Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Gatlinga udivilo profesorovo vzrušení a spěch. Simpkins nebyl špatný plavec a koupel v teplé, téměř horké vodě nehrozila nastuzením. Ale Thompson se bál jiné věci; věděl, že žraloci často putují v houfech. Kde byl jeden, mohli se objevit i další.

A jeho obavy nebyly plané. Nedaleko se opravdu ukázalo několik žraloků. Rychle se blížili k Simpkinsovi, který je dosud nezpozoroval. Loď se zatím vzdálila o několik metrů. „Rychleji, Simpkinsi, rychleji,“ křičeli na něho.

Kapitán rozkázal zastavit stroje. Důvtipní námořníci nečekali na rozkaz a horečně spouštěli člun.

„Čeho se lekáte? Já plavu jako korek!“ křikl Simpkins, který netušil dosud nebezpečí. Když poznal, že pohledy všech se neupínají k němu, nýbrž kamsi do moře, ohlédl se, strnul hrůzou, a začal dělat rychlá tempa. Avšak promočené šaty ho zdržovaly.

Když člun se třemi námořníky připlul k Simpkinsovi, žraloci už kroužili kolem něho. Jeden z nich právě podplaval Simpkinse, převrátil se na hřbet a rozevřel tlamu s několika řadami zubů, ale námořník mu vrazil do zejícího chřtánu veslo, z něhož v okamžiku byly jen drobné úlomky. To detektiva zachránilo. Druhý námořník mu zatím pomohl do člunu! Dravci, zuřiví, že jim kořist unikla, mlátili sebou kolem člunu a snažili se ho převrátit. Několikrát se jim to skoro podařilo. Člun se zmítal, nakláněl a nabíral vodu. Námořník se oháněl zbytkem vesla, ostatní ze všech sil veslovali. Vyčerpaní přirazili konečně k lodi a vystoupili na palubu. Všichni vydechli úlevou.

Simpkins namáhavě dýchal. Z šatů mu stékala voda a tvořila na zemi louže.

„Děkuji vám,“ promluvil posléze. „Půjdu se převléknout.“ Obešel zdaleka ležícího žraloka, a capkaje bosýma nohama, sešel do kajuty. Thompsonova vědecká kolekce rychle rostla. Mořské jehly a koníci, sasanky, létající ryby, ježovky, skvrnité jehlice rohozobé, krabi, krevety, měkkýši, nádherní hydroidní polypi a salpy se skvěli v baňkách a zaplňovali laboratoř i přilehlé kajuty. Výzva se obrátila na sever a razila si cestu jednolitým kobercem mořských řas.

Přestože často pršelo, Thompson neúnavně pokračoval ve výzkumu Sargasového moře. Gatling mu pomáhal a čas nepozorovaně ubíhal. Všichni po obědě sedali v útulně zařízené kajutě a naslouchali Thompsonovu poutavému vyprávění o mořských obyvatelích, ó tom podivném, neobyčejném světě, tak nepodobném světu nad vodou. Ze všech členů výpravy se jediný Simpkins nudil a připadal si nešťastný. Jeho organismus přivykl stálému pohybu. Nervový vzruch, spojený s riskantními podniky, byl mu nutností jako narkotikum. V klidném prostředí se cítil Simpkins nemocný. Zíval, bloumal po lodi, překážel všem od kapitána až po topiče, vrčel a přezíravě plival do moře. Byly pochmurné, šedivé dny. Někdy mlha zahalovala všechno kolem jako bílá stěna. V této části oceánu nehrozilo nebezpečí srážky s jinou lodí, a proto Výzva plula nezmenšenou rychlostí. Jen čas od času pro všechny případy zaječela siréna a její zvuk se nesl děsivě okolním tichem.

„Kampak se ten ostrov poděl?“ bručel Simpkins. Ostrov ztracených lodí jako by opravdu zmizel z povrchu oceánu. Podle všech výpočtů měl být v místech, kde právě pluli. Výzva bloudila v samém středu Sargasového moře, měnila směr, ale Ostrov nikde. Dny plynuly, a kolem bylo stále stejně šedé nebe, skořicový povrch sargasů a neprůhledná dálka v mlze.

Už nejen Simpkins, nýbrž i Gatlingovi se začali obávat, zda se jim podaří nalézt ostrov, nezaznamenaný ani na jediné mapě.

Jednou večer se všichni sešli, aby posoudili situaci. Kapitán krčil rameny:

„Co mohu dělat? Bloudíme jako slepí. Takhle můžeme plout celý rok, a bezvýsledně. Cesta se protáhla. Posádka projevuje nespokojenost.

Námořníci reptají, že v takovém močálu se dají lovit jen žáby.“

„Co navrhujete?“ zeptal se Gatling.

Kapitán znovu pokrčil rameny.

„Navrhuji, abychom skoncovali s bezúčelným hledáním a vrátili se.“ Gatling se zamyslil. „Vaše mínění, profesore?“ Thompson rozhodil rukama.

„Co já mohu říci? Každý den plavby obohacuje vědu. Ale rozhodnete-li se pro návrat, nebudu samozřejmě nic namítat.“

„Moc pěkně hájíte zájmy vědy!“ horlil Simpkins. Najednou se stal nejzanícenějším zastáncem vědy, ovšem jen proto, aby dál hledali ostrov. „Namítejte! Žádejte! Trvejte na svém!. A vy, kapitáne, jste taky výborný. Bezúčelné bloudění. nenajdem.? Jestlipak víte, kudy plujeme? Možná, že tímhle místem projížděl Kolumbus. Jeho námořníci také reptali. A myslíte, že pro Kolumba bylo snazší objevit Ameriku nebo najít cestu do Indie? Tenkrát všichni věřili, že žádná Amerika neexistuje, že loď dopluje na konec země a sletí čertu přímo na rohy. Ale Kolumbus se nezalekl a našel! My také najdeme!“

Ať byla podobná řeč v Simpkinsových ústech sebe-komičtější, jeho nečekaná výřečnost zapůsobila. Kapitán se poněkud zakabonil a odpověděl:

„Ano, ale Kolumbus plul aspoň jedním směrem, měl své obchodní plány, a ty ho nezklamaly, i když nenašel, co hledal. Ale my se prostě vrtíme na místě. Budete-li tak laskav a ukážete mi přesný směr, nebudu se točit stále dokola,“ skončil kapitán trochu dotčeně. „Námořnictví vůbec nerozumím,“ odpověděl Simpkins, „ale co se týká pátrání, o tom ledacos vím. Každé zaměstnání má vlastní návyky, zaměřuje myšlenky určitým směrem. Mnoho jsem přemýšlel o tom, jak najít Ostrov, a myslím, že jsem na to přišel. Gatlingu, povězte, jak jsme se poprvé dostali na Ostrov?“

„Byla bouře, parník ztroskotal. To přece víte.“

„A dále?“

„Šroub i kormidlo se zlomily a nesl nás proud.“

„No právě, doslova tak! Šroub i kormidlo se zlomily a nesl nás proud. Co kdybychom i my zlomili kormidlo a šroub?“ otázal se detektiv. Viviana i ostatní pohlédli s neskrývanými obavami na Simpkinse. Zpozoroval to a rozesmál se.

„Nemějte strach, ještě jsem se nezbláznil.“ O kormidle a šroubu jsem hovořil obrazně. Zastavíme stroj, přestanem se starat o kormidlo a budeme sledovat proud. To je můj návrh. K ostrovu nás přece zanesl nějaký proud, či ne?“ Gatling přikývl.

„To si zapamatujme za prvé,“ a Simpkins založil jeden prst. „Jestliže ztroskotané lodi vytvořily celý ostrov, pak zřejmě uvnitř Sargasového moře existují stálé proudy, které unášejí všechny zničené koráby k jedinému místu. Je to tak?“

„Správně.“

„To za druhé,“ založil Simpkins druhý prst. „Nu tak, a závěr je jasný: budeme se pomalu pohybovat po kruhu, občas vypneme stroj a budeme pozorovat, není-li tam proud, který by loď unášel hlouběji do moře. Ten proud nás také přivede k ostrovu. V tom je celý trik!“ A Simpkins vítězoslavně zvedl tři prsty.

Plán zaujal nejen kapitána, ale i Thompsona. „Vnitřní proudy Sargasového moře? To opravdu stojí za úvahu. Až dosud se zkoumal jen tok Golfského proudu kolem Sargasového moře.“

„Odkud by se vzaly silné spodní proudy v Sargasovém moři?“ zeptala se Viviana.

„Chcete, abych vám odpověděl na jeden z nejobtížnějších problémů oceánografie,“ odvětil Thompson. „Jaké příčiny způsobují mořské proudy? Sami vědci nejsou dosud zajedno v této otázce. Jedni vysvětlují vznik proudů působením přílivů a odlivů, druzí různou hustotou vody, a konečně třetí přisuzují hlavní úlohu větrům. To bude patrně nejvěrohodnější řešení. Alespoň směr mořských proudů se v průměru shoduje se směrem hlavních vzdušných proudů. Ale správnější je, že máme celou řadu příčin. Má-li Simpkins pravdu, že uvnitř Sargasového moře existuje spodní proud směřující k Ostrovu ztracených lodí, pak to může být větev čili odchylka od hlavního toku Golfského proudu. Takové odchylky vznikají nejčastěji tím, že se do cesty hlavního proudu postaví nějaká mechanická překážka.“