Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Pak se rozložili na podlaze a lačnými zraky se vpíjeli do nových tvarů a obrysů. Snad žádné představení velkoměsta nedalo divákům takový požitek, jaký skýtal ostrovanům pohled na rozbité, zničené lodi. Nejspokojenější s ostrovem byl Luders.

„Korveta s otevřenou baterií o dvaceti dělech. Začátek devatenáctého století. A koukejme! Holandská plachetnice, přinejmenším z počátku osmnáctého století. To je ale kmet! Kam až ho to zaneslo! A tuhle je druhý stařešina, kolový parník. Ten se zrodil v prvních letech devatenáctého století v Americe, a dokonce ani v mládí to nedotáhl na víc, než na pět mořských mil za hodinu,“ vysvětloval Luders. Všeobecnou pozornost vyburcoval děsivý pohled na korvetu s baterií o dvaceti dělech, jejíž palubu pokrývaly samé kostry. Vybělené kosti oslnivě svítily. Na nohou kostlivců se ještě tu a tam uchovaly cáry zetlelých bot. Zato zbraně — děla, kordy, tesáky — byly v dobrém stavu, třeba zrezivělé.

Ostrované ztichli. Každý si podle vlastní fantazie představoval, jaké obrazy hrůzy provázely zánik těchto lodí.

„Bude třeba odklidit kostry,“ řekl Flores. „Je tu dost korábů vhodných k bydlení. Ale myslím, že pro dnešek nám to stačí? Zítra přijdem, postavíme zbývající mosty a prohledáme vnitřky lodí.“ Všichni začali neochotně sestupovat. Jeden z ostrovanů uklouzl a skutálel se s paluby do moře. Ale ke všeobecnému údivu se nepotopil, nýbrž zůstal ležet na povrchu. „Je tu mělko!“ křikl.

To vzbudilo zájem ostatních. Začali zkoumat půdu pod nohama. Ukázalo se, že všude jsou paluby a trosky utonulých lodí. Při určité opatrnosti se dalo přejít z jednoho korábu na druhy. Lidé se rozprchli po ostrově a hlasitě projevovali své nadšení.

Vtom se z kýlového prostoru nevelké, poměrně nové nákladní lodi ozval zvířecí řev, a hned nato ustrašený křik Indiána, volajícího o pomoc. Indián vyskočil z kýlu a dal se na útěk:

„Tam. je. zvíře. Strašlivá opice. gorila!.“ Všichni ostrované se shlukli jako poplašené stádo a schovávali se jeden za druhého. Nebyli zbabělci před zjevným nepřítelem. Ale tam byl nějaký neznámý tvor. „Kdo jde se mnou?“ zvolal Flores. Bocco ze strachu, aby nepřišel o svou vysokou hodnost i krásný kabát, hnul se za gubernátorem. Po něm vykročil také O’Hara.

Flores opatrně nahlédl dovnitř vlečné bárky. Bylo odtud slyšet vrčeni.

Když oči přivykly tmě, zjistil, že v koutě sedí tvor podobný člověku, nahý, s velikou rozcuchanou hlavou. Spečené vlasy a vousy mu sahaly skoro ke kolenům. Na rukou měl dlouhé zakřivené nehty.

„Kdo jsi?“ zeptal se Flores anglicky a pak španělsky.

„Kdo jsi?“ ptali se ostrované v různých jazycích, ale nedostali odpověď. A přece bylo jasné, že to není gorila, nýbrž člověk, bezbranný, hubený, vyčerpaný člověk. Flores tedy skočil dolů, uchopil neznámého a na rukou ho vynesl. Ubožák se ani nepokusil odporovat.

Ať to byl čin sebeprostší, pozvedl Floresovu autoritu.

„Pro všechny případy zajatce svážeme a jdem! Je čas k obědu!“

Lidé uposlechli.

Když první výletníci s Floresem v čele docházeli k Ostrovu ztracených lodí, poslední byli ještě na Novém ostrově.

Vtom pár kroků od Florese proletěl vzduchem jakýsi předmět; ozval se výbuch, můstky se rozletěly na milión třísek a gubernátor asi s pěti lidmi sletěli do vody. Floresovi se však podařilo zachytit trámu, a když se mu rozjasnilo v očích, div neomdlel.

Na Ostrově u samého okraje mostu, ruční granát v dlaní, stál kapitán Fergus Sleyton.

Byl sice hodně zarostlý, ve špinavé, roztrhané košili, ale byl to on.

