrzačit!“

„Ale co tedy dělat, Bocco?“ ptal se Gatling. „Sám jste viděl, že Sleyton naše mírumilovné návrhy nepřijal.“

„Co dělat? O tom právě přemýšlím. Nedá se dělat nic jiného, než že musím na Ostrov, pošeptat lidem, aby neposlouchali kapitána Sleytona a nestříleli. Řekněte vašim námořníkům, ať mě spustí. Sbohem, a děkuji za čaj!“

Té noci nikdo na Výzvě nespal. Gatling chodil po palubě a zaposlouchával se do nočního ticha. Co bude s Boccem? Poslechnou ho ostrované? Chvílemi se Gatlingovi zdálo, že slyší tlumený šum hlasů a skřípot prken na poloshnilých palubách, po nichž přecházely čísi kroky. Ale možná, že to jen předjitřní vítr šumí ve zlámaných ráhnech a stěžních, třepe roubením plachet, pohupuje koráby a ony skřípou a sténají, tak jako naříkají nemocní starci ve snu. Jak je ta tma únavná! Hodinu před východem slunce se z Ostrova znovu ozval hluk. Teď už nebylo pochyb — něco se tam stalo. Hlasy bylo slyšet docela zřetelně.

Několik lidí přeběhlo po Ostrově s lucernami a pomalu se vraceli ke gubernátorově sídlu.

„Co když ubohý Bocco zahyne?“ uvažoval Gatling rozčileně.

Než vyšlo slunce, shromáždilo se na palubě celé osazenstvo Výzvy. A když se konečně vyhouplo nad obzor, všichni vykřikli překvapením: na vysokém stožáru u gubernátorova sídla se třepetala bílá vlajka.

„Kapitán Sleyton kapituloval!“ zvolal Gatling.

„Pohleďte, jde sem Bocco,“ upozorňovala Viviana.

Bocco cupital na svých starých nohou, klaněl se, mával rukou a z dálky už křičel do hlásné trouby:

„Můžete vstoupit na Ostrov, kapitán dovolil!“

Rychle spustili člun, do něhož nasedli Gatlingovi, Thompson s asistenty Tammem a Mullerem, Simpkins a čtyři námořníci.

Bocco je přivítal hlubokou poklonou:

„Kapitán prosí, abyste ho navštívili v jeho sídle!“

„Bocco, vy jste živ, tolik jsme se o vás báli!“ tiskla mu Viviana radostně ruku.