Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Co se na Ostrově v noci přihodilo?“ ptal se Gatling.

Bocco se spiklenecky usmál a opakoval:

„Gubernátor vás zve k sobě. Všechno vám vysvětlí.“

Vzrušená Viviana vstoupila znovu na Ostrov ztracených lodí. Stoupala po rozviklaných můstcích, klenoucích se z lodi na loď a přemítala o tom, že stejnou cestou se ubírali i při svém prvním příjezdu. Jenže tehdy byli ztroskotanci, bezbranní zajatci, kráčející vstříc neznámému osudu. Dnes jsou pod ochranou vlastní lodi.

Gatling prosil Vivianu, aby se vrátila na loď.

„Kdoví, možná že nás Sleyton láká do pasti.“

Ale Bocco ho uklidnil:

„Nemějte obavy, všichni jste v úplném bezpečí.“

Šli tedy dál. Gatling cestou rozmlouval s Thompsonem a vzpomínal na rozličné příhody ze svého prvního pobytu na Ostrově. Konečně došli k Elisabeth. Tam už na ně čekali.

Černoch blýskl bílými zuby v srdečném úsměvu.

„Také jeden z bývalých Vivianiných nápadníků,“ představil ho žertem Gatling.

„Gubernátor vás očekává,“ řekl černoch.

Sestoupili po známých schůdcích a vešli do kabinetu.

Stál u stolu a přívětivě pokývl hlavou:

„Buďte mi srdečně vítáni!“

„Flores!“ zvolala Viviana ohromeně.

„K vašim službám,“ odpověděl a tiskl ruce hostím. „Omluvte, prosím, můj vzhled.“

Floresův obličej byl samá podlitina, krk měl oteklý a na spáncích krvácející šrám.

„Jste raněn?“ ptala se Viviana. „Mám vám převázat ránu?“

„Ne, děkuji,“ odpověděl se šátkem u spánku. „Je to pouhé škrábnutí.“

„Floresi, netrapte nás a řekněte, kde je Sleyton?“ vyhrkl Simpkins nedočkavě.

Gubernátor učinil neurčité gesto rukou.

„Včera se nečekaně objevil na Ostrově a já ho dal uvěznit. V noci jsem šel zkontrolovat hlídku. Vedle uhelné lodi se na mne znenadání vrhl nějaký člověk. Byl to Sleyton, jemuž se zřejmě podařilo uprchnout. Došlo mezi námi k boji, a že byl prudký, můžete usoudit z toho, jak vypadám. Div že mě neuškrtil mou vlastní šerpou. Potom.“ Flores se zajíkl — „potom mě strčil do kajuty, kde byl předtím sám zavřený, a zamkl. Co bylo dál, to jsem se dozvěděl, teprve když mě Bocco osvobodil. On vám sám poví, co se tu všechno sběhlo.“

„Podařilo se mi dohovořit se s lidmi a přesvědčit je, aby neposlouchali Sleytona,“ vyprávěl Bocco. „Před úsvitem Sleyton všechny sezval a nařídil nám, abychom se připravili k boji s vámi,“ Bocco ukázal na Gatlinga. „Ale všichni do jednoho odmítli. Kapitán křičel, dupal, hrozil, že všechny pobije. A tak povídám: jaképak s ním ceremonie? Svažme ho! Vrhli jsme se k němu, on vzal do zaječích. Běželi jsme v patách za ním, ale kde mu byl konec! Skočil do vody a zmizel. Začali jsme hledat Florese. Napadlo mě, podívat se do nákladní uhelné lodi, a on tam ležel! Pustili jsme ho, a tu ho máte!“ Simpkins naslouchal se soustředěnou pozorností. „Sleyton žije. Sleyton je na Ostrově. Simpkins je taky na Ostrově. To znamená, že Sleyton bude chycen,“ vyhrkl znenadání.

Příští den pozval profesor Luders Thompsona, jeho asistenty, Gatlingovy i Simpkinse k sobě na návštěvu. Starý vědec žil na okraji Ostrova, ve španělské karavele. Měla čtvercovou záď, věžičky na přídi i na zádi, vysoké boky, vpředu šikmo vystupující trám, čelní stěžeň, hlavní stěžeň a dva vratiplachtové stožáry. Na předním stěžni byla dvě ráhna, tři zbývající měly latinské plachty. K obydlí starého učence vedl rozviklaný můstek. „Podivuhodné!“ zvolal Gatling, sotva na můstek vkročil. „Copak se i plachty mohly uchovat? Vždyť tomu korábu je dobrých dvě stě let?“

„Bude mu tři sta,“ odpověděl Luders. „Vlastníma rukama jsem ten poklad restauroval. Přiznám se, že vypadal dost uboze. Jedno jsem však udělat nemohl, a to vyrovnat polohu karavely. Sousední lodi ji stiskly a silně naklonily. To mi působí jisté nepohodlí při bydlení. Však sami uvidíte. Pojďte, prosím, za mnou.“

Po úzkých dřevěných schůdcích vešli hosté do veliké kajuty. Podél stěn stály dřevěné lavice na štíhlých nožkách. Celou jednu stěnu zabírala podomácku zhotovená knihovna, v jejíchž přihrádkách ležely starodávné rukopisy a lodní žurnály.