Sleyton nezemřel při přestřelce s prchajícím Gatlingem a jeho přáteli. Kule mu přerazila klíční kost, ale rána nebyla smrtelná. Když ho Flores hodil do vody, padl Fergus na mělčinu, na dno převráceného člunu. Měl štěstí, všichni ostrované odešli za Floresem a nikdo tedy neviděl, že se neutopil. Krvácející kapitán se s ohromným vypětím sil doplazil do podpalubí vedlejšího parníku, položeného bokem na hladině. Loď dorazila k Ostrovu teprve nedávno.

— Když ztratím vědomí, umřu ztrátou krve, uvažoval Sleyton. — Musím si udělat obvaz!. Začal prohledávat lodní prostory a našel útržek staré plachty. Zatínal zuby bolestí. S posledním zbytkem vědomí i vůle si ránu převázal, a omdlel. Vzpamatoval se až v noci. Chládek ho osvěžil. Hlava se mu točila velkým úbytkem krve i zimnicí. Trápila ho žízeň. V palubní proláklině našel kaluž dešťové vody a vypil ji do poslední kapky. Zas mohl jasně uvažovat. Co podnikne dál? Tady by ho mohli najít. Bylo nutno dostat se na sousední ostrov ze ztroskotaných korábů, nedaleko odtud. Nikdo z ostrovanů k němu zatím nepronikl. Tam by byl Sleyton v úplném bezpečí. Jediný on věděl, že k ostrovu vede cesta po palubách utonulých lodí, pokrytých tenkou vrstvou vody. Obezřetný Sleyton ještě téže noci přešel na ostrov.

Mezi velkým a malým ostrovem leželo několik lodí, kde se daly najít konzervy, suchary, dokonce i víno. Sleyton zbytečně nežil na ostrově mnoho let. Znal všechny skryté zásoby i cesty k nim. A za nocí se brodil mořem přes potopené koráby, které kousek pod hladinou zaplňovaly skoro celé mořské dno kolem ostrova. Zásobil se vždy potravinami na několik dní, odešel na malý ostrov a tam žil, dokud je nespotřeboval. Při těchto nočních výpravách zpozoroval Sleytona Číňan. Sleyton ho však neviděl. Když pak s Číňanem přišel v noci Bocco, aby spatřil „gubernátorův stín“, Sleytonovu jemnému sluchu neušly zvuky, šramot a šepot uprostřed hlubokého nočního ticha. Z opatrnosti několik nocí nevycházel. Proto ho Flores neuviděl.

Sleyton se nevzdával myšlenky, že znovu ovládne ostrov. Florese nepovažoval za nebezpečného soupeře. Ale aby mohl vystoupit otevřeně, musil nejdříve nabrat sil. Proto vystoupení odkládal, dokud se mu rána úplně nezahojila. Když konečně byl docela v pořádku a cítil se zdravý a silný, začal promýšlet plán útoku.

Plán nebyl nijak složitý. Objeví se na Velkém ostrově, až budou všichni spát, a zamíří k rezidenci nového gubernátora. Stráž na fregatě Elisabeth bude pravděpodobně taky spát. Když ne, samo zjevení „mrtvého kapitána“ musí všechny ochromit hrůzou. V nejkrajnějším případě s nimi bez hluku skoncuje námořnickým tesákem. Se spícím Floresem — Sleyton ani na okamžik nepochyboval, že Španěl zaujal jeho místo — bude lehká práce. A ostrované? Ti nebudou mít důvod k námitkám, vždyť jenom znovu nastoupí svůj úřad, o nějž ho zrádný Flores násilím připravil.

Když ale Sleyton ze své skrýše bedlivě pozoroval Velký ostrov a viděl, že lidé stavějí most, změnil svůj původní záměr; teď měl možnost zajmout všechny obyvatele — počká, až přejdou na Nový ostrov a odřízne jim cestu zpátky. V předvečer dokončení mostu Sleyton, ozbrojený ručními granáty, přešel pozdě v noci na Ostrov. Ukryl se v neobývané holandské korvetě nedaleko břehu. Vylezl teprve, když viděl, že poslední člověk vstoupil na Nový ostrov.

Sleyton rychle přeběhl k místu, kde začínal most, schoval se za silný stožár a čekal až se ostrované budou vracet. Pak vrhl granát a klidně stál, dokud se Flores nevzpamatoval. Fergus mohl zabít Florese na místě, ale nechtěl svůj návrat k moci komplikovat vraždou.

— Ať to učiní lidé sami — uvažoval, — stejně smrti neujde.

Když pak Španěl hrůzou rozšířenými zraky pohlédl Sleytonovi do očí, bývalý gubernátor potřásal v ruce dalším granátem a spokojeně řekl: