Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Ne,“ odpověděla mladá žena, „jen jsem se zamyslila.“

„O čem jste přemýšlela?“

„O obětech moře, o všech těch dramatech.“

„Obětí a dramat, mrs. Gatlingová, s pokrokem stále ubývalo. Pohleďte na tu portugalskou karavelu — s takovou lodí se Kolumbus vypravil na cestu do neznámých zemí. Karavelou vlastně končí „hrdinská“ éra mořeplavectví. Devatenácté století přineslo novou hybnou sílu — páru. Putování po moři se stalo bezpečnější a. nudnější. Nejste-li unaveni, přejdeme k západnímu břehu našeho Ostrova. Divnou hrou náhody sem proud zanesl skoro samé lodi poháněné parou. Uvidíte stařešinu parníků, nevelký kolový parníček Savanu ze třicátých let devatenáctého století. Měří všeho všudy třicet metrů. Ale ve čtyřicátých letech minulého století byl sestrojen první šroubový parník ze železa, který už představuje počátky současného lodního stavitelství.“ Viviana nechtěla Luderse urazit, ale chůze po vratkých můstcích a šikmých palubách ji unavila, i když si to nepřiznala. Ke všemu ji historie parníků příliš nezajímala, protože její muž byl lodní inženýr a měl doma mnoho knih o lodním stavitelství, i spoustu modelů. „Nemohli bychom procházku na hřbitov parníků odložit?“ navrhl Simpkins, který se chtěl co nejdříve vrátit, aby mohl o samotě promyslit plán, dozrávající mu v hlavě.

„Proč ne, můžeme,“ souhlasil Gatling. „Času máme dost a stačíme si pohodlně prohlédnout všechny zdejší pozoruhodnosti.“

„No prosím,“ trochu dotčeně řekl Luders. „Tak to odložíme.“ Vyprovodil hosty, v půli cesty se s nimi rozloučil a vrátil se na svou karavelu.

„Ostrov ztracených lodí,“ pravila na zpáteční cestě Viviana manželovi, „by se mohl nazývat Ostrov hrůzy. Stěží bychom našli na zeměkouli druhé místo, kde by se na tak malé ploše soustředilo tolik lidského utrpení.“

Simpkins zůstal pozadu za Gatlingovými, zamířil k jihu a dlouho si prohlížel polozničený koráb Sibylu. Nešel ani k obědu, vymluvil se, že ho bolí hlava. Zlato lesního boha zaměstnávalo všechny jeho myšlénky. Musí poklad získat, stůj co stůj!

Detektiv se nemohl dočkat noci; jen se setmělo, začal se chystat na cestu. Vzal si objemný cestovní tlumok, elektrickou svítilnu, veliký nůž — s revolverem se nikdy nerozlučoval a vyšel z kajuty. Nebe bylo plné jasných hvězd. Obvyklé vůně Ostrova v noci ještě zvýrazněly. Do chřípí mu zavanulo vlhko, pach shnilého dřeva, sargasy a dehet. Bylo ticho. Všichni už spali, kromě dvou strážných u gubernátorova sídla; Simpkins šel najisto, měl Ostrov dobře prozkoumaný a záhy byl u cíle. Sibyla stála jen dva metry od souvislé masy lodí. Simpkins utrhl veliké prkno ze staré veslice a udělal si lávku. Opatrně přešel na palubu Sibyly. Zábradlí se prolomilo při prvním doteku.

„Oho, zde si musím dát pozor!“ mluvil sám pro sebe. Palubní prkna byla napůl shnilá, noha po nich měkce stoupala. Simpkins došel ke zlomenému stěžni, uvázal k němu provaz, jehož druhý konec měl připevněný u pasu, pak rozsvítil baterku a začal sestupovat po příkrém schodišti. Aby pod ním schody nepraskly, posunoval se po nich celým tělem. Podlaha se tu zdála být pevnější. Ale musil sestoupit níž, do kýlu. Detektiv se vyšplhal znovu nahoru. Odvázal provaz, přivázal ho ke sloupu ve střední části lodi a trochu rozčileně začal sestupovat po druhém schodišti do nejspodnějších prostor korábu. Vzduch tu byl hrozně zatuchlý. Podlahu i stěny pokrýval sliz a mech. Vtom paprsek z baterky narazil na vodu. část kýlu byla zřejmě zatopena. Mezi nejrůznějším lodním haraburdím se povalovaly lidské kostry. Z horních palub je ostrované odklidili, ale sem asi nikdo nepronikl. „Tím líp,“ řekl si Simpkins. „Tak se na to podíváme!“ a začal prohledávat bečky. Skoro všechny byly prázdné. V jedné našel na dně lidské kosti. Ve všech sudech byli nalezlí krabi, červi, slimáci. Simpkins měl k podobné havěti vrozený odpor, ale přemohl se a hledal dál. Postupoval stále blíž k zatopenému prostoru. A tam, když už stál ve vodě, našel konečně posvátné bečky se zlatem. Nebyly sice tři, nýbrž dvě, a v jedné bylo zlata jen do poloviny, ale i to by ho stačilo zajistit na celý život. Zlato pokrývala svrchu tenká vrstva plísně, takže mohlo zůstat bez povšimnutí, kdyby Simpkins nevěděl, co hledá. Setřel štítivě plíseň a ze sudu zazářily kusy zlata, ohlazené Indiány. Simpkins vzrušením těžce dýchal. Naplnil tlumok, nacpal si kapsy, a nakonec začal ukládat zlato do záňadří. Kluzké, studené valouny mu nepříjemně přilnuly k pokožce, ale bylo to zlato, zlato! Ještě jeden kousek.