„Dejte pozor!“ varoval je Luders. „Já už jsem zvyklý chodit po šikmé podlaze. Zde v té knihovně jsou obrovská bohatství.“

„Bohatství? Jakého druhu?“ vyzvídal Simpkins.

„Vědecká bohatství. Ostatně, nejen vědecká. Jsou tu dokumenty z korábu Sibyla. Jakýsi Sebastian Saprozo, najatý ve španělských službách, vezl několik beček zlata z Brazílie do Španělska. Ale španělských břehů nedosáhl. Loď přirazila k Ostrovu.“

„Jestliže jste dostal dokument ze Sibyly, znamená to, že loď dodnes existuje?“ ptal se Simpkins.

„Ano, za starou uhelnou bárkou, na jih od Elisabeth.“

„A zlato jste nehledal?“

„K čemu by mi bylo?“ namítl prostě Luders. „Možná, že se zachovalo i zlato. V dokumentu se praví, že je uloženo v kýlovém prostoru. Ale koráb je tak vetchý, že by bylo šílenstvím spouštět se dolů. Ve vedlejších kajutách,“ pokračoval Luders, „mám sbírky.“

„Podmořskou část Ostrova jste nezkoumali?“ zeptal se Thompson. „Bohužel ne,“ povzdechl si vědec. „Máme sice skafandry, ale nemohl jsem spravit vývěvy. Měl jsem k dispozici jen olovnici a malý bagr.“

„Odkud vzal Sebastian tolik zlata?“ zajímalo Vivianu. „To je zvláštní historie. — Sebastian byl zajat Indiány kmene Bororo v lesích střední Brazílie. Bojovní Bororo se rozhodli Sebastiana zabít a už ho vedli na smrt. Saprozo však dokázal vyrvat se Indiánům z rukou. Tento dobrodruh prošel asi tvrdou životní školou a byl zřejmě jarmarečním akrobatem a žonglérem. Začal skákat přes hlavy divochů, otáčel celým tělem ve vzduchu a prováděl tak nevídané piruety a saltamortale, že uvedl své podmanitele v bouřlivé nadšení. Indiáni zapomněli na dřívější nenávist a začli cizince skoro zbožňovat. Nechali ho naživu, ale svobodu mu nevrátili. Sebastiano mezi nimi žil několik měsíců, naučil se jejich jednoduchému jazyku i způsobům. Často mohl pozorovat, že Indiáni přinášeli ohromné valouny ryzího zlata a odnášeli je hluboko do lesa jako dar nějakému lesnímu bohu. Kde se božstvo nacházelo, nemohl Saprozo vyzvědět, protože sídlo modly bylo opředeno tajemstvím. Pomohla mu však náhoda. Poslyšte, jak celou příhodu líčí sám Sebastiano.“

Luders otevřel starodávný rukopis v polorozpadlé kožené vazbě, listoval chvíli v zažloutlých pergamenových stránkách, zdobených velkými začátečními písmeny i naivními kresbami, a četl: „Jednou ráno, když všichni muži odešli na lov a ženy se zaměstnávaly roztíráním kořene manioka, z něhož připravují opojný nápoj kaširi, procházel jsem se za vesnicí. Vtom slyším nářek, vycházející z osamělé chatrče na pokraji lesa. Vstoupím dovnitř a vidím dívku, omotanou sítěmi. Velcí černí mravenci ji nemilosrdně hryzali. Celé tělo mladé nešťastnice se svíjelo, tvář měla zkřivenu bolestí a na rozkousaných rtech jí stála růžová pěna. Kalné oči se obracely v sloup. Dojatý strašlivým týráním, rozvázal jsem síť, začal vybírat mravence, zašlapovat je a vyhazovat z chatrče. Pak jsem vzal síť a znovu přikryl dívku, jež mi z vděčnosti líbala ruce. Tu mě napadlo, že by mi děvče mohlo poděkovat reálnějším způsobem a řekl jsem jí: