Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Vnoci se mu přitížilo. Stará Daudetová, vyčerpaná útěkem a vzrušujícími událostmi, šla spát. U lůžka nemocného bděla miss Kingmanová.

Gatling nespal. Viviana mu smáčela spánky vodou. Pousmál se a řekl:

„Děkuji vám. Cítím se líp. Nevysilujte se, jděte si odpočinout.“

„Nejsem unavená!“

„Jak je to všechno zvláštní!“ začal po krátkém odmlčení. „Připadl vám úkol ošetřovat zločince.“ Dívka se zachmuřila: „Nemluvte o tom…!“

„Ale já chci právě dnes o tom hovořit. Řekněte mi, slečno, otevřeně, věříte v mou vinu?“ Viviana zrozpačitěla:

„Nevím, zda jste zločin spáchal, ale vím, že jste lepší, než mnozí tak zvaní čestní lidé,“ odpověděla.

„Vy mi věříte. Chci vám všechno vyprávět.“

„Ale bylo by lépe, kdybyste usnul.“

„Ne, ne!. Poslouchejte. Pracoval jsem jako inženýr u Jacksona. v loděnicích. neslyšela jste? Miloval jsem Dellu, jeho dceru. Po válce měl pozici otřesenou, hrozil mu krach. A jak to mezi magnáty bývá, starý Jackson se rozhodl vyřešit situaci sňatkem své dcery se synem mocného bankéře Lorrobiho. Della mě milovala, ale byla příliš závislá na otci a chtěla se obětovat, přestože rozmařilý degenerovaný hejsek jí byl z duše protivný. Neměl jsem právo ji přemlouvat, ale napsal jsem dopis a požádal ji, abychom se naposled sešli nedaleko města. Rozhodl jsem se odjet do Evropy a lístek na parník už jsem měl v kapse. Auto se šoférem jsem nechal stát u cesty a zašel jsem do lesíka. Slečnu Jacksonovou jsem na smluveném místě nenašel. Velmi mě to roztrpčilo, ale nebyl čas, abych ji hledal nebo déle čekal. Chvíli jsem ještě bloumal po liduprázdném místě, pak jsem nasedl, dojel do přístavu právě včas a opustil jsem břehy Ameriky.

Jednou — to už bylo v Janově — ohromila mě v novinách zpráva z New Yorku, že Della Jacksonová byla zavražděna. Její tělo našli nedaleko místa, kde jsme se měli sejít. Mezi jejími papíry objevily vyšetřující orgány můj dopis, v němž ji zvu na schůzku právě tam, kde ji našli a v tentýž den, kdy byla zavražděna.

Údaje vyslýchaného šoféra, který mě tehdy vezl, dokreslily představy policistů. Důkazy mluví proti mně. Opodstatněné se zdály být i motivy vraždy, neboť všichni věděli o mých nárocích na slečnu Jacksonovou i o tom, že mě Lorrobi odstavil. Rivalita. Žárlivost. Msta. V týchž novinách stálo i tučné oznámení, že kdo vypátrá pobyt vraha, Reginalda Gatlinga, a odevzdá ho policii, získá odměnu deset tisíc dolarů. Vysoko ocenili mou hlavu. Musil jsem se skrývat. Ale Simpkins mě vyslídil, a kdyby náš parník neztroskotal, byl by už dostal svou odměnu. Tak, to je všechno —“ skončil unaveně Gatling. Dívka vyslechla jeho příběh s napjatou pozorností. „Ale kdo tedy zabil slečnu Jacksonovou?“

Gatling pokrčil rameny.

„To pro mě zůstává hádankou. Možná že náhodný lupič. Důležité je, že se nemohu ospravedlnit. Všechno svědčí proti mně. A vytoužený břeh, který pro vás všechny bude spásou, pro mne znamená záhubu.

Jakmile vstoupím na zem, stanu se opět zločincem. naše cesty se rozejdou —“ dodal tiše a zahleděl se na dívku.

Viviana se smutně nad ním sklonila a políbila ho na čelo:

„Věřím vám! Pro mne nikdy nebudete zločincem.“

„Děkuji“ — a zavřel oči.

Nazítří bylo Gatlingovi lépe. Horečka klesla. Zašel do telegrafistovy kabiny a odeslal radiotelegram se signálem SOS a označením zeměpisné šířky a délky, na kterých ponorka plula. Celá posádka prožívala chvíle úzkosti. Elektrické světlo jen matně hořelo. Lidem se začalo těžko dýchat. Docházela zásoba kyslíku. Bylo třeba za každou cenu vyplout na povrch oceánu, ale husté sargasy pevně držely svou kořist.

Staří manželé Řípoví leželi na podlaze a široce rozevřenými ústy lapali po vzduchu. Mladí se cítili o něco lépe.

Lampy se chystaly každou chvíli zhasnout z nedostatku proudu. „Zbývá jediný prostředek,“ řekl Gatling, „vylézt ven otvorem pro torpéda a pokusit se nožem proklestit cestu na hladinu. Zkusím to —“ a sevřel nůž.

„Vy jste se, Gatlingu, zbláznil! S vaší rukou.“

„To je nemožné!“ ozývaly se další hlasy.

Všichni se po sobě podívali, jako by hledali, kdo si troufne na tak nebezpečný podnik.

„Poslyšte, Gatlingu,“ vystoupil znenadání Simpkins, „zachránil jste mi život. Jsem vaším dlužníkem. Pustím se do toho. Nepřemlouvejte mě. Nejde tu o žádnou oběť. Konečně, má-li už člověk umřít, je lhostejné, kde to bude. Dámy se mohou otočit!“ Rychle se svlékl, vzal nůž a řekl: „Jsem připraven! Nezvedne-li se ponorka za dvacet minut na hladinu, znamená to, že jsem zahynul.“

Rychle otevřel vnitřní příklop torpédové kabiny, vlezl do úzké roury, pak příklop zavřeli, a současně se odklopil vnější uzávěr.

Simpkins zmizel. Minuty únavného čekání se pomalu vlekly.

Zatím Simpkins jako tajemné torpédo vylezl z boku ponorky, zachytil se šlahounovitých sargasů a začal je rychle odřezávat. Když cítil, že mu dochází dech, vyplul na hladinu, nabral do plic čerstvý vzduch a znovu se ponořil do zelené hloubky. Práce pokračovala pomalu.

Stále kratší byly intervaly, které trávil pod vodou, a stále delší dobu musil odpočívat na povrchu.

Vsetmělé ponorce se dusili lidé a jejich znetvořené, zarudlé obličeje napjatě sledovaly minutovou ručičku.

Deset. Patnáct. Sedmnáct. Devatenáct. Dvacet. Dvacet pět. Dvacet šest. Konec.

Polovina posádky byla omráčená. V lampách hořel jen zarudlý oharek jako dohasínající uhlík. Lidé sténali a chytali se za prsa. Někteří se váleli po zemi, zalézali do koutů pod nábytek, jiní si stoupali na stoly, na židle a lačně rozevřenými ústy jako ryby na suchu lapali po sebemenším doušku svěžího vzduchu. Oči jim lezly z důlků, čela pokrýval chladný pot. Ale vzduch byl všude zamořený.

Vposledních okamžicích zoufalství a beznaděje se najednou zdálo, jako by se příď ponorky zvedla, pak se loď zhoupla znovu dolů a začala pomalu vystupovat. Ne, nebyla to halucinace. Ručička hloubkoměru říkala totéž. Ještě a ještě. „Jsme na povrchu!“

Gatling a dva námořníci spěchali třesoucíma rukama otevřít příklop. Nenadálé světlo všechny oslepilo. Proud životodárného mořského vzduchu zaplavil ponorku. Vzduch. Světlo. Život.

Vradostném spěchu se lidé škrábali nahoru, vynášeli staříky Řípový i raněného námořníka.

Gatling se vrhl k Simpkinsově tělu, ležícímu na konci lodního trupu. Simpkins vysílením omdlel, ale brzy se vzpamatoval. A znenadání zalila trosečníky další vlna radosti, když se na obzoru, vyhoupl obrovský americký parník. Mířil k nim. Zpozoroval ponorku a dal signál.

Bouřlivý jásot vystřídalo zamlklé vzrušení. Čím blíže připlouval šedý kolos parníku, tím více se uvolňovaly neviditelné články, spojující dosud všechny uprchlíky v jediný celek. Celek se rozpadal na jednotlivé lidi s vlastními starostmi, s vlastními osudy a životními cestami.

Čím blíže byl parník, tím vzdálenější byli jeden od druhého.

Co společného mohli mít miliardářova dcera, špinaví námořníci, sešlý Řípa? Simpkins a Gatling jsou znovu nepřáteli.

Gatling byl klidný, ale smutný.

Simpkins se už převlékl a vesele si pohvizdoval.

Ještě několik minut čekání a všichni se ocitli na parníku.