Ale detektivovi se už nepodařilo vzít další kousek. Shnilá podlaha se pod tíží těla naloženého zlatem prolomila a Simpkins cítil, jak se potápí. Stěží se stačil zachytit rukama za okraj podlahy. Ozvala se nová rána a bečky se propadly do vody. Bylo těžké viset na prohnilých prknech, drolících se pod rukama. Zlatý náklad ho nezadržitelně táhl dolů. Simpkins cítil, že zahyne. Snad kdyby odhodil část zlata. Ne, ne! Dostane se odtud, dostane za každou cenu! Musí táhnout za provaz. Chytil se lana oběma rukama. Lampička na prsou se mu zahákla mezi prkna, utrhla se a spadla do vody. Tma. Simpkins zaláteřil a zacloumal provazem. Někde to zapraskalo. Zřejmě nevydržel ani zpuchřelý sloup. Detektiv se utrhl, potopil a vtom zpozoroval, že baterka, spadlá na dno lodi, svítí dál. V jejím slabém svitu uviděl řasy, dlouhé hadovité ryby a nedaleko — vlnící se chapadla obrovské chobotnice.

Simpkinsovy nohy se dotkly dna korábu a stojatá voda se mu zavřela nad hlavou. Detektiv si začal horečně stahovat tlumok a vyhazovat zlato z kapes. Za třicet vteřin se zbavil dvou třetin nákladu a s ohromným úsilím vyplul na hladinu. Podařilo se mu chytit dech, ale byl stále příliš těžký a znovu klesl pod vodu. Chobotnice se blížila a hrozivě svíjela i protahovala neklidná chapadla. Simpkins rychle odhazoval zlato, všechno, do posledního kousku. Zář baterky přitahovala mořské obyvatele. Ryby i chobotnice se objevovaly ze všech stran. Detektiv zahodil poslední valoun zlata a znovu se vynořil. Tentokrát se mu podařilo zachytit se trosek podlahy. Z posledních sil se vyškrabal nahoru a přemožen zvířecím strachem, zběsile zařval. V dálce, na druhém konci lodi, bylo slyšet hlas. Simpkins chtěl znovu zakřičet, ale nervová křeč mu stáhla hrdlo. Poznal hlas kapitána Sleytona, ale slovům nerozuměl. Sleytonovi něco odpovídal Číňan. Jestli ho tu najdou, je s ním konce. Detektiv se neslyšně jako užovka přeplazil po podlaze a zalezl mezi sudy. Hlasy ztichly. Tak zůstal ležet do rána. Když pronikl dovnitř korábu tenký proužek světla, Simpkins tiše vystoupil nahoru, nepozorovaně opustil Sibylu, a celý mokrý, skleslý a zmlácený se odkradl do své kajuty.

Na palubě Elisabeth seděly v proutěných křeslech Maggie a Viviana.

Viviana držela na klíně košík s pomeranči a kolem jejího křesla čile pobíhaly opice. Jedna si vyskočila na opěradlo a s rozkoší hryzala veliký pomeranč. Druhá přisedla k Vivianě, přehrabovala se v košíku a vybírala si nejzralejší a nejšťavnatější plod. Tři ostatní se komicky pitvořily, poskakovaly kolem mladé ženy a čekaly, až jim něco hodí.

„Jdi dolů, Gilly!“ okřikla Maggie opici na opěradle. Pak se obrátila k Vivianě a dodala: „Postříká vás šťávou z pomeranče. — Pojď ke mně, cvrčku!“ Sundala opičáka a posadila si ho na kolena.